Tisková zpráva Miloslava Ransdorfa, poslance Evropského parlamentu, 1. místopředsedy Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku EP, k prioritám českého předsednictví v Radě EU z pohledu KSČM.

Základní východiska

1. Pořadí, ve kterém se členské státy EU v předsednické roli střídají, schválila Rada pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy dne 13. prosince 2004, tedy už po vstupu ČR do EU. Toto rozhodnutí určuje pořadí předsednictví až do roku 2020 a bylo při něm dbáno na střídání zemí podle jejich velikosti i geografické polohy. ČR se ujme předsednické funkce dne 1. ledna 2009, přičemž převezme tuto funkci od Francie a k 1. 7. 2009 ji předá Švédsku.

2. Základní funkcí, resp. náplní předsednictví je efektivní organizování záležitostí Rady, především pak časové a obsahové plánování a koordinace zasedání Rady na všech úrovních (rady ministrů, výbor stálých zástupců COREPER, pracovní skupiny, meziinstitucionální pracovní grémia apod.), jichž je v průběhu jednoho předsednictví až přes 4000.

3. K dalším hlavním funkcím předsednictví Rady patří:

• zprostředkování kompromisu mezi pozicemi členských států při jednáních v Radě 
• zastupování Rady při jednáních s Evropským parlamentem, Komisí a dalšími orgány EU, a při jednáních navenek, tj. se třetími státy,
• strategické řízení politik EU, tj. umisťování aktuálních diskusí mezi členskými státy EU  do větších perspektivních souvislostí s dlouhodobými výzvami pro EU (což v praxi znamená ovlivňování delegací členských států, aby své národní resp. volebně- taktické zájmy podřizovaly dlouhodobým cílům integrace,
• předkládání nových impulzů, udávání akcentů v probíhajících procesech; vzhledem k tomu, že politická agenda EU je tzv. předdefinována různými víceletými plánovacími nástroji, je úkolem předsedajícího státu zajišťovat prosazování této agendy.

4. Výkon každého předsednictví má objektivně svá vnější a vnitřní omezení, zužujících jak jednací prostor, tak iniciační potenciál předsedajícího státu, jakkoli se všechny předsedající státy pokoušejí o zanechání své vlastní "stopy" v evropské politické agendě na základě originálních iniciativ. V tomto ohledu je spíše chimérou možnost prosazování specifických národních zájmů z pozice předsednictví zvláště pak, jedná-li se o malý stát bez patřičného demografického a ekonomického vlivu.

5. Pokud jde o samotná omezení výkonu předsednické funkce: ta jsou především druhu generelního, strukturálního, materiálního a procedurálního:

• každé předsednictví je povinno prosazovat probíhající politickou agendu EU; zde budiž zdůrazněno, že od ledna roku 2007 bývá stanoven tzv. plán trojice, tedy plán činnosti předsednictví na 18 měsíců, jenž je každý předsedající stát povinen realizovat,
• každý předsedající stát tedy přebírá výraznou část agendy od svého předchůdce a lze konstatovat, že podíl rozpracovaných položek vždy převažuje nad položkami uzavřenými,
• každý předsedající stát je dále povinen respektovat a prosazovat dlouhodobé aktivity EU (viz například Lisabonská strategie),
• výraznou úlohu hraje při výkonu předsednictví tzv. logický limit, jenž odráží velikost a vliv předsedajícího státu,
• časové omezení předsednictví na 6 měsíců neposkytuje dostatečný prostor zejména pro stanovení a prosazení nových iniciativ; ty jsou zpravidla buď jen zahájeny, nebo jsou dokončeny již zahájené projekty,
• výraznou překážkou výkonu předsednické funkce mohou být nečekané externí události (konflikty, teroristické útoky, přírodní katastrofy apod.), 
• každé předsednictví podléhá také vnitropolitickým omezením vycházejícím z podmínek daného členského státu; jde především o impulzy či kritiku národních parlamentů, vlád, politických stran a občanů

6. Ve výše uvedeném jednacím omezení spočívá také základní problém následného hodnocení práce a výslednosti předsednictví. Je totiž vždy otázkou, které úspěchy nebo neúspěchy jdou na účet samotného výkonu předsednictví a které jsou důsledkem externího vlivu resp. omezení mimo možnost ingerencí předsedajícího státu. Jinými slovy: o výkonnosti jednotlivých předsednictví svědčí stejně málo jak srovnávání jejich programů, tak pouhý výčet dokončených projektů.

