KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Do 30. září musí dostat sněmovna návrh státního rozpočtu na příští rok, kterým se bude ještě podrobně zabývat vláda. Zásadní parametry a nejdůležitější škrty už jsou však jasné. Co je tedy hotovo?

Zpracování návrhu státního rozpočtu začíná prognózou makroekonomického vývoje, o který se opírá prognóza příjmů, a pak se k nim přiřazuje struktura rozpočtových výdajů. Když dostaneme návrh, jako na první se podíváme, jak to vypadá s makroekonomickými východisky. Prognóza ministerstva financí, učiněná začátkem léta, odhaduje, že růst české ekonomiky by měl v příštím roce dosáhnout 2,3 procenta HDP. V roce 2009 byl krizový propad, letos je rozpačité vlažné oživení. Nad touto prognózou budou otazníky, v těchto pohnutých dobách se ukázala jako velmi problematická. V přípravě rozpočtu 2009 se mluvilo o růstu 4,5 procenta, nakonec byl propad 4,5 procenta. Predikce na letošní rok byla velmi opatrná, v návrhu bylo dokonce minus 0,5 procenta. Výsledek bude zřejmě kladný, odhady se pohybují kolem 1,5 procenta růstu. V tomto období jsou však u prognóz velké rozdíly. Třeba na jaře OECD dokonce mluvila až o tříprocentním růstu, zatímco aktuální odhad ČNB hovoří o 1,8 procenta. Prognózy jsou nespolehlivé. V diskusi mezi ekonomy se dokonce uvažuje o druhé vlně krize. Profesor Nouriel Roubini, přezdívaný profesor Zkáza, protože jeho pesimistické prognózy na rok 2009 jako jedny z mála vyšly, mluví o tom, že nás čeká druhé dno. Oživení v USA a Japonsku se zpomaluje, problémy asi mají nějaký reálný základ. Z toho vyplývá, že státní rozpočet na příští rok by neměl mít jen stabilizační, ale i prorůstovou funkci.

Jaká prorůstová opatření by to měla být a jaký pro ně máme manévrovací prostor?

To je otázka. Možnosti kapitálových injekcí, vládních výdajů atd. jsou limitovány. Součástí prorůstových opatření je měnová, peněžní politika státu. Proto je velmi důležitá spolupráce vlády a ministerstva financí s finančním sektorem. ČR patří k zemím s nejnižšími úrokovými sazbami v EU, nižší má snad jen Velká Británie. Jestliže je jedním z možných opatření růstu snižování úrokových sazeb – levnější půjčování peněz může mít prorůstový efekt, my zde už prostor nemáme. Zvažuje se, že v příštím roce by mohly být úrokové sazby kvůli boji s inflací spíše zvýšeny.

Další problém z finančního sektoru je, že na podporu prorůstových opatření se mohou získávat zdroje pomocí vládních dluhopisů. Ale výnosy z českých vládních dluhopisů jsou poměrně nízké, proto o ně není velký zájem.

A třetí problém - české bankovnictví je ve srovnání se západní Evropou a Amerikou sice relativně zdravé, ale úvěrová angažovanost našich bank neroste. Jsou opatrné a nechtějí jít na projekty z podnikové sféry, tj. příliš snadno uvolňovat úvěry. To vše komplikuje hospodářský růst. A je chyba, že se v ekonomické obci o prorůstových opatřeních málo diskutuje.

Vláda dokonce sama říká, že příští rok bude jen stabilizační, a dokonce se očekává, že až vyjdou podzimní české prognózy, opřené o vládní návrh státního rozpočtu, dojde ke korekci prognóz o několik desetin procenta směrem dolů. Právě proto, že rozpočet není prorůstový.

A co oblast státního dluhu?

