Jdi na obsah Jdi na menu
 


Děsivá ironie

18. 3. 2009

Děsivá ironie

U nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku už abychom se pomalu báli otevřeně říkat, že někdo sleduje oprávněné zájmy vlastních občanů či národní zájmy, aby následně nebyl označen za nacionalistu. Je vůbec hanebnou taktikou současné pravicové ideologie skutečné vlastenectví, tedy lásku k rodné zemi, její historii, ke svému národu, jeho řeči, kultuře a tradicím, ke kraji, ve kterém člověk žije, označovat za nacionalismus, případně extremismus. Právo národa na existenci, na přežití, je totiž nezadatelným lidským právem.



Jistě, hranice mezi ideologickým jednáním v dobré víře a zneužíváním ideologie se určuje těžko. Např. sudetoněmecký landsmanšaft nadává do nacionalistů T. G. Masarykovi a E. Benešovi už několik desetiletí. A ta část české politické scény, která vyčítá Masarykovi a Benešovi, že se nedokázali dohodnout s tzv. sudetskými Němci, se nedokázala dohodnout ani se Slováky. Nejpodstatnější je však snaha novodobých mocipánů popřít fakt, že volba českých občanů po druhé světové válce nebyla jen reakcí na fašismus a zradu západních spojenců. Byla také reakcí na zradu domácích majetných vrstev, z nichž značná část dala přednost své peněžence před národními zájmy. Ne, nemohu mlčky přihlížet ke snahám o rehabilitaci Emanuela Moravce, generála Jana Syrového, Rudolfa Berana či dokonce dr. Emila Háchy. Jde totiž o hrubé znásilňování dějin a úhořovitou politickou účelovost. Např. E. Hácha si nenapsal svůj mizerný posudek jednou nocí u Hitlera, který v roce 1939 hrozil bezbrannému zbytku českých zemí bombardováním Prahy a válkou. Šlo o léta hanebné spolupráce s Velkoněmeckou říší až do hořkého konce. Nic na tom nemění skutečnost, že okupace Čech a Moravy 15. března 1939 německými vojsky už jen potvrdila, že záruky tehdejších velmocí, míním tím Velkou Británii a Francii, neznamenají nic, když jsou ve hře velmocenské zájmy. A to je docela dobrá zkušenost i pro současnost.

 

Ne, nehodlám uplatňovat zjednodušené soudy. Hácha však svým podpisem dohody o vytvoření Protektorátu Čechy a Moravy umožnil Hitlerovi, aby vydával tento podlý čin za legální akci. Ke správě země využívala pak okupační moc tzv. autonomních orgánů, tj. státního prezidenta Háchy, protektorátní vlády, ministerstev, zemských a krajských úřadů. Podnikům důležitým pro válečnou výrobu byly přednostně zajišťovány pracovní síly a suroviny, pracovníci ve zbrojním průmyslu dostávali lepší plat a víc potravin než zaměstnanci ostatních hospodářských odvětví. Židovský majetek byl arizován, důležité české banky a velké podniky byly převedeny do německých rukou a hospodářská síla země bezohledně vykořisťována. Jakýkoli odpor byl potírán zatýkáním, vězněním v koncentračních táborech a rozsudky smrti.

 

Bezprostředně po 15. březnu 1939, tedy před 70 lety, provedlo gestapo podle předem připravovaných seznamů první velkou vlnu zatýkání komunistů, sociálních demokratů a všech potenciálních nositelů protifašistického odporu. Český národ se fakticky dostal pod přímou nadvládu fašistického Německa. Nacisté zřídili německou civilní správu v čele s říšským protektorem. V protektorátu sice formálně působila i česká loutková vláda, jejímiž členy byli politici, ochotní kolaborovat s okupanty v zájmu pro fašisticky orientované velkoburžoazie, byl to však jen krycí pláštík diktátorského koloniálního režimu, který nacisté v Čechách a na Moravě nastolili. Zmocnili se nejdůležitějších odvětví, zavedli kontrolu klíčových podniků. Pro český národ znamenalo nastolení protektorátního režimu drastickou kombinaci politického, národnostního i sociálního útlaku. Posláním tohoto režimu byla v konečném důsledku likvidace našeho národa a germanizace jeho území.

 

Velká většina Čechů vnímala okupaci po Mnichovské dohodě jako další národní prohru a německou nadvládu odmítala. V české společnosti však zaujímali vedoucí pozice kolaboranti z rozumu , soustředění právě kolem Háchy. Po dvou vlnách fašistického teroru na počátku Heydrichovy vlády a po jeho zavraždění vedoucí skupina kolem Háchy, která mezi tím přešla na pozice bezvýhradné kolaborace, přišla i o poslední zbytky svého politického kreditu. Byla to odporná, zavrženíhodná politika a pravda o ní by v žádném případě neměla upadnout v zapomnění. Nic na tom nemění skutečnost, že živočišný antikomunismus je schopen - jak v děsivé ironii napsal jeden ze signatářů Charty 77 Miroslav Jodl - poslat Hitlerovi do pekla bleskový telegram: "Adolfe, vrať se, vše odpuštěno!"

 

Ne, nejsem pesimista, zahlcený střepinami iluzí. Patřím totiž k politické straně, která si je plně vědoma, že při páchání křivd na národním cítění se obrana zájmů národa stává prvořadým cílem její humanistické politiky.

 

autor: Miroslav Grebeníček, místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PS PČR
zdroj: Haló noviny