KSČM Frenštát pod Radhoštěm

V roce 1989 byla prolomena degenerativní nehybnost ve společnosti, v tom je bezesporu pozitivní étos tehdejší změny. Ocenit je myslím třeba i pokojný charakter Listopadu, i když Velvet Revolution, opřená o myšlenku „nepolitické politiky”, byla spíše mytologií. Politickou moc bylo ale možné předat v krvi, nebo bez krve. A je historické plus, že ozbrojené složky tehdejší ČSSR po 17. listopadu 1989 nešly do otevřené konfrontace.

Dalším mýtem jsou konspirativní interpretace listopadu. Dějiny ale nejsou výsledkem práce agentů a manipulace ideodiverzních centrál. Hry zpravodajských služeb pracovaly jenom s tím, co už bylo reálně v běhu. V roce 1989 byla spuštěna vědomě připravovaná imploze režimu, který sliboval mnohé, ale nakonec ztratil schopnost regenerace (vlny pokusů o reformu končily bez úspěchu). Tzv. perestrojka uvolnila zatuhlé poměry v sovětském bloku, ale bohužel také dala jen slabá východiska, jak dál. A také odhalila neschopnost tehdejších konzervativních předáků, kteří se perestrojkové oblevy právem obávali.

Předlistopadovou politickou oblevu podpořil v mezinárodním měřítku i tzv. helsinský proces. V rámci mírové koexistence dvou systémů měl sovětský blok zájem zlepšit si na mezinárodní scéně image v oblasti lidských práv. Když u nás v listopadu 1988 vzniká nová opoziční iniciativa, Československý helsinský výbor (věnující se dodržování lidských práv v ČSSR), na 10. prosince 1988 - v Den lidských práv -, je povolena manifestace na Škroupově nám. v Praze 3. Řada politických práv, po kterých se tam volalo, ale měla ještě stigma práv buržoasních.

Politická levice tehdy nebyla připravena na přicházející objektivní změny, byt' jejich potřebu tušila. Lepší alternativu nekapitalistické společnosti neměla promyšlenou. Elity režimu chtěly zavádět změny shora, ale byly už jen schopny mocenského taktizování. A kůl v plotě těžko mohl oslovit, s ním si už socialismus nikdo nespojoval. Ztrátu veřejné podpory, kterou tehdy potvrzovaly nepublikované sociologické průzkumy, režim kompenzoval represivne. Změny v ČSSR nakonec přišly až po změnách v Polsku, Mad'arsku a NDR.

Demokratizace předpokládala především svobodný dialog. Opatrné diskuse na půdě někdejší KSČ byly ale u nás i v podmínkách přestavby stále dost jalové. Důsledkem této atmosféry bylo znechucení. Podle výzkumů z června 1989 jen necelá polovina dotázaných členů KSČ uváděla, že by v případě možnosti nové volby znovu vstoupila do KSČ.

Část straníků chtěla jít se změnami v KSČ dál. Vzpomínám si na diskusní stranické kluby U Hybernů či v Celetné ulici, vznikala také debatní společnost Bohumíra Šmerala, ale až po Listopadu z těchto debat vzniklo Dernekratické fórum komunistů. Hlas těchto diskusí ale nepronikl do stranického ústředí a vyvrcholilo to tím, že na demonstracích před ÚV KSČ a budovou Rudého práva na konci roku 1989 bylo možné potkat řadu poctivých členů KSČ.

Snahy otevřít diskusi politické levice mimo struktury KSČ se moc daleko také nedostaly – přitom např. na půdě legální Československé strany socialistické se organizovalo DiFoSo (Diskusní fórum socialistů), ze strany levicové opozice vzniká Obroda (Klub za socialistickou přestavbu), navazující na obrodný proces z roku 1968. Věcnou komunikaci osvědčila také Československá vědecko-technická společnost (ČSVTS), která měla své odbočky v průmyslových podnicích a jejímiž členy byli zejména vědci a odborníci. Mimochodem, v 80. letech byly vyhlášeny tzv. prognostické úterky, na kterých se v centru ČSVTS na Novotného lávce poměrně otevřeně diskutovala témata na jiných fórech nepředstavitelná.

Pamatuji se, jak zejména inteligence citlivě vnímala absenci dialogu. 28. února 1989 proto vznikl Dopis vědeckých pracovníků Ladislavu Adamcovi, vyjadřující zklamání z minima změn a nefungujícího dialogu (mezi signatáři této výzvy byli i členové KSČ). Volali po debatě, ale dostalo se jim od KSČ cejchu vnitřního nepřítele a ten byl patřičně šikanován.

