Píšete nám

Julius Fučík, český novinář, politik, překladatel a literární a divadelní kritik, se narodil 23. února 1903 na pražském Smíchově v rodině soustružníka a divadelního ochotníka. Dětství prožil z části v Praze a pak v Plzni, kam se rodina v roce 1913 odstěhovala.

Tam také mladý Julius vystudoval reálku a pak se stal mimořádným posluchačem filozofické fakulty pražské Karlovy Univerzity. Roku 1921 se v Praze stal členem KSČ a začal publikovat v levicovém tisku. Jeho příspěvky vycházely také v časopisech a novinách Avantgarda, Tvorba (tu v letech 1928-38 vedl jako šéfredaktor), Rudý večerník, Kmen atd. Od roku 1929 se Fučík stal redaktorem Rudého práva.

Po Mnichovu 1938 se ukryl krátce u svých rodičů v Chotiměři u Domažlic, pak se vrátil do Prahy a tam se zapojil do ilegálního komunistického protiněmeckého odboje. V dubnu 1942 byl zatčen gestapem a pak vězněn v pražské pankrácké věznici, pak v Budyšíně a nakonec ve věznici v Berlíně - Ploetzensee, kde byl dne 8. září 1943 odsouzen k trestu smrti a popraven.

Spisovatel Julius Fučík byl a je doposud posuzován jako »auctor unius libri« (autor jedné knihy), a to světově proslulé autobiografické prózy Reportáž psaná na oprátce (vydána prvně posmrtně 1945).

Po válce byl Julius Fučík právem oslavován jako statečný hrdina. Fučíkovi nakonec ublížil i poúnorový režim, který jakoby zapomněl na jeho dlouholeté novinářské a spisovatelské kvality, ale jen ho až kýčovitě prezentoval jako romanticky nadšeného a statečného hrdinu.

Stal se jednou z nejvýznamnějších ikon tehdejšího režimu. Málo se tehdy bohužel dalo na odborné literární kritiky a vědce, kteří se zabývali zejména jeho jazykovým a novinářským stylem. Podobně jako například u spisovatele Aloise Jiráska, byla tato neživá, ahistorická a jen umělá gloriola svátosti nakonec tomuto autorovi v jeho neprospěch.

Stejně tak se od něj odvrátila nakonec i polistopadová demokracie a nové generace. Polopravdy a lži tomuto spisovateli meziválečného období jen ublížily. Až důkladnější a hlavně odborně historický diskurs tyto fámy vyvrátil a literát Fučík se pomalu vrací do řad spisovatelů a literátů 20. století.

Po listopadových událostech roku 1989 v Československu byla Fučíkova Reportáž psaná na oprátce podrobena kritickému zhodnocení. Dnes je už prokázáno, že Fučík při výsleších na gestapu nikdy nikomu neublížil, naopak, že řadu lidí ze spárů nacistů zachránil.

Zkoumání historických okolností vzniku Reportáže psané na oprátce i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a vyvrátilo zcela smyšlenky, které se kolem knihy v minulých letech nakupily.

Julius Fučík byl navíc jako spisovatel autorem mnoha reportáží, divadelních a literárních kritik - ty vycházely po jeho smrti v souborech Milujeme svoji zem (1948), Stati o literatuře (1951) a Divadelní kritiky (1956). Napsal i literární eseje (Božena Němcová bojující, O Sabinově zradě, Chůva), které vyšly rovněž až po válce, společně v knize Tři studie (1947).

Od roku 1990 se snaží Společnost Julia Fučíka v ČR (SJF) o rehabilitaci novináře a spisovatele Julia Fučíka, hrdiny protifašistického odboje a pokračuje při obraně jeho občanské cti. Také už požádala Ministerstvo kultury ČR, aby se zasadilo o opětovné zařazení Fučíka na důstojné místo v české kultuře nejen kvůli jeho světově proslulé Reportáži psané na oprátce, ale i dalšímu vynikajícímu dílu - Boženě Němcové bojující.

SJF k tomuto požadavku zcela opravňuje nedávné úplné vydání Reportáže v Ottově nakladatelství, včetně faksimilií Fučíkova originálního rukopisu, doplněného četnými nezvratnými dokumenty. Takovým je i dobrozdání expertů Kriminalistického ústavu v Praze o pravosti Fučíkova rukopisu.

I pádný důkaz o tom, že zatčený Fučík na gestapu nikoho nezradil a že na základě jeho výpovědi nebyl za Protektorátu Němci zatčen žádný český vlastenec. Podává o tom i průkazné svědectví tým historiků, který vedl docent František Janáček, jenž podrobně prostudoval výslechové protokoly Fučíka.

Stejné názory a fakta doložili i literární kritička Hana Hrzalová a Ondřej Kadlec, když připomenuli, že nejen třeba britský historik John Callow požádal SJF o pomoc při vydání úplné Fučíkovy Reportáže a jeho dalších prací ve Velké Británii. Členové SJF iniciovali také jednání o osazení Fučíkova pomníku poblíž Čestného pohřebiště rudoarmějců v sousedství soch antifašistky Jožky Jabůrkové a Jana Švermy.

V pátek 22. února 2013 zorganizoval Výbor SJF slavnostní setkání k 110. výročí narození u jeho sochy na pražských Olšanských hřbitovech. Je jen ostudou a také důkazem neobjektivity a jednostrannosti většiny českých novinářů a médií, že o tomto kulatém výročí jednoho z českých a ve světě uznávaných spisovatelů a bojovníku proti fašismu, ale také o vzpomínkovém setkání v Praze na Olšanech vlastně nijak moc neinformovali.

Zřejmě současná pravicová média a neobjektivní novinařina stále hodnotí tvůrčí práci a život někdejších známých osobností minulého 20. století spíše podle stranických legitimací, než podle jejich práce, přínosu a uznání doma i ve světě.

Nebo jenom nemají odvahu informovat, popsat a připomenout někoho, kdo se dnes zrovna »nenosí« a za koho by mohl v případě uveřejnění, směrem k nim a jejich majitelům médií následovat kritický pokřik antikomunistických řvounů a kulturních tupců.

Ale takto se polistopadová garnitura a média postavila už k hodně podobným osobnostem, které si přinejmenším připomenutí a vzpomínku zaslouží. Takže dnes v případě Fučíka určitě nic nového pod českým politickým a mediálním sluncem.

Alois MATUŠKA