Přistupuji k mikrofonu s rozpaky, protože jsem byl vyzván, abych vystoupil k problematice lidských práv. Je to totiž téma, které jsem pro sebe sice neuzavřel, ale završil jako jednu z etap svého výzkumu – knížka na toto téma vyjde během měsíce.
Budu zde tedy skládat účty z bádání o tématu, které není zcela obvyklé. Na druhé straně vítám, že předseda strany Vojtěch Filip se ve svém referátu o lidských právech zmínil, což naznačuje, že si na ono slovní spojení – lidská práva – zvykáme.
Proč jsem volil právě toto téma? Dnes to tady mnohokrát zaznělo. V lidech se hromadí hněv vůči nespravedlnosti, která je patrná nejen doma, ale i v »globální vesnici«, a my, kteří jsme vyrůstali na levici v minulém režimu a kteří jsme na levici zůstali i v současnosti, bychom měli přinést své zkušenosti, jak dodržovat lidská práva, jak je prosazovat.
Začnu tím, proč asi bylo tolik rozpaků nad oním slovním spojením lidská práva. Pravda je, že toto slovní spojení je zprofanované. Zmocnili se ho lidé privilegovaní. Různá knížata ho používají k tomu, aby prosadili svoje restituce Orlíku, různí divadelníci vidí lidská práva jako restituci Barrandova či Lucerny.
A my jsme nedokázali krásnou ideu lidských práv před nimi ochránit. Zmocnili se jí jednoduše proto, že my jsme z nějakých důvodů – a já se pokusím říci proč - koncepci lidských práv sice částečně, ale jednoznačně opustili.
Dnes je idea lidských práv nejpopulárnější politickou ideou ve světě. Po roce 1945 byla celá planeta pokryta hustou sítí nejrůznějších úmluv na téma nezadatelná, nezcizitelná, přirozená lidská práva. Jedním z důvodů, proč marxisté na tuto myšlenku pohlíželi s rozpaky, je skutečnost, že ač dědici radikálních osvícenců, nikdy jsme na nezadatelná, přirozená a nezcizitelná práva nevěřili. V čem je problém?
* * *
I když máme svět pokrytý velmi hustou sítí nejrůznějších úmluv o lidských právech, ze zpráv Amnesty International zjistíte, že v 81 státech se používá mučení, ve 45 státech jsou tzv. vězňové svědomí, tedy vězňové, kteří jsou vězněni za své politické postoje, a v 23 státech mají muži větší práva než ženy.
Ale to je jen půl pravdy. Ta druhá pravda nám říká - třeba podle zprávy o plnění miléniových cílů - že v současné době máme ve světě 1,5 miliardy lidí, kteří žijí za méně než 1,5 dolaru na den. Podle Mezinárodní organizace práce máme oficiálně ve světě 205 milionů nezaměstnaných; Amnesty International uvádí, že ve světě žije přibližně 100-150 milionů bezprizorných dětí.
Když se podíváte na zprávu FAO (Mezinárodní organizace pro zemědělství a výživu), zjistíte, že v současném světě je přibližně miliarda lidí podvyživená, trpí hladem, to znamená, že mají energetický přísun menší, než je potřebný k udržení života.
Přitom je zřejmé, že tato lidská utrpení jsou zbytečná. Existuje dostatek potravin, dostatek léků na to, aby lidé takto netrpěli. Pouze společenská organizace, v daném případě kapitalismus, brání tomu, aby tito lidé žili přinejmenším na slušné úrovni.
Proč se lidská práva takto složitě a někdy i kontraproduktivně prosazují ve světě? V současné době existují desítky dokumentů, ale tři jsou výchozí. Prvním státním dokumentem, který – jak napsal Karel Marx - povýšil lidská práva na politiku, byla Deklarace nezávislosti Spojených států amerických.
Píše se v ní, že každý člověk má právo na život, svobodu a úsilí o štěstí. Dalším dokumentem, který je v této souvislosti citován, je Deklarace práv člověka a občana, kterou přijala Velká francouzská revoluce v roce 1789. Třetím velkým dokumentem je Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948.