Česká republika jako předseda Rady EU nebude mít příliš prostoru vyniknout, ale ani propadnout "díky" vlastní zásluze. Mnohem důležitější bude schopnost vybrat ze stávající agendy EU ta témata, jež může obsáhnout a prezentovat v nich alespoň několik hmatatelných úspěchů. Jinými slovy: je více než jisté, že české předsednictví bude pracovat v prvé řadě s již nastolenými tématy. Potenciální české priority (viz materiál "Prioritní oblasti předsednictví České republiky v Radě Evropské unie v prvním pololetí roku 2009" vypracovaný Útvarem místopředsedy vlády pro evropské záležitosti v říjnu roku 2007) jsou proto očividně prioritami spíše unijními než národními. Jakkoli materiál "Východiska k prioritám předsednictví ČR v Radě EU", vzešlý z výše uvedeného útvaru počátkem r. 2007, obsahoval ještě odkazy na blíže nespecifikované "národní zájmy", kompaktní materiál následný již tyto odkazy neobsahuje.

Závěr

Je nutno, aby KSČM přistupovala k hodnocení výsledků českého předsednictví velmi střízlivě. Dobu českého předsednictví v Radě EU bude možné využít k zesílené kritice těch fenoménů integrace, které jsou obecně levicí v Evropě kontinuálně a dlouhodobě kritizovány - zejména se jedná o negativa tzv. Lisabonské smlouvy (neoliberalismus, militarizace EU, mechanismy rozhodovacích procesů atd.), o Lisabonskou strategii (jež je v podstatě neúspěšná) a zahraniční politiku EU.

Politika EU

1. Oblast průmyslu, výzkumu a energií v návaznosti na nutnost pozitivního působení EU v Evropě i ve světě

Rozumná průmyslová, výzkumná a energetická politika EU by měla vycházet z následujících předpokladů:

