Jdi na obsah Jdi na menu
 


Filip: Dvacátého osmého října je stále co si připomínat

1. 11. 2009

Rozhovor s Vojtěchem Filipem, místopředsedou Poslanecké sněmovny PČR a předsedou ÚV KSČM.

 



Ve středu 28. října si připomeneme výročí vzniku naší republiky...

Ano, to je pravda - naší, tedy Československé republiky, která ale už neexistuje. Žel, osud naší země má několik velkých symbolů. Vzkvétá, když je pro většinu, a hyne, když o ní rozhodují jen tzv. vyvolení. Skutečně vznikla z velkého hnutí obyvatel naší vlasti, ale nikoli poprvé zanikla z vůle několika politiků, kteří momentálně byli u moci.

 

Takže co vlastně budeme oslavovat?

Není to sice úplně normální, ale skutečně vznik Československé republiky. To, že jsme se zbavili, jak to tehdy bylo chápáno, a osobně je to i můj názor, třistaleté poroby a národnostního útlaku, začínajícího bělohorskou porážkou.

 

Má smysl to oslavovat?

Ano, bezesporu. Československá republika, už jsem o tom hovořil před rokem, vznikla jako skutečná vlast Čechů a Slováků a pochopitelně mohla být vlastí i dalších národností žijících na našem území. Na jedné straně Masarykova akce, podporovaná Benešem, Štefánikem a hnutím amerických Čechů a Slováků, na druhé straně lidový odpor proti Rakousko-Uhersku, jenž překvapivě vybuchl 14. a zvláště 28. října. To všechno je skryto pod pojmem "28. říjen 1918". Bez onoho dne a dnů následujících, kdy se nová republika konstituovala, by nebyla ani zmíněná republika česká. Je co si připomínat.

 

Jsme ale v roce 2009 a osmičková léta máme již za sebou. Jde tedy jen o formální připomínku spojenou se státním svátkem?

V žádném případě. Už to, že si vznik republiky připomínáme, mnoho znamená. Třeba to, že se tím přihlašujeme nejen k národnosti, ale k naší státnosti, k tomu, že svébytný národ, tedy národ český, přestal být využívaným outsajdrem na evropské scéně. Je to výročí letos nekulaté, ale o to víc si můžeme připomenout, že na letošní svátek však připadá jiné důležité výročí. Je to sedmdesát let, co po okupaci naší země nacistickým režimem lidé spontánně vyšli do ulic, aby pod československými prapory manifestovali touhu po svobodě a odpor k nacistickým okupantům.

 

Moment - to přece už učinili přímo 15. března, kdy uvítali německé vojáky zdviženými pěstmi a později v květnu, kdy z převezení ostatků Karla Hynka Máchy na pražský Vyšehrad se stala revolta. Proč tedy říkáte, že vlastně poprvé lidé šli do ulic?

Neřekl jsem poprvé, ale proti vámi zmíněným dnům, tady šlo o něco jiného. Ty pěsti 15. března či tichá účast na chodníku, když Prahou procházel pohřební průvod s Máchovými ostatky, byly nahrazeny aktivním odporem. Nejen tím, že se nejezdilo veřejnými dopravními prostředky a tramvaje zely prázdnotou, trikolorami na klopách, ale i demonstracemi, opět víceméně spontánními, v ulicích, a to dokonce pod československými prapory. Bylo to tak silné, že okupační nacistická moc to všechno rychle pochopila a poslala své bojůvky také do ulic, aby se střetly s manifestujícími Čechy. Poprvé tekla v ulicích krev. Tady byl začátek událostí, jež končily 17. listopadem. Kdyby nebylo 28. října 1939, nebylo by ani následných listopadových událostí, anebo by, nedělám si o nacistickém režimu žádné iluze, všechno probíhalo jinak či jindy. Tady se rozplynula iluze o snadném překonání odporu a poněmčení, český národ hitlerovci museli pacifikovat.

 

Proč vlastně?