Deklarace nezávislosti USA není jen první dokument, ve kterém jsou lidská práva vyhlášena jako státní práva, ale je to i dokument, který nám zpolitizoval dané téma. V jakém slova smyslu? Když pomineme formulaci úsilí o štěstí, tak většina autorů, a dokonce i dokumentů, předcházejících této deklaraci zúžila lidská práva na práva politická.
To je jeden z velkých problémů, který diskuse kolem lidských práv doprovází dodnes. Většina organizací, zvláště tzv. třetího sektoru, které jsou placeny jako reklamní agentury, důsledně zužují lidská práva na práva politická. Tento prvek je patrný i u Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.
* * *
Pokud mluvíme o Velké francouzské revoluci, je třeba připomenout, že tato revoluce nepřinesla jednu, ale hned tři deklarace lidských práv. Každá je jiná a každá byla vykoupena hektolitry krve. Právě ta druhá, kterou přijala jakobínská Hora, definuje vlastnictví jako svévoli, tzn. zcela měšťácky, a zároveň povyšuje právo na revoluci na jedno z posvátných práv.
Ovšem i Deklarace nezávislosti USA revoluci definuje jako lidské právo. Zdůrazňuji to mj. proto, že na 9. října připadá výročí, kdy byl zabit Che Guevara. V druhé, jakobínské deklaraci byla také poprvé zmíněna sociální práva.
Je to první deklarace, kde je stanoveno právo na práci a kde je vymezeno i právo na vzdělání. To samozřejmě třetí, termidorská deklarace vymazala. Tím se otevřela jedna ze základních front boje o definici a prosazování lidských práv.
Jsou sociální práva lidskými právy, nebo ne? Celá řada liberálů vám bude tvrdit, že to jsou donekonečna prodlužované seznamy nároků, které nemůžeme definovat jako práva.
Patří k pozoruhodnostem tohoto světa, že podruhé se objevuje uzákonění sociálních práv až v roce 1936 ve stalinské ústavě v Sovětském svazu.
Je to právě tato ústava, která zásadním způsobem ovlivnila formulování Všeobecné deklarace lidských práv přijaté na půdě Valného shromáždění OSN, kde se na mezinárodní úrovni poprvé objevují sociální práva jako součást definice lidských práv. Tady je schován jeden ze zásadních problémů levicového hnutí.
* * *
Je nesporné, že idea komunismu představovala ve 20. století nejvyhraněnější koncepci lidských práv. Vize beztřídní společnosti bez státního násilí je bezesporu vyjádřením toho nejlepšího optimismu, který je ztělesněn v představě lidských práv.
Všichni ale víme, že tato myšlenka byla zdiskreditována obrovským použitím násilí. Když se podíváte do dnešní ruské odborné literatury, čísla, která tam najdete v této souvislosti, jsou nesporně hrůzná. V souvislosti s Říjnovou revolucí se v současné době uvádí smrt 24 milionů lidí.
Z toho 10 milionů - občanská válka, 8 milionů - kolektivizace, 6 milionů - stalinský teror. Tato čísla jsou opravdu úděsná. Já nad nimi dnes nechci polemizovat, nejsem historický demograf. I desetina by byla strašná.
Pro člověka, pro kterého je marxismus světlo na cestu, nikoli světlo do očí, je ale klíčová otázka, jak k tomu mohlo dojít. Existuje bohatá literatura, která tvrdí, že základem tohoto hrůzného počínání byly psychické odchylky ve Stalinově mysli. Dokonce i autoři, které pokládám za vynikající – např. Erich Fromm dělá analýzu Stalinovy osobnosti na základě jedné historické knihy. To jsou bohužel zcela nesmyslné analýzy.
* * *
Jak se mohlo stát, že Robespierre, který byl jednoznačně proti trestu smrti, nakonec rozpoutal teror, kdy během několika měsíců pod gilotinou zahynulo 17 tisíc lidí? Jak je možné, že Stalin, který se postavil v roce 1917 proti vyloučení Kameněva a Zinovjeva ze strany, navrhované Leninem, najednou nechá oba dva popravit?
Zdá se, že rozpor mezi ideály revoluce a sociální realitou je první problém, se kterým se každý revolucionář setká v okamžiku vítězství. Protože napětí ve společnosti stoupá, objevují se myšlenky, že propast mezi ideály a realitou lze vyplnit lidskými hlavami.