• Měla by stimulovat hospodářské aktivity EU jako celku, tak i jednotlivých členských zemí v zájmu jednotného úsilí zajistit bezpečný a dlouhodobý přísun energií pro EU a zároveň pomáhat řešit problémy klimatických změn v evropském i globálním rozmezí. Efektivní energetická politika se neobejde bez ekologické návaznosti, jelikož hospodářský růst bude mít vždy dopad na životní prostředí. Bez energetického "mixu" zbaveného předsudků nelze mluvit o jistotě dodávek energie. Na druhé straně přímá spojitost hospodářského růstu s environmentálními dopady vyžaduje vyšší stupeň nejen unijní, ale i celosvětové koordinace.
• Nezbytný je energetický "mix". Musí být opřen o energetickou různorodost, včetně podstatně vyšší role jaderné energetiky, o vyšší energetickou efektivnost ve všech oblastech života společnosti a nesporně i o environmentální udržitelnost. Vzhledem k tomu, že fosilní paliva budou zřejmě ještě dlouho hrát důležitou roli v tomto procesu, je nutno hledat racionální rovnováhu mezi možnostmi, které skýtá ropa, plyn, uhlí, jaderná energetika, jakož i energie z obnovitelných zdrojů. Významné místo by přitom měla mít potřeba urychleně vyvíjet a uvádět do života technologie na zachytávání a ukládání uhlíku. Všestranná podpora výzkumu a vývoje nových technologií šetrnějších na prostředí a urychlené zavádění inovací do praxe se neobejde nejen bez aktivního zapojení všech národních i unijních rezerv, ale ani bez smluvně založené mezinárodní spolupráce v zájmu spojení globálních sil a prostředků a pro to, aby nedocházelo ke zbytečným, pro všechny zainteresované strany ztrátovým duplikacím.
• Zastarávající energetická infrastruktura potřebuje velkorysé a prozřetelné investice do tradičních zdrojů energie (elektřina, plyn), dobře fungující trhy, přístup k financím, stabilní regulační i daňové prostředí.
• Energetická účinnost je klíčem k dosažení schůdné vize udržitelné, konkurenceschopné a bezpečné energie. Tyto otázky ovšem potřebují rozumný globální přístup opřený o seriozní mezinárodní jednání a mnohostranné dohody, jelikož legislativní potřeby EU nelze oddělit od zájmů jiných členů mezinárodního společenství a bez univerzálně platných vysokých energetických standardů. Jedno i druhé by mělo jít ruku v ruce, aby nedocházelo ke zbytečné fragmentaci globálního energetického trhu a ke zvyšování nákladů pro konečného spotřebitele. 
• Jaderná energie se podílí 32 % na výrobě elektřiny v EU, je nedůležitějším poskytovatelem energie pro miliony domovů, průmysl, dopravu a jiné oblasti infrastruktury společnosti. Působí též na tvorbu nových pracovních míst v celé EU. Při tak důležité úloze jádra je naléhavě nutné seriózně zvažovat plány budoucího využití tohoto druhu energie. Jádro musí mít v EU zelenou! Bohaté zkušenosti EU, které využívá celý svět, vč. výstavby nových jaderných elektráren v tzv. vynořujících se ekonomikách, čelné místo EU ve vývoji jaderných technologií a inovací předurčují EU, aby si tuto pozici udržela. Je v zájmu celé společnosti i jednotlivých občanů EU, aby jaderný průmysl získal jasnou politickou podporu vlád. Jaderná energetika patří mezi reálné zdroje energie při zajišťování dostatku elektřiny a je to zatím nejreálnější způsob jak zajistit větší energetickou bezpečnost a zároveň i zdárněji čelit změnám klimatu snižováním emisí škodlivin do ovzduší.
• EU by měla citlivě čelit silné konkurenci ze strany energeticky potřebných zemí v různých oblastech světa a projevit stabilní zájem na kultivaci konstruktivních vztahů s nimi, jež budou postaveny na smluvní základně a ohleduplné energetické politice rovněž vůči novým potenciálním energetickým partnerům. Mírotvorné globální úsilí EU by se mělo projevit i v tom, že hlas EU v energetických záležitostech bude výrazně znít na globální scéně a bude respektován všemi partnery. EU musí usilovat o zapojení stále více mezinárodních partnerů do tohoto kolektivního úsilí.
• Technologický transfer a spolupráce by se měly stát neodmyslitelným prvkem takového přístupu při plném respektování zájmů zúčastněných stran a posilování norem mezinárodního práva včetně práv intelektuálního vlastnictví. 
• Koordinované celosvětové úsilí o environmentální udržitelnost, včetně společného postupu proti klimatickým změnám a energetické bezpečnosti, se stává potřebou dne. Klimatické změny představují globální výzvu státům, vládám, národnímu hospodářství a celé společnosti, proto je nutno dosáhnout plnohodnotného zapojení celého mezinárodního společenství do tohoto úsilí. Vyžaduje to strategii pozitivního přístupu, jež by zohledňovala oprávněné zájmy všech účastníků, společný civilizovaný přístup k energiím, jakož i univerzální zájmy lidstva na kultivaci životního prostředí. Nastal skutečně čas promyšlené energetické strategie jako součásti procesu udržování a upevňování mezinárodního míru a bezpečnosti v souladu s cíli a principy OSN. Poslání OSN nutno ještě výrazněji než dosud doplnit o tento globální, všelidský, ekologický rozměr.
• Konstruktivní, vzájemně výhodná spolupráce s třetími zeměmi (bohatými na přírodní zdroje) může přinést užitek všem účastníkům. EU může poskytnout spolehlivější základnu pro dlouhodobé energetické potřeby a třetím zemím dodá politické stimuly a technologické výhody pro další rozvoj svých energetických zdrojů v podmínkách stoupající světové poptávky. Tato spolupráce se ovšem musí řídit zásadami rovnoprávnosti, vzájemného respektu a mírového soužití v souladu s Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a řadou dalších odvozených norem mezinárodního práva. Bez rozumné spojitosti mezi oprávněnými energetickými zájmy a z toho vyplývajícími vnějšími vztahy jednotlivých členských států EU, které musí zohledňovat společné zájmy celé Unie, nelze dosáhnout dlouhodobého a bezpečného zajištění energetických dodávek, energetické udržitelnosti a ani konkurenceschopnosti.
• Nanejvýš potřebná je celosvětová smlouva o energetické účinnosti včetně snížení energetické spotřeby a úspor energie. Podobně by bylo třeba vypracovat a uzavřít mezinárodní dohodu pro případ velkého výpadku energetických dodávek, jež by využívala mj. i mechanismy Mezinárodní Agentury pro energie (International Energy Agency - IEA). 
• Potřebný je též mnohostranný smluvní mechanismus, jenž by zajišťoval součinnost mezi velkými výrobci energií a tranzitními státy, aby se mezi nimi posilovala důvěra a vytvářely stabilnější podmínky zaručující dlouhodobé investice do zdokonalování sítí, prostřednictvím nichž se uskutečňují velké energetické dodávky. 
• EU by měla trvat na tom, aby Světová obchodní organizace (WTO) zařadila energie mezi své politiky a využívala jejich nástrojů a procedur nejen k ochraně investicí, ale rovněž k veřejným zakázkám a uplatnění principu nediskriminace v obchodních záležitostech.