Druhým balíkem problémů je účinnost stabilizační, oddlužovací politiky. Návrh hospodaření státu je koncipovaný tak, že nezastavuje, ale zpomaluje zadlužování. Když se splní plán, který byl předložen vládě, mělo by se dosáhnout dluhu 1,5 bilionu korun! Náklady na dluhovou službu porostou, měly by činit zhruba 80 miliard korun, což je pěkný macek. Odpovídá to výdajům poměrně silného ministerstva. Zpomalení dluhu se má dosáhnout snížením deficitu z letošních 164 na 135 miliard v příštím roce.

A vláda se chystá škrtat hlava nehlava…

Zpomalení dluhu má být dosaženo opatřeními prakticky pouze na výdajové straně, a to cestou účetních, formálních, plošných, uspěchaných, nepromyšlených škrtů. Když se škrtá bezmyšlenkovitě, může se stát, že škrty pak nepřinesou úsporu, ale nakonec se ještě prodraží - zhorší se fungování příslušných resortů, odložené náklady se nám vrátí jako bumerang atd. Přitom jsou výdajové položky, které se neustále přehlížejí. Zejména veřejné zakázky. Nyní jsou na tapetě zakázky v resortu obrany, ale mezi »slavné« patří také debata k superzakázce na ekologické sanace, jejichž horní strop je 115 miliard, ale znalci říkají, že reálné náklady na ekologické odškodnění mohou být třetinové.

My bychom rádi viděli silnější příjmová opatření. Ale to už se asi těžko podaří.

Je skutečně váš pesimismus namístě?

Je polovina září a vláda žádné daňové novely tohoto typu nepřipravuje a kvůli říjnovým volbám odkládá i nepříjemné daňové novely, které se mají týkat třeba růstu DPH, až na jaro 2011, takže ovlivní rozpočet státu až napřesrok.

Nepočítáte tedy s tím, že s návrhem rozpočtu přijdou i změny daňových zákonů?

Zatím jsou připravené spíše drobné změny, které podstatné změny příjmové stránky neřeší. Co se zatím řeší reálně? Je to povodňový poplatek, škrty v různých úlevách, především 50procentní zdanění státního příspěvku na stavební spoření apod. Uvažuje se o odložení dalšího snížení stropů u plateb sociálního a zdravotního pojištění. Zůstane-li to příští rok na šestinásobku, něco to přinese. To jsou jediné připravené kroky na příjmové stránce, které mohou být schváleny do závěrečného čtení rozpočtu.

Kde byste hledal příjmy pro erár vy?

Už při návrhu na letošní rok jsme diskutovali o tzv. superdividendě, odvodu peněz z ČEZ, které každoročně vykazují zisky ve výši desítek miliard korun. To pro letošek padlo. Mluvit musíme také o úniku peněz v případě nevybraných daní, o penězích, které putují i do daňových rájů. Předchozí politika vlády, která snižovala přímé daně, nesplnila hlavní účel, tj. podpořit podnikání. Zvýšila se s nižším zdaněním korporací jejich investiční aktivita? Investují víc, nebo ne? Za první pololetí letošního roku byl zisk ČEZ 28 miliard korun, ČSOB 7 mld. Kč, KB 6,5 mld. Kč, České spořitelny 6 mld. Kč. Velké firmy vykazují zisky. Ožil automobilový trh… Jsou u nás firmy, které vykazují zisk, ale není to vidět na míře investování. Snižování daní automaticky neznamená podporu podnikání. Navíc ČR byla jedna z mála zemí, které poměrně bojovně vystoupily proti poslednímu jednání Evropské komise o zavedení tzv. bankovní daně, která má stáhnout z bankovního sektoru určité peníze, které chybějí z důvodu krize.

Dalším zdrojem příjmů je čerpání evropských peněz. Každoročně je plánována určitá částka, kterou lze čerpat z finančního plánu EU, jenž se dělá na sedm let, ve kterých mluvíme zhruba o 800 miliardách korun. Návrh rozpočtu 2011 kalkuluje s rekordním čerpáním z evropských fondů, oproti letošku se má čerpat o 22 miliard korun navíc. Přitom víme, že se nám čerpání nedaří, nemluvě o tom, že je tu požadavek na kofinancování, když evropské peníze vyžadujeme. Tolik k nepřipravenosti příjmových opatření.