Nefunguje to, je to prokázáno. Když se dnes podíváme zpětně, a je třeba o tom mluvit otevřeně, protože jak jsem řekl, hněv ve společnosti narůstá - tedy když se zpětně podíváme na popravu Milady Horákové, můžeme říci: byl to nejen zločin ve smyslu práva, byla to nejen lidská tragédie ve smyslu rodiny, ale byl to i nesmyslný akt z hlediska levicového hnutí, jeho prestiže, jeho výsledků i budoucnosti. Totéž se dělo v Sovětském svazu v zásadě masově. Jak se to mohlo stát?
* * *
Podívejte se na širší dějiny Ruska ve 20. století. Ve 20. století nezemřelo v Rusku 24 milionů lidí. Když si sečtete teror carský, sečtete si výsledky světové války i dalších malých válek, zjistíte, že v Rusku, v ruské říši a Sovětském svazu zahynulo ve 20. století 64 milionů lidí v důsledku válek, carského teroru, hladomorů.
V této atmosféře prosazovat lidská práva je skutečně neuvěřitelně obtížné, je to v podstatě nemožné. V situaci, kdy se politické konflikty řeší jenom násilím, nemůže jedna strana obstát tím, že bude hlásat humanistická hesla. To je tragédie porevoluční společnosti.
Jestliže si stanovíme princip - součástí lidských práv je právo na revoluci, pak musíme stanovit jako princip i právo na obranu revoluce. Problém je v tom, že když druhá strana používá nadměrné násilí, strana obranná začíná zpravidla to násilí uplatňovat také nadměrně.
Revoluce vypuknou tehdy, když se naakumuluje hněv, když utlačování jak politické, tak sociální je dlouhodobé a hluboké. Revoluce sama je obranným aktem. Je ale třeba vidět, že násilí, které přináší, nevytváří podmínky pro naplňování idejí lidských práv.
* * *
Zmínil jsem hrůzná čísla a také jsem je postavil proti sobě – tu 20 milionů, tu 60 milionů. Když se podíváte na statistiky hrůz, které přineslo 20. století, často vám budou připomínat Pol Pota. Pol Pot podle britské encyklopedie má na svědomí 1,5 milionu Kambodžanů, podle některých jiných údajů statisíce.
Tehdy, kdy Pol Pot vládl, měla Kambodža necelých 10 milionů obyvatel. Když se podíváte na dějiny Belgie, zjistíte, že Belgie se formovala jako stát v souvislosti s přijetím nádherné ústavy, která má jako svoji součást Deklaraci práv člověka a občana.
Aby to lidé nebrali příliš vážně, určili jim, že Belgie bude monarchií. Král Leopold II. Belgický byl konstituční monarcha, který v Evropě dodržoval ústavu. Berlínský kongres mu jako osobní dar přidělil Kongo.
Za 25 let vlády této zemi nejen nesmírně zbohatl, ale opět podle britské encyklopedie snížil počet obyvatel z 20 milionů na osm. Jinými slovy, jeho výsledky v absolutních i relativních číslech jsou hrozivější než výsledky Pol Pota.
Běžte se podívat do Bruselu. Najdete tam památníky Leopoldovi II. i muzeum. Nechci je bourat ani natírat na růžovo, to nechme politickým primitivům, ale jde mi o to, abychom si uvědomili, jak obtížné je prosazovat lidská práva.
* * *
Americký psycholog Lawrence Kohlberg 30 let studoval postavení morálky v politice. Vypracoval šestibodovou škálu - od prvního stadia, sobeckého, egocentrického, až po poslední šesté stadium, kdy se lidé řídí lidskými právy.
Na závěr života nazýval toto šesté stadium potenciálním stadiem, statisticky bezvýznamným. Je strašně málo lidí, kteří dokážou mít tolik empatie, tolik politického talentu a tolik odhodlání, protože to chce i odvahu, aby se v politice řídili ideou lidských práv. Říkám to proto, že neexistuje země, kde by se to podařilo.
Spojené státy jsou vydávány za vzor dodržování lidských práv. Daly světu Deklaraci nezávislosti, kde jsou lidská práva poprvé povýšena na státní normu. Dodržovaly to? Všichni víme, jak to vypadalo s otrokářstvím.