Prvního září 1939 začala skutečná horká válka. Koncem září Polsko přestalo existovat. Nacisté se začali připravovat na své další expanze, zvláště pak, když sice byli ve válečném stavu s Francií a Anglií, ale odtud jim žádné nebezpečí nehrozilo. Podivná válka znamenala ze strany západních mocností jen občasné přestřelky na hranicích, ostatně vlastně dodržovaných ve versailleském pojetí. Hitlerovské Německo mělo však své dlouhodobé záměry, zejména potřebovalo český průmysl, jeho výrobky pro válku, zbraně, děla, pušky, kulomety, náboje, a nakonec i potraviny pro stále se rozšiřující armádu, aby se pak pokusilo ovládnout zbytek Evropy a vlastně nejen onu Evropu. Jakýkoli neklid v naší kotlině by ohrozil jeho plány. Bylo rozhodnuto radikálně skoncovat i s nepatrným odporem, a ten odpor, odvažuji se říci, nepatrný nebyl. Našel se důvod, aby mohly následovat nebývalé represe. 28. říjen v pražských ulicích jim k tomu dal příležitost a oni se jí s radostí chopili. Z tohoto hlediska se mně nezdá jako správné tvrzení některých historiků, že z německé strany šlo o akce několika radikálnějších nacistických bojůvek či organizací, které vyprovokovaly první střety a pak už musely, při tom byly připraveny, zasáhnout německé bezpečnostní síly. Metoda provokace byla nacistům vlastní a Němci ji vyzkoušeli několikrát v předchozích letech a nakonec i později na mnoha místech. Tak došlo ke střetům s demonstranty, začalo se střílet a tekla krev. První krev vedoucí k 17. listopadu. Občas se zapomíná, kdo byl první mrtvý. Byl to mladý dělník Sedláček, jehož nějaký člen jedné z nacistických bojůvek zastřelil nedaleko pražského Václavského náměstí, kde s dalšími druhy pokojně manifestoval proti Němcům. Znám je více postřelený student Opletal, jehož smrt i následný pohřeb vyvolaly hrubé a ponižující listopadové akce nacistů, zastřelení studentských vůdců, zavření českých vysokých škol a odvezení stovek studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen.

 

Lze tedy tyto události hodnotit jako zbrzdění dalšího případného odporu proti nacistům?

Odpor proti nacistům tyto události zbrzdit nemohly. Naopak si myslím, že se stal ještě intenzivnější, ale měl jinou podobu, a to až do posledních dnů války. Náš národ pochopil, že nepůjde o otevřený masový odpor, že s nacisty se bude muset bojovat a také se bojovalo jinými cestami. Ne všechny pochopitelně byly stejně účinné, ale v protektorátu klid nebyl, a to bylo důležité. Stálo to sice životy mnoha bojovníků, ale fronta probíhala celou okupaci, i když proti sobě nestály tanky a letadla. Nacisté sice navenek dokázali udržet klid v ulicích, ale v továrnách se pracovalo pomalu, byly i stávky organizované komunisty, do leteckých motorů se v pražské Walterovce sypal písek, letáky, a dokonce i ilegální noviny informovaly o skutečné situaci na frontě, aktivizovala se vojenská Obrana národa, postupně vznikaly i partyzánské oddíly, které narušovaly spoje, ohrožovaly nacistické záměry, až se staly v mnoha místech významnými silami při osvobození.

 

Četl jsem slova o tom, že Češi za války více kolaborovali s nacistickým režimem, než samotní Němci s Hitlerem. Myšleno i na příkladu sudetských Němců...

Sudetské Němce mnozí dnešní ideologové a publicisté po omluvě prezidenta Havla, kterou v roce 1990 nastartoval ponižující velkou omlouvačnou kampaň - mimochodem, nedivím se podmínce prezidenta Klause, kterou podmínil svůj podpis pod Lisabonskou smlouvu - je třeba ukázat v tom nejlepším světle. Každá lež nebo polopravda se k tomu hodí. A tvrzení o obecné kolaboraci je takovou účelovou lží, jakých je nám dnes prezentováno a vnucováno hodně. Český národ, jak ukazuje právě i 28. říjen 1939, s nacistickou mocí totiž ve své převážné většině nespolupracoval. Jeho odpor byl znát. Nacisté museli být, a také byli, neustále ve střehu. Namísto jedné rozbité protinacistické skupiny, vyrostla okamžitě jiná. Proto tak vysoký počet obětí, ač jsme uvnitř země v podstatě byli válečných akcí až do roku 1944 - Slovensko - a roku 1945 - české země, ušetřeni. Tím neříkám, že na nás nedopadaly jejich důsledky. Dopadaly, děsivě. Vzpomeňte na Lidice, Ležáky, stanné soudy, nedostatek potravin, koncentráky plné odpůrců nacistického režimu, zavřené vysoké školy atd. A jsme vlastně zase u 28. října 1939.

 

autor: Jaroslav Kojzar
zdroj: Haló noviny