Dubnovo-květnové jednání sněmovny se nevešlo jen dořádně plánované schůze. Na mimořádném jednání poslanců se rozhodovalo o nedůvěře vládě. Můžete charakterizovat toto počínání?
Onen jarní přelom od nestálého aprílu ke krásnému máji nebyl bohužel ve znamení jedné řádné schůze, která se zabývá průběžně legislativní činností. Ale byla tam i vložená schůze, která na návrh ČSSD přinesla hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Mirka Topolánka. Mohou být na tuto záležitost dva pohledy. Já musím předeslat, že KSČM důvěru této vládě nedala, ve dvou předcházejících hlasováních o nedůvěře jsme všichni hlasovali pro vyslovení nedůvěry. A stejně jsme se zachovali i nyní, potřetí.

Mluvil jste o dvou pohledech...
Jsou tyto. Je-li nějaký institut tohoto typu příliš nad užíván, dochází k inflaci a znehodnocení. Prostě si jednou za tři čtyři měsíce cvičně zahlasujeme a hlasování prohrajeme. Ale to není cíl. Všichni přece vědí, že komunisté této vládě nedůvěřují, že to není naše vláda. Je to vláda, proti které bojujeme. Ale dávat příliš často najevo, že budeme každou chvíli vyhlašovat nedůvěru vládě, aniž máme v rukou situaci, alespoň naději, že hlasování můžeme také vyhrát, je trochu hazardem. My jsme zvolili cestu racionálního přístupu. Byl jsem za to některými médii kritizován, ale klub se rozhodl, že jedno racionální vystoupení předsedy ÚV KSČM a místopředsedy sněmovny Vojtěcha Filipa, které shrne naše argumenty proti této vládě, stačí.

A proti rozhodnutí klubu se nedá nic dělat. Všichni jsme ho respektovali. Druhý přístup je, že bychom se neustále připojovali k ČSSD k hlasování o vyjádření nedůvěry vládě, hojně vystupovali, a tím zabírali jednací čas sněmovny. A není-li naděje na vítězství, tak neplodnými diskusemi o neustále se opakujících tématech se nic nevyřeší. A to by nás podle mě voliči, včetně našich - tím spíš, že jsou nespokojeni se současnou situací, museli pěkně "vypráskat". Jsme tu přece proto, abychom dělali kroky ve prospěch lidí, ne kroky ve prospěch možná nějaké budoucí vlády, ve které stejně nebudeme zúčastněni.

Někteří poslanci ODS kolem Vlastimila Tlustého se zasloužili o odložení zákona o církevních restitucích. Necítíte v souvislosti s tím nějakou krizi koalice? Možná by se vláda nakonec mohla rozložit sama a padnout.
Vláda nepadne, pokud se proto sama - nebo některá její část, nerozhodne. A pád vlády by ještě neznamenal předčasné volby. Byla by tu možnost sestavit jinou vládu. Člověk občas slyší, že u části ČSSD i části ODS je touha po velké koalici navzdory oficiálním postojům. A pak - jak lidovcům, tak Zeleným se dnes ve vládě líbí. Kdyby hrozily předčasné volby, tak zejména KDU-ČSL by byla postavena před hamletovskou otázku "být či nebýt", protože její preference se stále pohybují na hranici volitelnosti. Kalkul zdravého selského rozumu by mi na jejím místě velel: Můžu sice protestovat, dělat kravál, ale za žádnou cenu z vlády neodejdu, protože to může být naposledy.