2. V oblasti regionální spolupráce, politiky soudržnosti, fondů a dotací EU

• Tato oblast vyžaduje spravedlivou a celistvou rozvojovou strategii, která se bude opírat o integrovaný přístup, v němž se musí zohlednit zájmy jednotlivých regionů, avšak v návaznosti na zájmy příslušných členských států. Integrovaný přístup musí zahrnovat směry a metody možné součinnosti mezi hlavními odvětvími, jako je doprava, zemědělství, životní prostředí, energetika atd. Je nutno objektivně vyhodnotit situaci a uložit EK, aby připravila příslušnou zprávu k posouzení Evropskému parlamentu o tom, proč se snižují rozdíly mezi jednotlivými regiony EU a naopak zvyšují rozdíly mezi jednotlivými členskými státy.
• Integrovaný přístup při plánování programu a při volbě jednotlivých projektů strukturálních i jiných fondů pro regiony EU musí být závazným předpokladem.
• Politika soudržnosti musí být spravedlivě diferencována podle regionů tak, aby přispívala k hospodářskému a sociálnímu povznesení zejména těch regionů, které zahrnují oblasti nových členských států EU. EK by měla podávat o tom pravidelné zprávy jak Evropské radě, tak Evropskému parlamentu. 
• Evropská rada a EK by měly věnovat zvýšenou pozornost posílení snahy o zlepšení integrace a sociální soudržnosti, zejména tím, že budou překonány nedostatky při výstavbě měst a zlepšování podmínek životního prostředí, stabilizaci problémových čtvrtí a vytváření atraktivních nabídek bydlení, práce a trávení volného času.
• V návaznosti na Evropský fond pro rozvoj venkova je nutno vypracovat rozvojový model pro rozvoj menších a středně velkých obcí i měst na venkově. Evropská rada by při přezkoumávání Lisabonské a Götteborgské strategie na vrcholném setkání 2008 měla definovat teritoriální a městské zájmy jako cíl. Dále by Evropská rada měla přijmout akční program pro provádění cílů Lipské charty ohledně udržitelnosti rozvoje měst. Evropská rada musí usilovat o posílení koordinace mezi územním rozvojem a rozvojem měst s ohledem na výraznější vymezení cílů Územní agendy a Lipské charty.
• Evropská rada by měla přijmout rozhodnutí, aby se v celé EU řádně zajišťovala dostupnost a dosažitelnost služeb, aby lidé v různých regionech mohli využít možnosti a potenciál svého regionu. Evropská komise by ze své strany měla předkládat návrhy legislativních opatření na další zkvalitnění rámcových pravidel pro služby obecného zájmu a ovlivňovat veřejné zadávání zakázek tak, aby umožnily místním územně správním celkům více zohlednit místní souvislosti.
• Obce i města mají mít odpovědnost při plnění cílů a ochrana klimatu musí být v rozvoji měst zakotvena jako průřezový cíl, avšak s finančním přispěním EU.
• Členské státy EU musí při udržitelném rozvoji měst více než doposud zohledňovat stavební kulturu.
• Vyhodnotit a přijmout závěry v souvislosti s tím, že konkurenceschopnost regionů velice závisí na produktivitě a úrovni kvalifikace pracovních sil, která se mezi regiony liší mnohem víc než mezi členskými státy.
• Vysvětlit občanům, že i když umožnila vysoká míra růstu v Irsku dosáhnout plné zaměstnanosti a druhého nejvyššího HDP na obyvatele v Unii, hrozí zde jednomu obyvateli z pěti chudoba, na základě čehož vyvstává otázka týkající se udržitelnosti rozvoje a kvality zaměstnanosti.
• Rovněž se Evropská rada a EK musí vážně zabývat nízkou konvergencí co se týče dosažené úrovně vzdělávání a skutečnou propastí v oblasti vzdělávání mezi EU a USA, které dosáhly univerzitního stupně vzdělání 29 % osob ve věku 25–64 let oproti sotva 16 % osob v EU. Navíc, proč se tento poměr u žen s vysokoškolským vzděláním zvyšuje rychleji než poměr mužů.
