Setkání u příležitosti Svátku práce a 64. výročí osvobození města
Tradiční oslavy Svátku práce proběhly i v tomto roce na Náměstí Míru. Účastníky manifestace přivítala frenštátská dechovka, která hrála již od 8,00 hod v ulicích města a pak na náměstí.
S projevem vystoupil náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje Ing. Karel Konečný.
Kulturní program na manifestaci zajistil taneční soubor z DDM Astra Frenštát
V úterý 5. května naší občané uctili památku osvoboditelů našeho města od fašistických okupantů. S níže uvedeným projevem vystoupil Mgr.Pavel Vojtek.
Vážení spoluobčané,
na tomto místě se dnes, pátého května, setkáváme v předvečer onoho dne v roce 1945, kdy byl Frenštát pod Radhoštěm znovu svobodným městem obnovené Československé republiky, že skončilo šest let, během kterých nejen Frenštačanům, ale prakticky všem obyvatelům české národnosti hrozilo, že budou vymazání z historie. Naštěstí stoupenci německého šovinismu, kteří ve třiatřicátém roce vyřvávali, dnes nám patří Německo, zítra celý svět, se dočkali zdrcující porážky od zemi na všech polednících, doslova od celého světa. Rozpoutali sérii bitev a zatáhli mnoho států do totální války, takže výsledkem bylo kromě porážky nacismu a posléze i expanzivního japonského militarismu na padesát milionů obětí, a to počítáme pouze ty, kteří zahynuli za války v důsledku střetu na bitevním poli a jako oběti systematického vyvražďování.
360 000 mrtvých v důsledku válečných události napočítala i Československá republika, čtyřiapadesát z toho bylo obyvatel Frenštátu. Tento počet je vzat z publikace Aloise Zbavitele Oběti nacismu, která vyšla v roce 1967. Tato čísla jsou více nebo méně známa. Avšak dovolte, abych v návaznosti na ně se zamyslel nad ošidností statistik, jsou-li předkládány veřejnosti. Mluvíme-li o počtech mrtvých v řádech milionů, je to děsivé číslo, ale kupodivu nás to nepohne ke konkrétní představě, nikdo z nás, z lidi, se nesetkal s milionem, natož pak s padesáti miliony, aby mu utkvěli v paměti a prožíval jejich smrt. I tři sta šedesát tisíc je mnoho na nějaké dojetí. Ale čtyřiapadesát, to jsou dvě třídy a každý chodil do školy a znal jménem tolik spolužáků.
U některých ani neznáme podrobněji jejich osudy, například mezi oběti rasového vyhlazování jsou prostě vyjmenování Mořic Aufricht, Tereza Federmanová, Herman Friedhaber, Otto Friedhaber, Růžena Friedhaberová, Bedřich Hájek, Vilma Hájková, Arnošt Karsten, Artur Kohn, Olga Kohnová, Jan Suesser, Hanička Suesserová a Františka Suesserová. Nejabsurdnější na jejich smrti je to, že se někdo rozhodl naplánovat jejich smrt, aniž se proti něčemu provinili.
Jsou pak válečné oběti, jejichž smrt nikdo neplánoval, kdy prostě souběh okolností v nenormální situaci, jakou válka bezesporu je, způsobil neštěstí, jak tomu bylo v případě Boženy Brožové a Růženy Slováčkové, které byly zastřeleny u Bačové hospody 17.11.1944, jen proto, že byly venku po šestnácte hodině, kdy byl zákaz vycházení. Toto se odehrálo ve Frenštátě, ale jedna byla rodačka z Trojanovi a druhá z Lužné u Zlína.
Frenštát byl o den později dějištěm sebevraždy Kamily Tkáčové. Ta se oběsila ve věznici okresního soudu, kam byla převezena na výslech z Horní Bečvy, kde pomáhala partyzánům. Její tragédie je umocněna osudem dozorce vězňů Josefa Pospíšila, který jí tehdejšího večera uvolnil pouta, aby se mohla najíst, a po její smrti byl zatčen a ve Flosssenburgu při leteckém náletu zahynul.
Ke konci války bylo zasaženo frenetické sokolské kino při leteckém náletu, v sousedním domku byla přitom usmrcena Marie Kahánková. Letecké nálety přinesly smrt Aloisii Horníkové v Háji u Opavy, Bedřichu Blažkovi, Heleně Pokludové a Františku Střalkovi v Ostravě, Bedřichu Pasekovi ve Valašském Meziříčí. Při náletu na Prahu zahynul cestou na poštu v únoru 1945 bývalý ředitel frenštátské obchodní akademie Jakub Dobeš.
Nenormální situace vyvolaná okupací a válkou drasticky zamotala osud Frenštačana Františka Vávry. Ten se ve Zlíně na kole vyhýbal opilému cyklistovi, v tom okamžiku do něj narazil vůz s německými důstojníky. Byť měl zlomeninu lebeční kosti, byl by přežil, ale do oděrek na ruce mu vnikly tetanové bacily a zemřel na tuto infekci.
Alois Zbavitel, autor mnou zmiňované publikace Obětí nacismu, rozděluje frenštátské obětí na deset skupin:
Hrdinové, kteří zahynuli na popravišti.
Vojáci, kteří padli na bojišti.
Mladí lidé, kteří ztratili život v pracovním nasazení.
Frenštátští rodáci, kteří byli zastřelení v bojích o Prahu v květnovém povstání 1945.
Lidé, kteří přišli o život v partyzánských bojích.
Osoby, kterým přinesly smrt letecké nálety.
Jednotlivci, kteří nebyli v odboji a kteří zemřeli jen proto, že jsme byli za okupace pod vládou nacismu.
Nepřímé ztráty.
Oběti rasové diskriminace.
V přímém boji s okupanty padli v Křenkově vile pod Žuchovem partyzáni Artur Kincl a Miloslav Ščerbík, to se stalo 22. listopadu 1944. Celá akce měla smutnou dohru v osudech tehdy zatčených tři obyvatel, Karel Baček, Jan Kuňák a Vojtěch Pensimus byli vězněni v Kounicových kolejích v Brně a během transportu do Bavorska před koncem války všichni zahynuli.
Dva místní rodáci skončili své životy jako vojáci – Zdeněk Janda se zřítil s letadlem do Biskajského zálivu v roce
Pamětníků oné doby ubývá, vzpomínám, jak můj otec, a ten by měl letos už dvaadevadesát let, mi vždy, když jsme jeli vlakem do Ostravy, ukazoval, kde u trati byli pro výstrahu oběšení Josef Drozd z Borovic, Josef Lichnovský z Vlčovic, Zdeněk Žáček z Fryčovic, Jan Remis z Horního Sklenova a Bohumil Janáček z Brušperka. Měla to být odveta za vyhození nákladního vlaku, s čímž uvedení neměli nic společného
Dvacet pět odbojářů bylo umučeno nebo popraveno v Mauthausenu, Osvětimi, v Berlíně a v Praze, dále při pracovním nasazení, tzn. Totaleneinsatz, přišlo o život pět občanů Frenštátu.
Šestý květen přinesl svobodu Frenštátu, vykoupenou dlouhými a úpornými boji, jichž se účastnil i poručík Rožkov, u jehož památníku nyní stojíme. Děkujeme v této chvíli jemu a všem, kteří svobodně mysleli a jednali a sami se ze života ve svobodné zemi nemohli těšit.
Čest jejich památce.
