Chvála revoluce
Jurij Lotman byl v sovětské sémiotice (nauce o znacích) tím, čím v psychologii Lev Vygotskij či v biologii Ivan Petrovič Pavlov: zdaleka nejuznávanějším jménem svého oboru na Západě. U nás bohužel nebyl ani před rokem 1989 příliš známý, vycházely jen jeho práce literárněvědné (Poetika, rytmus, verš ve Světě sovětů, Puškin v Lidovém nakladatelství), nikoli sémiotické. Nyní nakladatelství Host dluh částečně splácí knihou Kultura a exploze. Co Lotmana vlastně zajímá? Co by chtěl pojmenovat? Nic menšího než obecné zákonitosti vývoje, které by šly aplikovat na všechny lidské systémy. Jaderným pojmem v této ambici je pro Lotmana »exploze«. Pojem mnohotvárný a složitý. Exploze číslo 1.: Lotman nevěří, že velké myšlenky rodí se »organicky«, z »předpokladů«, zákonitě. Největší vědecké a filozofické ideje mají dle něj podobu exploze, náhlé nepředvídatelné revoluce, průlomu, přetržení dějin. Vedle těchto výbuchů teče poklidná předvídatelná evoluční řeka vývoje »techniky«, instrumentální vědy. Jejich vzájemná dialektika je složitá. Jakmile se v dějinách zablesknou revolucionáři, explozivisté, seběhnou se k nim zvláštní tvorové, které Lotman nazývá imitátoři. To je třeba Jung u nohou Freuda. Imitátoři údajně pracují pro explozi, revoluci, ale ve skutečnosti nenápadně to opravdu nové a revoluční, to nečekané a děsivé, podkopávají, třebas i nevědomky zažehnávají, zažehlují, obrušují, až se nakonec stanou králi reakce (Jung: »jaképak novinky, to všechno věděli už alchymisté a líp«). Po imitátorech, tu více, tu méně demaskovaných, pak nastoupí dle Lotmana fatalisté. Ti z exploze učiní zákonitost, která z nepředvídatelného a nového činí nutné, předvídatelné, propočítatelné, vlastně samozřejmé a tedy málo zajímavé. Prototypem fatalisty je pro Lotmana Hegel, velkovýrobce falešných dějin, tedy zákonitostí vzniku idejí. Jakmile se však z exploze stane zákonitost, je to podle Lotmana také signál, že se vyčerpala. Protože jsou exploze (či chcete-li revoluce) brzděny imitátory a fatalisty, evoluční řeka techniky je nakonec vždy předběhne a technologický pokrok je tak ve své evolučnosti přese všechno nejrevolučnější silou dějin, soudí Lotman. To ovšem neznamená, že bychom se na techniku mohli spolehnout. Exploze je nezbytná součást tvorby nového a poněkud paradoxně (ano, bohužel další složitost ve hře) někdy je exploze i »pokrokovou brzdou pokroku« - to když technika dopochoduje k revoluční myšlence a udělá z ní stroj, jenž se hýbe třebas pomalu, ale nelze ho zastavit ani řídit jako onoho proslulého golema v barrandovských ateliérech. Pak revolucionáři nezbývá než se zastat člověka pod golemovou tlapou. Proto mají velcí revolucionáři v sobě vždy i tajuplný konzervativní rys - proto třebas Marx s Engelsem štkají v Komunistickém manifestu, že »vše trvalé se mění v páru«. Toto pojetí dějinné exploze, při níž »zákony příčinnosti a pravděpodobnosti zůstávají vypnuty« a bez nichž »dějinný proces byl by v podstatě nadbytečným«, má pozoruhodnou souvislost s »termodynamickou filozofií« Ilji Prigogina, byť se na ní Lotman kupodivu neodvolává. Ale hovoří-li Prigogin o tom, že systémy se vyvíjejí předvídatelně a zákonitě, dokud nedospějí k »singulárnímu bodu« (do bodu výbuchu, revoluce), který je nepředvídatelný, v němž se věci nově uspořádají, a od té chvíle je jejich nově nabytá dynamika znovu předvídatelná a propočítatelná, je podobnost mezi ním a Lotmanem do očí bijící. Velmi podobným směrem míří také filozofie činu Alaina Badiou. Není asi náhoda, že Badiou dnes volá po novém komunismu. Lotman neprovokuje tolik, ale lze ho minimálně vnímat jako obhájce revoluce v dějinách. Texty z recenzované sbírky píše na začátku 90. let 20. století, v době kdy exploze, jak přiznává, ztratila dobrou