KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Zatímco srpen 1968 znamenal konec pokusu o liberalizaci společnosti a srpen 1969 lze asi oprávněně označit za datum, které symbolizuje začátek období normalizace, tak 21. srpen 1990 symbolizuje podle mého názoru den, kdy »sametová« revoluce přestala být sametová. Václav Havel, tehdejší československý prezident, vystoupil tehdy na Václavském náměstí s projevem, který bohužel ohlásil zásadní změnu v polistopadovém vývoji a fakticky ukončil všechny pokusy o politiku národního porozumění. Stručně řečeno, vylíčil situaci a atmosféru ve společnosti v nejčernějších barvách, za viníky atmosféry všeobecného neklidu, nespokojenosti a nervozity označil takzvané staré struktury, politickou orientaci vedoucích pracovníků, temné slušovické nitky a fakticky vyzval ke »druhé etapě revoluce«. To mělo podle jeho slov znamenat začít »neprodleně a energicky jednat«, ale také »rozhodně a rychle postupovat«. Cílem bylo, bez ohledu na výsledky voleb a proklamované programy, vytvářet trvalý tlak na parlament, vládu a další ústavní instituce, aby bylo možné odstraňovat nepohodlné lidi, zprivatizovat veřejný majetek, provést změny pracovního práva a podobně.

Nedá mi a ocituji jednu větu, z jeho tehdejšího projevu, která z dnešního pohledu vyznívá obzvlášť pikantně: »Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál.«

Víme, co následovalo. Ředitelé státních podniků a tisíce manažerů ve všech oblastech státní správy dostali vzápětí možnost si vybrat, jestli funkci, nebo členství v KSČ, následovalo prakticky zrušení trestněprávní ochrany veřejného majetku, které umožnilo tunelovat bez porušení (zrušeného) zákona, lustrační zákon zakazující na základě presumpce viny stovkám tisíc lidí práci ve státním sektoru a podobně. Tam, kde nestačily zákony, kde se ještě nestihly schválit, nebo by je nestrávil dokonce ani náš tehdejší Ústavní soud, přišla na řadu, od té doby oblíbená praxe kampaní proti nepohodlným jednotlivcům, využívající nejrůznější metody včetně vyslovených lží, »tajných«, zaručených a neověřených dohadů. Trvalou součástí naší politické kultury a politického marketingu, neodmyslitelnou omluvenkou i zástěrkou pro nejrůznější zlodějny, korupci a další špatnosti se od té doby stal také strašák komunismu, návrat starých pořádků a struktur v nejrůznějších provedeních.

Stále častěji dnes z nejrůznějších stran, často i od bývalých disidentů slyšíme povzdechy, že obraz české politické scény, to je klubko politiků, podnikatelů, lobbistů, špionů a já nevím koho všeho v jedné velké žumpě, že rozkrádání veřejného majetku, korupce, arogance, lži a agresivita dosáhly neuvěřitelných rozměrů a podobně. Než začneme (doufám) společně přemýšlet, kam jsme se to také za těch dvacet let dostali a jak začít s nápravou tohoto stavu, měli bychom si také připomenout, jak si tehdy 21. srpna před 19 lety pozvala pravda a láska na pomoc lež a nenávist a už jsme se jich potom nedokázali zbavit.