Co to může způsobit v ekonomice a znamenat pro životní úroveň lidí?

Pokud se jde cestou škrtů sociálních transferů v situaci, kdy stále rostou životní náklady, to povede k sociálnímu ohrožení. Možná i k ohrožení sociálního smíru. Mzdy v ČR sice rostou, je plánovaný růst víc než tři procenta, ale těžko nás uklidní, že inflace má být pouze dvouprocentní, protože se bavíme o průměrných číslech. Dvě třetiny občanů ČR mají podprůměrný příjem a ve spotřebním koši těchto domácností mají větší váhu položky, které rostou víc než o ona dvě procenta. Energie, potraviny, nájmy, životní náklady rostou…

Jaká bude realita?

Výrazněji bude postižen veřejný sektor, má ušetřit až 10 procent. Vláda uvažuje, jak to realizovat. Snížím-li objem mzdových prostředků, do peněz se mohu vejít dvojím způsobem. Buď začnu propouštět, nebo nechám lidi na místech, ale snížím jim mzdy. Už dnes to naráží na meze tarifního systému. Na pohyblivou částku mzdy v řadě oblastí už dávno peníze nejsou. A protože tarifní mzda je garantovaná, musely by probíhat restrukturalizace – lidi pošlu na práci podle jiného tarifu, nebo začnu připravovat změnu tarifního systému. Ministr práce a sociálních věcí o tom sice mluví, ale v koalici na tom shoda není, protože je to propletenec různých problémů. Změna tarifního systému patří mezi potenciální novely zákonů, které se letos nestihnou. Bude se tedy manévrovat s penězi, které jsou, lidé se budou různě přeřazovat, nebudou mít pohyblivou složku mzdy. Pořád to však nestačí, takže se bude propouštět. Vládní odhad, který bývá velmi optimistický, je 50 tisíc zaměstnanců státní sféry. Postihne to »balík« lidí, který se vrhne na pracovní trh.

Pokud jde o dopady špatných úspor, chci vzpomenout dorovnání přímých plateb zemědělcům. Naši zemědělci dostávají menší peníze než zemědělci evropské patnáctky, ale je možné to dorovnávat z vlastních peněz. Přímé platby v zemědělství mají být sníženy o tři miliardy korun. To je nepříjemné. Je nepříjemné, že tlak škrtů jde do vysokých škol, výzkumu a inovací. Akademie věd už letos prochází dietou, škrty na příští rok jsou doslova likvidační. I když nelze přifouknout mzdové prostředky nijak dramatiky, měli bychom se zamyslet nad lepší strukturou odměňování, nad tím, že lidé, jejichž životní náklady rostou, už je nejsou schopni z podprůměrného nebo dokonce minimálního platu utáhnout. Naše návrhy, které byly na jaře vysmívány, například zvýšit minimální mzdu, nebo to, co se sebere nadprůměrně honorovaným, se může přidat podprůměrně honorovaným, mají určitou logiku a nejsou ani ekonomicky nesmyslné.

Co říct závěrem? Na optimismus asi není místo…

Základní čísla, opírající se o prognózu – objem příjmů, výdajů a deficitu, jsou nalajnována a pro vládu v současné chvíli znamenají dogma. Struktura rozpočtu a rozpočtových opatření se dělá bez koncepce, ve finále půjde spíš o přetlačovanou, kdo je šikovnější a kdo má za sebou silnější ministerstvo. Nikoliv o to, co je přínosnější pro stát, pro ekonomiku a pro obyvatelstvo. Takže nečekám, že by vláda do předlohy vnesla nějaké změny k lepšímu.