KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Dnešní doba je ve znamení prohlubující se krize sociálního státu.

Není to žádná okrajová epizoda. Nejedná se totiž zdaleka jen o to, jak motivovat lidi, kteří jsou příliš často na úřadu práce, jak snížit nemocnost snížením nemocenské, či jak zvýšit motivaci studentů zavedením školného.

Jedná se o koordinovaný pokus o demontáž sociálního státu. Pokud k takovéto demontáži dojde, bude to mít skutečně historický dopad.

Právě v důsledku rozvoje sociálního státu byla totiž narušena třídní logika, kterou se vyznačoval divoký kapitalismus 19. století. Podle této třídní logiky kopíruje postavení člověka ve společnosti bezprostředně jeho funkci v ekonomickém životě. Pokud člověk v ekonomice žádnou roli nemá  (nezaměstnaný, starý a nemocný člověk, matka s malými dětmi), nemá ani žádné postavení ve společnosti.

Teprve díky instituci sociálního státu bylo odděleno postavení člověka ve společnosti od jeho tržní funkce. To znamená, že i nezaměstnanému, nemocnému, anebo starému člověku bylo přiznáno právo na důstojnost. Čistě tržní mechanismus těmto kategoriím lidí prostě žádné takové právo nepřiznává.

K čemu může z tohoto hlediska vést odbourávání sociálního státu?

Pokud by byl sociální stát ve větší míře oslaben, opět by se zvýraznila dnes už polozapomenutá třídní logika. Projevilo by se to dvojím způsobem. Za prvé by opět zesílila vazba mezi funkcí člověka v ekonomice a jeho sociálním postavením. To by se dotklo zejména nižších příjmových vrstev, protože právě jejich postavení je v globalizované ekonomice systematicky znejišťováno. Tyto tendence můžeme dobře sledovat v připravované asociální novelizaci Zákoníku práce. Za druhé by to postihlo i střední vrstvy. Právě ony by totiž financovaly demontáž sociálního státu. Staly by se jeho posledním sponzorem a zároveň by ztrácely nárok na jeho služby, které by zůstaly vyhrazeny pro ty nejbědnější. Právě toto je v podstatě obsahem dnes uskutečňovaných daňových a sociálních reforem.

Podle oficiální verze mají tyto reformy zprůhlednit chod veřejných financí. Prý na nich vydělají všichni. Pravda je přesně opačná. Reforma je poměrně neprůhledným způsobem, jak radikálně změnit poměry v zemi, aby na tom vydělala hrstka těch nejbohatších na úkor všech ostatních.

Logika probíhajících reforem je založena na třech krocích. Tím prvým je snížení přímých daní. Na tomto kroku jednoznačně vydělají ti nejbohatší a velké firmy. Všichni ostatní na ně více či méně citelně doplatí. Nejcitelněji důchodci a nezaměstnaní. Ti prodělají nejvíce. Jsou pro trh neužiteční, proto jim to bude dáno najevo znehodnocením jejich postavení ve společnosti.

Za druhé: Výsledkem snižování daní pro nejvyšší příjmové skupiny bude prohlubující se nedostatek peněz na financování veřejného sektoru. Tento nedostatek bude nadále vydáván za důkaz údajné nehospodárnosti sociálního státu a za projev přílišné rozmazlenosti pracujících. Rostoucí lakomství bohatých tak bude vydáváno za rostoucí nenasytnost chudých.

A konečně za třetí: Nedostatek financí povede k dalšímu tlaku na zpoplatnění služeb veřejného sektoru a na jeho převedení do soukromých rukou. Pro uživatele služeb veřejného sektoru to rozhodně žádná výhra nebude. Za nejrůznější poplatky zaplatí stejně, ale spíše více,  než kolik se jim ulevilo na přímých daních. Budou muset platit více, pokud z toho mají mít provozovatelé těchto služeb soukromý zisk.

Provozovatelům těchto služeb to umožní takzvaně „dobývat rentu“.

Dobývání renty znamená, že někdo může podnikat v oblasti, na kterou mu ostatní musejí povinně přispívat. Na jeho podnikání mu lidé povinně přispívají platbami zdravotního pojištění, odevzdáváním školného, platbami sociálního pojištěním pro případ nezaměstnanosti, platbami na důchodové zabezpečení.

V podstatě se jedná o systém legalizované korupce. Co totiž znamená klasická korupce? Dochází k ní, když někdo využije svěřeného veřejného úřadu k soukromému obohacování. Klasická korupce je mimochodem zcela ideální formou podnikání. Veřejný úřad se stává jakýmsi „výrobním nástrojem“ dotyčného. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník či politik.