Nešlo ale jen o - z pohledu oficiální ideologie - nespolehlivé intelektuály. Listopad uvedl do varu i do té doby formálně ideologicky protěžované příslušníky údajně socialisticky uvědomělé dělnické třídy a naplnil jimi spolehlivě všechna náměstí - ať už šlo o Millerovy kováky z pražského ČKD, hutníky z bývalého rudého Kladna nebo horníky z černé Ostravy.

Objektivní a bezpředsudečné uchopení tématu roku 1989 je i po 20 letech vzácné. Konzervativní levice má přitom tendenci nedostatky minulého režimu bagatelizovat (jejich systémový charakter zarytě odmítá) a paradoxně se s konzervativní pravicí shodne ve fobii z nositelů možných alternativ. Dodnes se v tomto segmentu levice můžete setkat dokonce i s názorem, že Listopad byl pouhou kontrarevolucí naordinovanou imperialistickými agenty.

Z geopolitického hlediska bylo rozhodnuto již před listopadem 1989. Vzhledem k nepřipravenosti levice na nové strategické výzvy se před dvaceti lety prosadil import jiných vzorů s dominancí nesocialistických změn, mezinárodně zarámovaných tzv. washingtonským konsensem. Významná byla i tehdejší shoda na ukončení jaltského rozdělení Evropy (setkání Bush - Gorbačov u Malty v prosinci 1989), po které SSSR opustil obranu střední Evropy. Finlandizace tohoto prostoru se ukázala nereálnou. Nyní, i s ohledem na světovou hospodářskou krizi, se tento rámec rozpadá a tehdejší výzvy dostávají znovu význam.

Symbol Listopadu, exprezident Václav Havel se domnívá, že mravní ideály sametové revoluce se uskuteční až se střídáním generací. Otázkou zůstává, ke kterým ideálům máme vlastně dospět. Dnešní čtyřicátníci prožili polovinu života po roce 1989. Nežijí ani zakyslou revanší tehdejších poražených, ani heroickým patosem tehdejších vítězů, musí žít praktickou přítomností a otevřenou budoucností. Dnes už také nemá cenu se vymlouvat na komunistickou minulost tam, kde už jde o důsledky polistopadových dvaceti let.

Při 15. výročí Listopadu 1989 jsem psal, že budoucnost bude mít ten, kdo uchopí nejlépe šance, které Listopad představoval, kterou ale v mnoha ohledech nenapinil ("Jeden pohled z Ieva"). Tento závěr dnes, myslím, platí v ještě větší míře, kdy se po dvaceti letech rýsují nové dějinné křižovatky a kdy se ukazuje, že není jediných správných cest. A nepomohou na nich žádná myšlenková tabu ani obavy, že ideologicky neposvěcené výklady budou neurotizovat historické vědomí. Ani polistopadový vývoj nelze postihnout jednoduchým černobílým schématem. Listopad nebyl pouhým politickým antiúnorem, nebyl ani pouhým majetkovým převratem. Příslušníci kasty vlastníků takových šablonovitých pravd bývají až agresivně křupanští ke skutečné moci, pak ale vzhlížejí ve slouhovsky devótním předklonu.

Byl tu oprávněný odpor širokých vrstev proti systému, který odbočil z cesty pokroku a prokázal svou neživotaschopnost. Jen zatemnělá mysl levého sektářství může stále probouzet staré příšery revizionismu a renegátství. Byla tu ale i tendence restaurační, spojená s oslabováním sociálních jistot a propojená se specifickou kriminalitou a byrokratismem.

Vznik nové majetkové oligarchie přišel až v důsledku toho, že obsah tohoto společenského pohybu byl z určité perspektivy polovičatý nebo dokonce širokým společenským vrstvám ukradený. Rámoval to neudržitelný mýtus o všeléku maximální deetatizace a deregulace a bojovalo se s jakoukoliv třetí cestou. Paradoxní je, že na této trasnformační platformě obratně uplatnily svoji výchozí pozici i mnohé bývalé nomenklatury.

Tady jsou možná kořeny dnešní lhostejnosti a nedůvěry mezi lidmi, zdroje sílící sametové kocoviny. I politická levice by si měla ujasnit, co s tím. Nejde o to si Listopad nějak přivlastňovat. A vůbec už nejde o to se před Listopad vracet. Kritický pohled na bilanci minulého režimu i na 20 let nesplněných slibů může někomu vadit, ale má své legitimní a logické místo v debatě. Strategickému myšlení nepřispějí tlusté čáry za nepříjemnou minulostí, ani snahy dělat si z této vzdálené minulosti hromosvod na současné problémy. A to platí pro každou politickou sílu, která chce ve 21. století strategicky obstát.