Vystoupení Kateřiny Konečné, místopředsedkyně Zahraničního výboru PS PČR, v diskusi o Lisabonské smlouvě, která má reformovat Evropskou unii.

Lisabonská smlouva vnáší do oblasti zahraniční politiky EU dvě hlavní změny, a to především v rovině institucionální.

Především smlouva zřizuje funkci předsedy Evropské rady, který mimo jiné podle článku 9b, volně v odst. 6 d) "zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku". Formulace týkající se "nedotčení pravomocí vysokého představitele" je formálně jasná, ve skutečnosti se ale ony pravomoci zjevně překrývají. I když dojde ke zrušení funkce komisařky pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství, bude mít EU po případném přijetí Lisabonské smlouvy pro oblast zahraniční politiky dva funkcionáře. Poněkud mnoho lovců na jednoho zajíce - a je malá pravděpodobnost, že si nepolezou do revíru.

Za druhé. Podle článku 9e se zřizuje funkce "vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku", což je dílem drobná úprava názvu oproti Amsterdamské smlouvě z roku 1997, dílem ústup od názvu "ministr zahraničních věcí Unie" z návrhu ústavní smlouvy. Tento představitel podle Lisabonské smlouvy "vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie".

Z odstavce číslo 1 tohoto článku vyplývá, že vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku jmenuje Evropská rada se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou. Evropská rada jej může stejným postupem odvolat. Vysoký představitel se má stát jedním z místopředsedů Komise. Je-li Komisi vyslovena Evropským parlamentem nedůvěra, ztrácí podle článku 9d onen představitel funkci místopředsedy Komise, avšak funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku mu zůstává - čímž opětovně v nové Komisi zasedne. Má tedy velmi, velmi privilegované postavení.

Mechanismy demokratické kontroly chybí
Z textu Lisabonské smlouvy vyplývá, že zahraniční politika Evropské unie zůstává záležitostí konsenzu. Je tomu tak přesto, že podle článku 9c odst. 6 "Rada pro zahraniční věci vytváří vnější činnost Unie podle strategických směrů vymezených Evropskou radou a zajišťuje soudržnost činnosti Unie". Zároveň má mít dva špičkové představitele pro zahraniční politiku - která by neměla existovat tam, kde nedojde ke shodě všech členských států. Což ale už dnes při pohledu na působení vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku není pravda: pan Solana svou aktivitou na Balkáně buď záměrně, nebo z neznalosti vnáší nejen do tohoto regionu svár mezi národy a náboženské skupiny.

Proč o tom hovořím? Navržená Lisabonská smlouva nepřináší žádné demokratické mechanismy kontroly práce vysokého představitele. Zůstává zcela nezávislý na volených zástupcích v Evropském parlamentu. Neurčitě vymezené pravomoci mu umožňují činit téměř cokoliv a je pouze na něm, co bude vydávat za svou osobní iniciativu a co za politiku Unie.

Potřeba konsenzu mezi státy a nevymezené pravomoci vysokého představitele i předsedy Evropské rady působí zjevně proti sobě. Oblast zahraniční politiky se zároveň stává názornou ukázkou toho, co je v mnoha učebnicích mezinárodních vztahů charakterizováno jako "deficit demokracie" v Evropské unii. Je kabinetní záležitostí. Rozhodování o nejzávažnějších otázkách zahraniční politiky Unie je skryto před zraky veřejnosti i Evropského parlamentu. A když již hovořím o demokracii v Unii. Pasáže týkající se zahraniční politiky prošly oproti návrhu ústavní smlouvy jen opravdu kosmetickou úpravou. Zásadní změnou tak je pouze způsob, kterým má být uvedena v život - pokud možno neiniciovat velké celonárodní diskuse a neriskovat referenda. Ani to přece není nejšťastnější posun.

Osobně jsem přesvědčena, že Evropská unie potřebuje novou smlouvu, která by jí nejen dala plnou právní subjektivitu, ale též zjednodušila a učinila srozumitelnějším ustavující dokument. V oblasti zahraniční politiky se ale tento záměr nepodařilo naplnit: obávám se, že Lisabonská smlouva nejen zachovává nešvary předcházejících dokumentů, ale ještě je posiluje.

Navíc všichni dobře víme, že nejpravděpodobnějšími kandidáty pro ony dvě nové funkce týkající se zahraniční politiky Unie jsou pánové Tony Blair a Javier Solana, tedy lidé, pro něž se stalo porušování mezinárodního práva samozřejmostí. Podpora války v Iráku, nezávislosti Kosova a dalších věcí, které se v zahraniční politice v posledních letech odehrály, byla těmito dvěma lidmi vždy velmi silně podporována. Výběr jiných kandidátů nikdo z nás nebude moci ovlivnit. Tím se mé rozpaky nad formální stránkou Lisabonské smlouvy spojují s velkou nedůvěrou ve způsob naplňování litery této smlouvy. Změny nejsou k lepšímu a doba není příznivá pro výběr takových představitelů Unie, kteří by ctili ideály míru, pro jejichž naplnění byla založena. Proto nemohu pro přijetí Lisabonské smlouvy zvednout ruku.

autor: Kateřina Konečná, místopředsedkyně Zahraničního výboru PS PČRzdroj: HaNo, 24. 4. 2008