Dobývání renty v privatizovaném sektoru veřejných služeb není ničím jiným než legalizovanou a zcela systematickou korupcí.

Podobně jako v případě klasické korupce, také zde lidé povinně přispívají na chod „firmy“, jejímuž držiteli z toho plyne soukromý zisk. Občané se tak stávají povinnými sponzory soukromého podnikání pod pohrůžkou, že nebudou na úrovni ošetřeni, že nezískají patřičné vzdělání, že prožijí své stáří v bídě.

Součástí tohoto „dobývání renty“ jsou návrhy, aby se zrušilo pojistné a převedlo na formu daně. Když se pojistné převede na formu daně, povede to ke dvěma důsledkům: Jednak zanikne možnost kontrolovat, zda je pojistné v přebytku. To umožní dobyvatelům renty přisvojovat si případné přebytky zcela nekontrolovaně. A za druhé platí, že ty země, které kryjí sociální výdaje formou daní, počítají jen s minimálním a pro všechny stejným sociálním zajištěním – v podstatě jde o chudinské dávky. Živoření na chudinských dávkách postihne ty, kdo nejsou schopni se soukromě připojistit. Tím zesílí tlak na to, aby lidé odevzdávali peníze obchodníkům se sociálním zajištěním, dobyvatelům renty.

Co tento mechanismus udělá se sociální strukturou? Velice zhruba u nás dnes můžeme určit jádra tří sociálních vrstev. Do horní vrstvy patří ti, jejichž měsíční hrubý příjem přesahuje 80 000 Kč. Na domácnost (včetně příjmu manželky) mají tito lidé měsíčně nějakých 120 000 Kč (a více) Do této nejbohatší kategorie patří zhruba 50 000 zaměstnanců, naprostá většina z nich žije v Praze.

Typický příslušník střední vrstvy pobírá něco nad nad 40 000 Kč hrubého měsíčně. Včetně příjmu manželky to na domácnost činí zhruba 60 000 až 70 000 Kč. Do nižších vrstev můžeme zařadit lidi s příjmem kolem 20 000 Kč hrubého měsíčně (na domácnost 30 000 Kč).

Zatímco horní vrstva se od zbytku populace stále zřetelněji odděluje, mezi středními a dolními vrstvami jsou jen málo znatelné přechody a ty se budou patrně stále více stírat. Jinými slovy: Nová politickohospodářská elita se rozhodla odtrhnout se od zbytku společnosti a posílit své postavení na úkor všech ostatních. Posloužit jí k tomu mají právě reformy daňové a sociální.

Horní vrstvy nejenže mají na nový systém privatizovaného zajištění dostatek peněz, ale jejich část ho bude přímo provozovat, druhá část ho politicky a mediálně kryje. Této skupině byly sníženy daně a zastropováno pojistné. Díky těmto úsporám se mohou její členové pohodlně připojistit soukromě. Peníze tak „zůstanou v rodině“ - pojistí se v ústavech svých kolegů, kteří patří do stejné příjmové elity jako oni.

Horní vrstva obecně má z velké části parazitní charakter.

Mezi nejbohatšími nejsou na prvém místě lidé, kteří by byli nějak zvlášť výkonní z hlediska rozvoje ekonomiky. (Už vůbec tam nejsou vědci, novátoři, či špičkoví profesionálové.)  Jsou to lidé, kteří se přiživují na redistribuci velkých majetků. Je to patrné na složení tzv. dolarových milionářů, tedy skupinky  17 tisíc nejbohatších. Patří do ní správci privatizačních fondů a makléřských firem, největší restituenti, úspěšní hokejisté, bývalí politici, kteří se podíleli na privatizaci. Jsou tam také manažeři velkých nadnárodních firem a manažeři, kteří zprivatizovali svěřený podnik. Bylo by zajímavé zjistit, zda se na svoji pozici dostali díky podanému výkonu, anebo jinými cestami. Takové sociologické výzkumy se však u nás neprovozují.

Na opačném pólu stojí dolní vrstvy. Z hlediska globalizované ekonomiky nejsou tito lidé nijak zajímaví, protože jejich práci je možno kdykoliv přesunout do lacinějších zemí. Je také možno stlačit jejich mzdu konkurencí laciných pracovníků z ciziny. Z toho hlediska bude zajímavé sledovat, jak bude v praxi fungovat systém zelených karet. Ministr Nečas prohlásil, že to nízkopříjmové kategorie neohrozí. Z toho můžeme vcelku spolehlivě usoudit, že to nízkopříjmové kategorie ohrozí.

