KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Do švestek jich bude minimálně dvakrát tolik. Kolik svědomí má politika, pro kterou to jsou jen »kolaterální« škody? Zač stojí »hlavní proud ekonomie«, nahluchlý k lidskému ponížení? Zná někdo trapnější karikaturu všeho, o čem je věda?

První světovou krizi »vyřešila« až druhá světová válka. Zpátky do »zlatých časů« před druhou světovou krizí nevede cesta ani dnes. Právě to uniká všemu, v čem se marně hledá spása. »Balíčky« pravice a »levice« se sice navzájem pohlavkují. Záruku, že i my neskončíme tam, kde Řecko, pobaltské i jiné země, nedává jediný z nich. Cizí kapitál jako exekutor, plošně snižující mzdy i důchody a sociální dávky, si brousí zuby i za našimi humny. Zastaví ho jen vůle většiny, na jakou narazila invaze radaru do Brd. To hlavní, co vede z marasmu krize doopravdy, je v akutním zájmu všech, koho živí, živil nebo bude živit prodej vlastní práce – i každého skutečného rizika podnikání. Tři z jejich společných cílů jsou víc než urgentní: vrátit veřejné zdroje do služeb veřejného zájmu, zastavit »znárodňování« bankrotářských ztrát a dluhů – a obnovit aspoň tolik suverenity demokracie nad diktátem zisku, kolik unesou dnešní vlastnické poměry.

Propad soukromých investic vyhrotil rvačku o veřejné zakázky. Korupci, přetřásanou dosud šeptem, bere na vidle i zhrzená konkurence. »Kdyby se tolik nekradlo, státní kasa je v plusu,« měl utrousit jeden z nedávných ministrů financí, když přebral fernetu ve sněmovním bufetu. Že právě z veřejných zakázek kape pětkrát vyšší zisk, přiznala i jedna z největších stavebních firem. Nastavit pravidla soutěží o veřejné zakázky tak, aby přestaly být pimprletem mafiánských čachrářů, je povinným minimem. Po tom, čím se rozhodl uvést nový ukrajinský prezident, volá právem i naše odborová konfederace – po detailním auditu všech veřejných zakázek z posledních let. »Padni, komu padni« však dopadne jen z rukou, majících k »penězovodům« vstup zakázán. Tedy nefalšované parlamentní i mimoparlamentní opozice a také různých iniciativ, jež o boji proti korupci jen planě nežvaní – i úplně jiných expertů, než kteří »legalizovali« i mnohamiliardové podvody.

Rozlišit skutečně ekonomickou cenu od lichvářských šarád není tak tajuplnou kabalou, jak se nám bulíkuje. Kde chybí zrcadlo srovnatelných soukromých investic, tvoří je ceny těch veřejných v zemích, kde se tolik nekrade. Skryté kartely jsou virtuózem i v nadmíru »transparentních« soutěžích. Protřelejší investor, riskující z vlastní kapsy, si o nich iluze nedělá. »Tržní« ceny, vycucané z palce, umí osekat až na kost těch nejnižších dosažitelných nákladů.

Není načase žádat totéž, kdekoli se utrácejí veřejné zdroje? Garantovat to i pravomocemi Nejvyššího kontrolního úřadu, soudních znalců, celého expertního zázemí, jež má k dispozici právě stát? Jména úpadců, úvěrových i jiných delikventů jsou už dávno věcí veřejnou. Ochrana jejich osobních údajů nikoho netrápí. Mají snad lichváři a erár, rozkrádající naše daně, diplomatickou imunitu? Co takhle vystavit hrozbě černé listiny i je? Stamilionové volební kampaně se sponzorují právě z »penězovodů«, a ne z protikomunistických prasátek. Jen návrat všech veřejných zdrojů pod kontrolu těch, komu patří, zabrání i definitivnímu vytunelování demokracie.

Inkvizice už nehrozí ani nikomu, kdo žádá progresivní zdanění – a »daň z luxusu«, adekvátní hloubce krize. Okolní svět došel ještě dál. Padesátiprocentní daň ze zisku velkých bank prosazuje i Gordon Brown. Barack Obama i »daň ze spoluviny za krizi«. Smí to zůstat tabu tam, kde se bankrotářské dluhy »znárodňují« už skoro dvacet let? Ve světle skutečné tržní hodnoty našich bank a průmyslu, než skončily v černé díře majetkového převratu – jejich technologií, areálů, obchodních značek, zahraničních trhů a kvalifikovaného personálu?

Bigotní víra, že cynická pracka trhu je neomylnější než papež sám, se choulí jako zmoklá slepice. Debata, kde všude, proč a jak ji držet v poutech, je zatím upejpavá.

Čepici žmoulá i v otázce, jak zkrotit spekulaci s cizími osudy a penězi (»morální hazard«, řečeno žargonem Wall Street). Před vším, čím krize hrozí navíc právě »postkomunistickým« zemím, je ještě zakřiknutější. Krédem šokové terapie byla zbohatlická renta, a ne riziko podnikání. O to víc ruinovala přidanou hodnotu, z níž máme sami i užitek. Do urážlivě »omezené suverenity« nás zahnala i ekonomicky. »Balíčky«, jimiž se vábí volič za stovky milionů, hasí požár benzinem.

Chce to návrat mezi samostatné hráče. Z »neviditelné ruky trhu« nám do klína nespadne. Z krize nás vyvede jen všestranně propracovaná strategie. Projekty, jimiž se postavíme znovu na vlastní nohy v dnešním světě. Bez zdrojů, mizejících zkorumpovanými »penězovody«, zůstanou zbožným přáním. Dokázali jsme to i pod vrchností, dosazenou Bílou horou. V podhradí »privatizačního baroka« to lehčí nebude. Jediná reálná cesta z krize není doktrinářskou bajkou. Je v akutním zájmu drtivé většiny. Kde jinde, než právě touto stopou, nemine většinu ani poznání, kdo tu je opravdu S LIDMI PRO LIDI?