KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Myslím si, že nervozita či dokonce vznětlivost nejsou správnými rádci při přijímání rozhodnutí jakéhokoliv druhu. Pokusím se krátce zformulovat, jaké zdroje tohoto neklidu vidím.

Především je tu únava. Únava z dvacetiletého působení v izolované a skandalizované opozici, jejíž konec nepřinesly ani poslední volby do Poslanecké sněmovny. Ani přinést nemohly. Základem naší dvě dekády téměř neměnné vzdálenosti od exekutivy jsou tři skutečnosti, které můžeme v této chvíli ovlivňovat jen velmi málo:

1. Především je trvající nepřízeň hlavních médií. Tato skutečnost, která se v prvních letech po naší porážce koncem 80. let zdála jako přechodná a méně významná, narůstá. Hlavní média, především Česká televize, se chovají jako svébytná politická síla vybavená milionovými rozpočty. Ty více či méně umně využívají především k podněcování primitivního antikomunismu – ale i rusofobie, která je pak zpětně používána proti levici. Do sněmovny i do vlády vstupují strany, které jsou produktem televizního marketingu – napřed to byla pravicová Strana zelených, dnes jsou to Věci veřejné a do značné míry i TOP 09. Tomuto tlaku nelze čelit ani prostou obranou, ale ani protiútokem opírajícím se o stejné materiální vybavení.
2. Druhou skutečností, která přispívá k naší izolaci, je politika sociální demokracie. Je zbytečné sčítat hlasy levice ve sněmovně, když ČSSD využívá každou příležitost k tomu, aby po lavicích komunistických poslanců šplhala ke koalici s pravicovými stranami. Dokud uvnitř sociální demokracie nebudou v menšině síly, které účelově pěstují antikomunismus proto, aby si vytvořily monopol na levici a vysloužily si lacinou přízeň médií, nemůžeme se na ČSSD spolehnout.
3. Základ strnulosti sociální demokracie a otřesné nedemokratičnosti hlavních sdělovacích prostředků je ale širší: sociální situace mnoha lidí v této zemi je velmi špatná, ovšem středním vrstvám se stále daří poměrně dobře – a viděno z mnoha míst na naší planetě, dokonce velmi dobře. To u středních vrstev podlamuje solidaritu a vede k hledání oportunistických řešení zatím malých a možná jen tušených velkých problémů. Přitom tyto vrstvy tvoří jádro voličstva v České republice a jsou nositelem oné naivní důvěry v masmédia, jako je Česká televize, kterou signalizují výzkumy veřejného mínění. I když nechci podceňovat nedostatky v naší práci, hlavní zdroj našich malých volebních úspěchů a malé ochoty sociální demokracie k seriózní spolupráci s námi je právě v oné dominující měšťácké náladě ve společnosti.

To, co jsem těmito slovy chtěl říci, se dá stručně shrnout do prosté věty: žádná revoluční situace v této zemi ani v Evropě není. Žijeme v době liberálního a sociálnědemokratického hledání iluzorních řešení krize, záplatování děr, které se objevují v globálním kapitalismu – děr, jejichž protržení nikdo z politických elit nepředvídal.

Amerikanizace evropského školství též přináší své ovoce: rozpadá se vzdělanost, mizí identifikace s našimi dějinami, národní obrození se mění v historický omyl. Takto se vytváří cesta pro knížata na Hrad. S tím vším je spojen fakt, že je před námi několik desetiletí, během nichž pravděpodobně do nenávratna zmizí pět století výjimečného postavení Evropy ve světě a výrazně bude narůstat velikost nových menšin v Evropě. Objeví se konflikty, s nimiž nikdo nemá zkušenosti – což vždy byla živná půda pro pravicové populisty.

Velkým zdrojem našeho neklidu je nejistota, jak postupovat dál. V této chvíli se zdá, že maximem, kterého jsme dosáhli při vymaňování se z izolace, byla chvíle, kdy předseda strany stanul vedle prezidenta v Lánech na balkoně. Je to bezesporu pravda. Podstatné ale je, že na tento balkon jej nepřivedlo podbízení se, ale naše správné vyhodnocení situace a naše odvaha přijmout nestandardní rozhodnutí. Máme-li čekat obdobné průlomy, musíme mnohem více studovat povahu dneška i zítřka a nebát se jít proti proudu.

Velkou naší slabinou je zbytečný ostych. Populisté všech barev kolem nás slaví úspěchy díky radikálním heslům, která jsou mnohdy z našeho vlastního arzenálu, ale která se bojíme i šeptat. Uvedu příklad. Je třeba zbavit se iluzí, že naučíme Českou televizi korektnosti. Možná nastal čas vyhlásit tomuto médiu nulovou toleranci – odmítat účast na jejích pořadech, dokud místo šíření nenávisti nezačne pěstovat moderní žurnalismus. A všude říkat, proč takto postupujeme. Hlasitě, otevřeně, bez žebrání o místo na obrazovce.

Nemluvím o České televizi jen kvůli ní samotné. Ona je pouze symbolem naší slabosti. A nejde jenom o to, že cíleně mobilizuje veřejnost proti nám. Jestliže není čas pro velké změny, je třeba učit se v drobných šarvátkách. Všichni víme, jaký politický primitivismus veřejnoprávní sdělovací prostředky šíří. Kde je ale naše věcná analýza práce České televize? Analýza práce politického zpravodajství a publicistiky, která by prokázala na faktech prohřešky proti novinářské etice? Není-li situace zralá pro zásadní změnu, je to doba pro studium a pro učení se na drobných šarvátkách.

A učit se musíme. I když se naše cíle nemění – i když stále musíme bojovat za sociální spravedlnost a mír – podmínky pro úspěch a odstranění kapitalismu jsou zcela nové. Porozumět novým podmínkám a zvládnout nové úkoly nemůžeme sami. Nazrává čas podstatně více propojit naše úsilí s ostatními důsledně levicovými stranami v Evropě. I ony se potýkají se stejnými problémy jako my. Problémy, které nelze vyřešit ani vítězstvím v jedné krásné zemi ve střední Evropě.

Očekávat v této chvíli zásadní zlepšení postavení naší strany je naivní. Nemohou k němu vést žádné radikální změny ve vedení strany, ani pěstování nostalgie. Je ovšem mnoho, co bychom měli udělat.

Především musíme mnohem výrazněji otevřít cestu do vedení strany i na další pozice ve stranických strukturách i v zastupitelských orgánech střední a mladší generaci našich členů. Prohazovat funkce uvnitř generace šedesátníků může být pouze naplněním snů několika jedinců, nikoliv cesta z izolace a k vítězstvím. Problémy, které čekají tuto zemi a celou Evropu, nemají obdobu v minulosti: je třeba nových lidí s otevřenou myslí, nespoutaných stereotypy naší generace. Potřebujeme především tvořivost, v níž marxismus nebude hledat omluvy za minulost, ale porozumění budoucnosti.

Potřebujeme mladé lidi, kteří se nebudou muset za nic omlouvat, které nebude svazovat žádný pocit viny – ať již oprávněný, nebo vnucovaný. Potřebujeme odvahu s novým typem solidarity jak uvnitř strany, tak dovnitř této země a Evropy. Potřebujeme lidi, kterým bude – jak řekl Lenin – marxismus svítit na cestu, ne do očí. Potřebujeme mladé lidi s odvahou a bez snahy podbízet se mocným, ať již sedí na ministerstvech, nebo v České televizi.