Lidé s nízkými příjmy nejsou pro mocenskou elitu zajímaví, protože nejsou použitelní jako povinní přispěvatelé do systému zprivatizovaného poskytování sociálních služeb. Zůstanou proto odkázáni na základní, lacinou a málo kvalitní péči, a to v oblasti zdraví, vzdělání i důchodů. Ti z nich, kteří volili ODS (a byly jich statisíce), si to svým způsobem zaslouží. Ti ostatní jsou v tom, bohužel, nevinně.

Naprosto klíčový charakter mají pro celý systém vrstvy střední.

V podmínkách globalizované ekonomiky a souběžné redukce sociálního státu jsou střední vrstvy pod dvojím tlakem: Měly by podávat stále vyšší výkon, protože právě na nich spočívá konkurenceschopnost ekonomiky, a zároveň by měly mít stále menší nároky, protože pro ně už chřadnoucí sociální stát nic nemá. Právě tyto vrstvy mají navíc povinně financovat firmy, které budou podnikat v oblasti dobývání renty. Na těchto vrstvách bude spočívat veškerá tíže povinného financování firem podnikajících v oblastech dříve veřejných služeb.

Střední vrstvy se tak ocitají v nezáviděníhodné situaci. Pokud se jim podaří svými poplatky udržet celý systém v provozu, zbude jim na jejich spotřebu tak málo, jako vrstvám nižším. Pokud se jim to nepodaří, doplatí na to jak oni sami, tak také vrstvy nižší, vůči kterým si ti horní vyhrazují trvalé daňové prázdniny. V obou případech dojde k tomu, co jsem naznačil úvodem: mezi středními a dolními vrstvami jsou jen málo znatelné přechody a budou se stále více stírat.

Základní otázkou je, zda střední vrstvy přežijí ústup sociálního státu. Jinými slovy: zda budeme mít trojrychlostní, anebo dvojrychlostní společnost. Naprosto klíčovou je v tomto dilematu otázka vzdělání.

Málo se mluví o důležitém aspektu ideologie vzdělanostní společnosti. Masové poskytnutí vysokoškolského vzdělání má udělat ostrou čáru mezi středními a dolními vrstvami, aniž by středním vrstvám umožnilo ohrozit pozice vrstev horních, anebo se k nim alespoň přiblížit. Pro budoucí vývoj bude zcela zásadní to, zda se držitelům vysokoškolského vzdělání podaří udržet pozice ve středních vrstvách. V západních zemích už jsou ohroženi sestupem. U nás jsou na tom relativně dobře, protože je jich zatím málo.

Reforma školského systému (a zavedení školného) bude pro další sociální vývoj obecně velmi důležitá.

Oficiálně má zavedení školného umožnit potomkům z nižších vrstev dostat se na vysokou školu. Stoupenci školného, bohužel, nikdy nevysvětlili, jak by to k tomu mohlo dojít. Myslím, že to ani sami nevědí.

Reforma školství a zavedení školného může vést přímo k opačnému efektu. Co je vlastně obsaženo v návrhu Bílé knihy vzdělanosti? Bohatí, kteří zaplatí školné hned počátkem školního roku z ruky, dostanou dvacetiprocentní slevu. Studenti ze středních a nižších vrstev si budou muset vzít půjčku. Ta bude vysoce úročena a splácet ji začnou, až když dosáhnout průměrného výdělku. Vysoce úročena bude prý proto, aby si ji nebrali studenti z bohatých rodin, kteří by si ji pak dali do banky na výhodný úrok.

To znamená, že potomci středních vrstev i v tomto případě budou sloužit jako povinní přispěvatelé dobyvatelům renty. To bude srážet jejich kupní sílu a životní úroveň právě v době, kdy by se měli osamostatnit od rodičů, založit vlastní domácnost a rodinu. S vysokou pravděpodobností se to v nové generaci stane dalším faktorem sbližování životních podmínek středních a nižších vrstev.

K tomu musíme připočítat, že vysokoškoláci ve veřejném sektoru budou příjmově drženi zkrátka, aby se ušetřilo na sociálním státu. A vysokoškoláci v sektoru soukromém budou drženi zkrátka zase proto, aby neohrožovali konkurenceschopnost svých firem.

To vše potvrzuje výchozí hypotézu. Souběh tlaků globalizované ekonomiky a útlumu sociálního státu povede k obnovení třídní logiky. Povedou společnost opět na dráhu společnosti dvourychlostní, která v nových podmínkách obnoví tendence k sociální polarizaci známé z dob před vznikem sociálního státu.

Je na místě vážně se obávat toho, co vymyslí pravice ve snaze zastřít tuto polarizaci a předejít tak spontánnímu přesunu nemalé části voličů doleva. Dnešní vláda je sice mimořádně neschopná, tím bedlivěji je však třeba její počínání sledovat.