Můžete krátce shrnout postoj KSČM ke zmíněnému zákonu o církevních restitucích?
V některých médiích se užívá klišé - to, co komunisté ukradli, musí být vráceno. Za prvé musím říci, že to není pravda. Ten majetek nebyl nikdy církevní, byl královský, čili státní. A církev ho měla ve správě. Ale i kdyby byl, poukažme na to, jakým způsobem ho církev leckdy získala... Od převratu v listopadu 1989 zde existuje restituční princip, který by měl být stejný pro všechny. My s ním sice nesouhlasíme, ale nechť je tedy zákonem, principem, který popřevratová vládní garnitura vyznává, ať už je jakákoliv. S církvemi by se mělo nakládat stejně jako s fyzickými a právnickými osobami. V případě ostatních restitučních zákonů přece platily jiné mechanismy, než teď navrhuje vláda. Neplatilo, že se šmahem vrací na základě nějakých pochybných odhadů. Takže jsme souhlasili a sami jsme také požadovali, aby vláda dodala k posouzení konkrétní výčty a ohodnocení majetku. Ale onen doplněk, který jsme dostali, je snad výsměchem. Ale ještě musím něco dodat. Od počátku roku musí každý, kdo přijde k lékaři, vytáhnout z kapsy minimálně poplatek ve výši 30 korun. Platit 60 Kč za den v porodnici musí i kojenci, kteří ještě ani žádné kapsy nemají. Vláda, která tvrdí, že je problém s financováním zdravotnictví, na jedné straně tahá lidem z kapes třicet a šedesát koruny, a na druhé straně "grófsky" rozhazuje téměř 300 miliard, byť rozložených na 60 let. To mi připadá praštěné. Ale tím nezpochybňuji to, že každý by se měl legálním, rozumným a srovnatelným způsobem podle zákona dostat ke svému majetku. Tedy podle stejné šance, podle stejných principů. Nikdo by neměl být znevýhodňován nebo nadlepšován.

Pokud by přece jen předseda ODS Topolánek přesvědčil oněch pár poslanců kolem Vlastimila Tlustého a církevní restituce podle představ vlády prošly, bylo by to podle vás sousto pro Ústavní soud? To my říkáme už nějakou dobu. Sociální demokracie dala v minulých dnech najevo, že tak hodlá učinit. Považuji za průhledně čisté, že případné podání k Ústavnímu soudu musí být úspěšné. Současně předložený návrh nemá s ústavním principem rovnosti před zákonem nic společného. Má to však jeden problém. Nemyslím podání k Ústavnímu soudu. Ale je to jeden z motivů, proč se tento zákon nyní předkládá. A to je trvající blokace tzv. církevního majetku podle zákona o půdě. Rozumím obcím, kde církevního majetku bylo hodně. Blokuje jim to rozvoj, územní plánování, atd. Prostě nemohou s daným majetkem, především s půdou, nakládat. Někde to může působit vážný problém. Ale už jsem to nejednou řekl: pojďme se posadit k jednomu stolu a pokusme se zejména problém obcí vyřešit v široké diskusi. Způsobem, pod který se podepíšou všichni. Ale dělat to nátlakem, přehlasováním o jeden hlas? Přijde nová vláda a změní to. A samy církve a obce budou dál v právní nejistotě. Pojďme se pokusit problém jednou provždy s vysokou mírou právní jistoty vyřešit.

Právě skončená schůze sněmovny byla ještě něčím výjimečná. Většina sněmovny nakonec schválila vyslání dalších českých vojáků do operace Trvalá svoboda v Afghánistánu. Stalo se tak jen pár minut předtím, než jsme se dozvěděli, že v Afghánistánu zemřel další český voják.
KSČM se nepodílela na vyslání českých vojáků do Afghánistánu. A to ani jedním hlasem. I v opakovaném hlasování jsme dali jasně najevo, že náš přístup je neměnný. Symbolické je, že hlasování probíhalo plus minus několik hodin zhruba v době, kdy k oné tragické události došlo. Tady přece nešlo a nejde o boj za obranu vlasti, nešlo a nejde o boj za české národní zájmy. Česká republika zde slouží zájmům někoho jiného. Je mi skutečně velmi líto rodinných příslušníků všech padlých vojáků, v Afghánistánu je to myslím už třetí. Leckdy z touhy po dobrodružství, po penězích či z jiných motivů jdou sloužit do zahraničních misí. Tito lidé si však musí uvědomit, že za zájmy cizí mocnosti mohou také položit svůj život. Co je na světě cennější? Je otázka, zda si ČR může dovolit nabízet životy svých občanů nikoli za své bezprostřední zájmy. Nevěřím tomu, jak se někteří se sněmovně vyslovovali, že v Afghánistánu se bojuje za Prahu. Kábul není Madrid. Situace kolem tzv. boje proti terorismu není srovnatelná se situací ohrožení svobody a demokracie ve druhé polovině třicátých let 20. století.