KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Turbulence v světové ekonomice vedou Topolánkovu vládu k závěru: nejlepší je nic nedělat. Nic prý stejně není jisté, tak proč riskovat nějakou aktivitu.

A tak zatímco vlády USA i klíčových států EU objevují pozapomenuté kouzlo státních intervencí a krize se šíří dál na východ (např. Ukrajina se obrátila na MMF o půjčku), malá a svou otevřeností vnějším vlivům vystavená ČR vyčkává. Co hůře - ten, kdo upozorňuje na riziko a volá po aktivnější hospodářské politice, je označen za veřejného škůdce, který vyvolává nestabilitu.

Trvat na tom, že návrh rozpočtu postavený na červnové predikci růstu HDP 4,8 % nemá cenu předělávat, to není opatrnost, to je strach přiznat včas barvu. Ještě před projednáváním návrhu rozpočtu v české vládě uvedl Mezinárodní měnový fond v září pro ČR prognózu jen 3,4 % HDP. Před projednáváním návrhu o měsíc později v Parlamentu ČR už činila predikce společnosti Patria Finance 2,5 % HDP. To čekáme na kongres ODS, abychom mohli mít od vlády aktuální prognózu?

Tvůrci hospodářské politiky v zahraničí neváhají. Vlády, zejména v USA a EU, se snaží zasytit trh likviditou, aby uklidnily znejistělé střadatele bank. A tamější centrální banky zase vnímají riziko recese jako vážnější než riziko inflační, a tak snižují úrokové sazby. Výzvou do budoucna je otázka zreálnění bilancí peněžních domů, ale také řešení problémů podnikového sektoru.

Tomu všemu by měla odpovídat hospodářská politika státu, jíž je rozpočtová politika jádrem. Motivace české vlády, a zejména ministra financí ČR, však jako by byla nechat si teď schválit jen nějaký v podstatě fiktivní politický rámec a pak, až očekávané problémy přijdou, zacházet s veřejnými financemi už zcela po svém.

Dobrý rozpočet by vyžadoval skutečnou hospodářskou strategii. Trvalejší růst by znamenal cílený impuls na restrukturalizaci výroby, racionalizaci investičního procesu. Obzvláště klíčové je řešení problémů kapitálově náročných odvětví. Zasaženy byly zatím hlavně textilní a sklářské podniky, další na ráně bude automobilový průmysl. Každý pátý podnik v ČR dnes avízuje propouštění a nesouhlas s růstem mezd.

Nejde o to ordinovat české ekonomice dluhovou spirálu, ale snižování vládní spotřeby a daňová konkurence jenom startují závody, kdo bude dříve u dna. Při snížení odhadu ekonomického růstu někam pod 3 % HDP nelze plánovat 9,6 % růstu výběru daní. Projde-li další snížení daně z příjmů či snížení daně spotřební, může být ještě hůře. Pokud chceme zvýšit příjmy, tak znovuotevřením otázky efektivní progresivity daňového systému a zúžení daňových úlev. O takové změny však vláda nemá zájem.

Vláda argumentuje nepřekročitelností výdajových stropů a zároveň nechce ani zvýšit příjmy, ani zpomalit snižování deficitů. Zužuje si tak manévrovací prostor pro řešení vážných otázek. Při pravděpodobném růstu nezaměstnanosti i životních nákladů rodin je nereálné stlačovat mandatorní výdaje. Chybí zdroje na navýšení sociálních kompenzací a valorizace. Bilanci pojišťovacích systémů je zase nezbytné podpořit platbami za tzv. státní pojištěnce a růstem platů. A kritiku stagnujících platů ve veřejné sféře neodvrátí ani výmluva na nedostatek zdrojů, ani hrozba rostoucí nezaměstnanosti.

Přehodnotit dosavadní přístup je nezbytností. Nebude-li toho schopna tato vláda, bude tak později muset učinit vláda jiná. Každý odklad nás ale může stát síly i peníze. A to nejen v centru. Opravdu chceme, aby nově nastartované kraje začínaly v novém volebním období s méně penězi (hrozí menší příděl z tzv. sdílených daní)? Je to snad proto, že v těchto krizích už nebudou vládnout hejtmani za ODS? Někteří regionální funkcionáři ODS opravdu v předvolební kampani vyhrožovali, že když v krajských vládách nebudou, nebudou ani peníze.

Nyní se ve vládních stranách dali do hledání viníků krachu v krajských volbách. Pánové Topolánek s Kalouskem se ale raději vydají cestou k rozpočtovému provizoriu, než aby si vzali svůj špatný návrh zpět a předělali ho do reálnější podoby. V složité situaci by bylo vhodné hledat širší shodu a ne se zakopat v pozici podle hesla "dobrý každý den". Po volbách v roce 1996 vydržela vláda Václava Klause dva roky. S takovýmto přístupem se i čas vlády Mirka Topolánka krátí.