Filip: O důvěře a důvěryhodnosti
Při hlasování o důvěře Fischerovy vlády jsem upozornil na rozdíl mezi slovy »důvěra« a »důvěryhodnost«. Ten, kdo totiž dostal důvěru, ať pro tu či onu funkci, nemusí ještě být důvěryhodný. Tak je to i dnes s volbami do Poslanecké sněmovny.
Důvěru, alespoň podle kandidátek některých politických stran, mohou dostat lidé, o jejichž důvěryhodnosti lze oprávněně pochybovat, ať již jde například o I. Langera či P. Béma z ODS, M. Kalouska z TOP 09, R. Johna z Věcí veřejných či třeba F. Dohnala, předsedu NKÚ. Rozpor mezi jejich různými vystoupeními a skutečností, jež vychází či vycházela čas od času navenek, v případě TOP jde dokonce o jejich přeběhlictví, jen aby se dostali do Sněmovny, je učebnicovým příkladem nedůvěryhodnosti. Důvěru po minulých volbách dostal i předseda PS M. Vlček, žel v nedávných dnech ji ztratil, protože dokázal, jak daleko je v jeho případě k jednotě slov a činů... Blíží se termín voleb. Čím bližší bude, tím větší tlak na voliče bude vyvíjen. Uslyší celý soubor nereálných slibů. Při tom pomluvy, osobní útoky, budou eskalovat. Nepokládám to za správné. Důvěryhodnost takových slibů je totiž nulová. Po volbách, tak jako to bylo v těch předchozích, se na ně zapomene a pojede se podle zcela jiného scénáře. Nemohu nepřipomenout slova M. Topolánka právě po zmíněných volbách: »Kdyby občané znali naše skutečné záměry, nevolili by nás!«. Jedinou stranou, která své závazky se vždy snaží i po volbách naplňovat, jak se voliči mohli přesvědčit, je KSČM. V tom je také její důvěryhodnost.
zdroj: Haló noviny