• Zabývat se vážně též otázkou vlivu polarizace v regionech hlavních měst  (což je zvláště viditelné v nových členských státech), které vytvořily průměrně 32 % HDP v zemi, zatímco v nich žije 22 % obyvatel. Tato polarizace současně způsobuje velké rozdíly v míře nezaměstnanosti v centrech měst.
• Posoudit, proč zrychlení růstu měst vytváří demografické, hospodářské, sociální a environmentální rozdíly na omezeném prostoru a má za následek tvorbu předměstí a vylidnění venkovských oblastí.
• Hloubkově vyhodnotit regionální rozdíly, co se týče vzájemné dostupnosti center a periferií a spojení mezi nimi, což je výsledek nedostatečných investic do dopravy a nedostatečné diverzifikace možností spojení.
• Evropská rada by měla vyzvat EK, aby zhodnotila systém poskytování úvěrů a jeho dopad na vývoj regionálních rozdílů a prověřila, zda tento systém při stanovování priorit nepodporuje příliš centralizovaný přístup.
• Je nutno lépe propojovat problematiku měst a venkova, – prostřednictvím Evropského fondu pro regionální rozvoj. Finanční prostředky určené na regionální rozvoj lze navýšit cestou dobrovolného odlišení.
• EU musí nutně počítat s tím, že se bude stále více potýkat s novými výzvami, které budou mít velký územní dopad, jako je stárnutí obyvatel, koncentrace obyvatel ve městech, migrační přesuny, energetické a klimatické otázky, přizpůsobení změnám souvisejícím s globalizací.
• Je nutno dbát o to, aby přijetí návrhu nařízení EP a Rady o zřízení Fondu solidarity EU bylo lépe přizpůsobeno tomu, aby se dalo čelit přírodním katastrofám.
• Je nutno s předstihem posoudit možný dopad zásobování energiemi a zvyšování cen energií na území, zejména v regionech východních zemí z důvodu jejich silné energetické závislosti, nebo na venkovské nejvzdálenější regiony kvůli jejich závislosti na dopravě.
• Kalkulovaná částka ve výši 0,35 % HDP EU nebude na financování regionální politiky stačit. Je nutno požadovat, aby se přezkumu finančních perspektiv využilo ke stanovení rozpočtových prostředků nutných k přijetí všech územních výzev Unie, zejména v nových členských státech EU.
• Posoudit, proč se rozdíly v rozvoji členských států EU prohloubily. Prohloubení rozdílů na regionální a subregionální úrovni se projevuje v různých oblastech, ať už jde o zaměstnanost, produktivitu, příjmy, úrovně vzdělávání, inovativní schopnosti.
• Regionální rozdíly, měřené HDP na obyvatele, jsou v EU27 mnohem výraznější než v USA nebo v Japonsku. Všechny státy USA a 40 ze 47 japonských regionů mají HDP na obyvatele vyšší než je průměr EU. Částečně se to vysvětluje specifickým rázem území EU, které se přes svůj omezený prostor vyznačuje velkou zeměpisnou a kulturní rozmanitostí, a historickou specifičností související s rozdělením kontinentu po dvou světových válkách. Naopak v Číně dosahuje HDP na obyvatele sotva 1/5 průměru EU a v Indii se jedná o 1/8.
• Nové programové období strukturálních fondů 2007–2013 bylo oficiálně zahájeno 1. ledna 2007 v EU, která se rozšířila na 27 členů. Rozpočtové prostředky jsou sice ještě značné (308 miliard eur pro celou Unii), ale potřeby nových členských států vyžadují velké investice.
• Čtvrtá zpráva o soudržnosti, kterou posuzoval Výbor pro regionální rozvoj v r. 2007 a začátkem r. 2008 dokazuje, že existují obrovské rozdíly v oblasti investic do výzkumu a vývoje: jestliže 27 regionů překračuje barcelonský cíl věnovat více než 3 % HDP výzkumu a vývoji, ve více než 100 regionech nedosahují výdaje na výzkum a vývoj ani 1 %. Je třeba rovněž vážně posoudit, proč výzkum a vývoj se sice soustřeďuje především v hlavních zemích, ale některé výkonné regiony bez velké aglomerace dokazují, že vyšší míra investic a zaměstnanosti v oblasti výzkumu a vývoje není nezbytně spojena s velkou koncentrací obyvatel ve městech.