Všichni víme, jak obtížně se prosazovalo ve Spojených státech všeobecné volební právo. Mimochodem, když ještě v 18. století přijímali ústavu, stanovili tam třípětinový princip, podle kterého Jižané mohli volit i za černochy, ale černoši neměli volební právo. Až občanská válka přenesla černochům v celých Spojených státech svobodu.
* * *
Bylo to i právo chudoby, protože když se podíváte dnes na americké statistiky, vidíte hluboký propad Hispánců a černochů v souvislosti s krizí, nemluvě o obtížném startu. Ve Spojených státech je podle některých odhadů kolem milionu bezprizorných.
Když se podíváme na dějiny USA, zjistíme, že tam se formovaly první eugenické zákony, které se později staly vzorem pro nacistické norimberské zákony. V USA bylo 60 tisíc násilných sterilizací. V roce 1967, když se rušily zákony, které zakazovaly sňatky mezi rasami, byly tyto zákony platné ještě ve 13 státech unie.
Nikdy nestačí deklarace na to, aby se sociální a politická práva prosadila. Pro to je třeba vytvářet sociální podmínky. Když pomineme fakt, že liberálové spojí s ideou lidských práv spoustu příběhů i falešných hesel, a budeme brát lidská práva jako vážnou záležitost, zjistíme, že je to specifický zorný úhel, pod nímž nahlížíme spravedlnost ve společnosti.
Je to zorný úhel, který přitáhne pozornost proto, že hovoří o svobodě na základě rovnosti. Je to nesmírně důležitý zorný úhel, protože mobilizuje lidi, dává jim naději, že mohou někdy dosáhnout svého oprávněného nároku.
* * *
Nalézt vzájemné porozumění s liberály v otázce lidských práv je nesmírně obtížné proto, že ne každý z nás definuje člověka a právo stejně. Naopak. Spousta lidí chápe člověka jako sobeckou jednotku či chápe svobodu jako prvotní, výchozí, ne-li jedinou potřebu.
Když vydefinujeme svobodu jako prvotní potřebu, definujeme ji jako živočišnou potřebu. Svobodný chce být i vlk. Civilizace ale potřebuje kultivovanou, humanizovanou svobodu.
Tedy svobodu spojenou s etikou, s empatií, schopností pocítit problémy druhých. Stejně tak je to i s právem. Jestliže vám někdo definuje právo jako zákon, pak je právní společností i nacistické Německo či Jihoafrická republika s apartheidem.
Neexistují jenom vězňové svědomí, existují i ti, kterým říká Mandela vězňové chudoby. Hovořil o hrůzných číslech spojených s bojem za spravedlnost v sovětském Rusku. Podle nejrůznějších odhadů se pohybuje denní úmrtnost lidí z důvodu chudoby anebo na léčitelné choroby přibližně kolem 20 tisíc.
Podle některých jiných údajů jenom dětí umírá denně 25 tisíc na léčitelné choroby nebo hladem. Jestliže vezmeme 20 tisíc lidí, kteří jsou vězni chudoby natolik, že umírají, a vynásobíme si to, pak v 21. století už takto zbytečně zemřelo 80 milionů lidí. Jenom proto, že někdo chce mít větší zisky, jenom proto, že někdo chce mít větší moc.
* * *
Idea lidských práv je nádherná. Je třeba ji vrátit na prapory skutečných revolucionářů, kteří dneska musí nastoupit znovu do čela sporů o budoucnost lidstva. Je třeba vidět všechna čísla, o kterých jsem hovořil, včetně těch nejtragičtějších, které má na svědomí naše minulost.
Musíme být připraveni na to, že my budeme vyvažovat svobodu a rovnost v naději, že to, co vzejde z této krize, bude skutečným naplněním lidských práv. Komunistická strana musí kolem sebe shromažďovat nejen ty, kteří jsou naplněni hněvem vzhledem k sociálnímu postavení, do nějž je kapitalismus uvrhl.
Je třeba, aby se komunistická strana vrátila k ideálům lidských práv a na principech humanismu sjednocovala celou levici. Lidská práva nejsou přirozená, nezadatelná; jsou zcizitelná. Lidská práva jsou humanistickým programem, který patří levici.
7. 11. 2011Oskar Krejčí