pověst, a kdy vládne přímo »děsivost z novot« (přezdívaná též postmoderna). Ale Lotman zdůrazňuje: bez explozí, revolucí, průlomů nepředstavitelného, jsme ztraceni, či přesněji: už nejsme lidmi. Neboť ano, jednou z »ontologických« příčin lidské explozivnosti, je dle Lotmana zvrácenost člověka, jeho vytržení z přírody, jeho na přírodě vyvzdorovaná subjektivita (»vlastní jména«). Proto nelze explozi omezit jen na výbuch dějinný či myšlenkový. Jejich blížencem jsou i exploze podezřelé: psychická nemoc, mocenský »neronský« exces, travestie, erotická provokace. Zkrátka exploze jako stín lidské podstaty, Lotmanova exploze č. 2. Zvláštní zájem věnuje Lotman explozi v uměleckém díle, jež je podle něj »laboratoří, v níž se zkoumá svoboda člověka«. Uměle vyvolané výbuchy v díle literárním Lotmana vzrušují obzvláště, byť musíme čtenáře upozornit, že chce-li si jeho úvahy opravdu vychutnat, měl by být šířeji obeznámen s klasickou ruskou literaturou, jejíž znalost v textu autor považuje za samozřejmou. Ještě z jedné strany lze k explozi přistoupit. Pokud se člověk vytrhl z přírody a stal se subjektivním, stal se i osamělým a vytvořil pozoruhodnou sféru - komunikaci - která je odsouzena být ožehavou. Lidé jsou od sebe svou lidskostí navzájem odtržení, nejsou identičtí a nemohou si tedy nikdy plně porozumět. Jenže jsou si zároveň podobní a musí tedy sdílet iluzi o tom, že si porozumět mohou. Právě proto si ale mají co říct. Lotman odmítá komunikační modely Laswellovy či Jakobsonovy. Nezahrnují nutnost zhroucení komunikace (tedy řekněme Lotmanova exploze č. 3). Komunikace je pro Lotmana napětí. Čím větší napětí a hrozba zhroucení, tím cennější informace. Naprosté vítězství jednoho komunikujícího (či jazyka, modelu, názoru, strany, jedné pravdy) vede jen k poklesu informace na nulu, k »rozkladu informace«, k »šíření nicoty pohlcující sama sebe«. Či jinak: tam, kde dva jazyky (texty, světy, názory atp.) sousedí, kde létají jiskry, je nejvíce zajímavo: tam se může zrodit něco opravdu nového. »Jeden jazyk nikdy nestačí,« říká Lotman. Teprve když se různé jazyky dostanou do střetu, začínají tryskat myšlenky. Proto také svět, kde budou všichni jíst hamburgery a mluvit basic english bude svět mrtvý, můžeme dodat. Lotman má ve své knize kolem těchto tří základních pojetí exploze nastřádánu spoustu pozoruhodných postřehů. Tak třeba jeho názor, že při explozi (revoluci) vystupuje do popředí individualita, kdežto v poexplozivním období »masová bytost«, což se odráží i v literatuře (například Cervantesův Don Quijot versus hrdina-sedlák ruralistů). Nebo jeho názor, že exploze v dějinách vede k rozvoji mnohostranných talentů v generaci, která ji zažívá v dětství. To nás vede k pozoruhodným úvahám. Rok 1948 se v tomto ohledu jeví být pravou explozí, neboť jeho děti - generace 60. let - se ukázala dramaticky kreativní (např. filmová nová vlna). Proti tomu rok 1989 skutečnou explozí zjevně nebyl. Že si tehdy dějiny jen škytly, vidíme dobře z kulturního úhoru kolem sebe… Pozoruhodný je též Lotmanův postřeh, že vedle revoluce a evoluce musíme v dějinách rozlišit ještě třetí základní jev - »srážku s kometou«, tedy supernáhodný jev, kdy se do systému vlomí nepředstavitelně cizí systém. Třeba Kolumbovy plachetnice. Z takového vpádu, jenž není ani revoluční ani evoluční, může vzejít cokoli. Vítězství vpadajícího (třeba Severní Amerika) nebo zvláštní mutace původního a vpadajícího (třeba Amerika Jižní). Lotman zkrátka svým myšlením oslňuje. Někdy samozřejmě také klopýtne. Třeba, když filozofuje o smrti či o sexu, zdá se být slabší. Přesto je jeho kniha jednou z nejdůležitějších, jaké u nás v posledních letech vyšly. Je to vpravdě událost, tedy exploze uprostřed až příliš předvídatelné české pustiny. Jan STERN