• Přidávají se k tomu nové výzvy, jež v nadcházejících letech ještě zesílí: koncentrace obyvatel ve městech, což s sebou přinese problémy s dopravními zácpami ve městech a otázky sociálně kulturního začlenění; demografické změny, které se projeví především stárnutím obyvatelstva; migrační přesuny; pokračující globalizace a zvýšení poptávky po zemědělských výrobcích; změny klimatu, které se v některých oblastech projeví snížením odolnosti vůči přírodním katastrofám a zvýšením cen energií. To vnáší nový rozměr do územního rozvoje, přičemž je nutné zachovat strukturální politiky i po r. 2013. 
• V rámci revidované Lisabonské strategie byl zaveden systém "earmarkingu" (poskytování prostředků), aby se úvěry poskytovaly na úhradu výdajů, které jsou s tímto spojeny. Na základě již přijatých operačních programů se ve zprávě uvádí, že v průměru 64 % zdrojů v rámci cíle konvergence a 80 % v rámci cíle konkurenceschopnost bude vyhrazeno na investice do „lisabonských“ výdajů, což odpovídá přibližně 210 miliardám eur, tzn. o 55 miliard eur víc než v předchozím období.
• Přijmout opatření na podporu zaměstnanosti, inovací a výzkumu s větším zapojením malých a středních podniků a jich spolupráce s univerzitami a místními rozvojovými strukturami.
• Vzhledem ke slabým výsledkům politiky soudržnosti, které se objevily při přezkumu v polovině období, ale také vzhledem k tomu, že je tato politika silně omezována evropským rozpočtem v EU27, není jejím prvotním cílem zajistit EU nejkonkurenceschopnější znalostní ekonomiku na světě. Proto se ani o strukturálních politikách nesmí uvažovat rozdílně a na základě jednotlivých témat, ale musí být součástí integrovaného přístupu s ostatními politikami Unie a s veřejnými politikami členských zemí EU.
• Politika soudržnosti se musí soustředit na základní cíl územní soudržnosti a nemůže se zaměřit na regiony s nejvyšším potenciálem růstu produktivity a zaměstnanosti, čímž by mohlo dojít k odsunutí na okraj těch regionů s omezeným potenciálem růstu, které zároveň nejsou již způsobilé pro cíl konvergence.
• Regionální politika Unie musí být proto vedena v těsném partnerství s regionálními činiteli a ve spolupráci s ostatními vnitrostátními a evropskými politikami. V tomto ohledu se bude muset prověřit, zda systém zavedený EK, tj.. strategické obecné zásady EU - národní strategický referenční rámec – operační programy, představuje nejlepší postup pro víceúrovňovou správu a zda správně zohledňuje územní potřeby. 
• Je též naprosto nezbytné kromě ukazatele, kterým je HDP na obyvatele, vypracovat nové ukazatele, které budou schopny lépe popsat územní situaci každého regionu a stupeň soudržnosti.
• Navzdory rozšiřování EU a novým územním výzvám se objem fondů v poměru k HDP EU snižuje. Podle odhadů EK by v r. 2013 měly výdaje spojené se soudržností představovat pouze 0,35 % HDP, což by mělo odpovídat úrovni ze začátku 90. let.
• Během hodnocení stavu rozpočtu EU v letech 2008–2009 musí být politika soudržnosti vnímána především jako příspěvek k evropské integraci, a ne jen jako prostý nástroj přerozdělování, bez čehož by vzniklo velké riziko zpochybnění samotného evropského projektu. Pro budoucí období před r. 2013 a po něm je nutné, aby EU rozvíjela spravedlivou, trvalou a dynamickou regionální politiku.
• Je třeba znovu komplexně posoudit celý systém přidělování fondů a dotací EU. Zbavit jej byrokratických přístupů, kdy se v rukou několika úředníků příslušných orgánů a útvarů EU soustřeďuje obrovská rozhodovací pravomoc. Současně je třeba přijmout taková opatření, aby subjekty, které tyto prostředky čerpají v jednotlivých členských státech EU či v příslušných regionech a obcích, nemusely zdlouhavě čekat na schvalování projektů a finanční krytí z prostředků EU.