KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Známá teze, že dějiny píší vítězové, se plně potvrdila také po listopadovém převratu roku 1989. Ovlivnila i výklad období národně osvobozeneckého boje v letech 1939–1945, které patří k nejtěžším, ale zároveň i k nejstatečnějším etapám naší novodobé národní historie.

Jeden z tzv. moderních pohledů znevažuje úlohu českého odboje proti německým okupantům. Ve vyhrocené podobě se dokonce objevují tvrzení, že Češi byli národem kolaborantů, udavačů a zrádců. Současně se však vyskytuje i ospravedlňování skutečných kolaborantů a relativizují se hranice mezi odbojem a kolaborací. Tyto názory pocházejí z havlovských kruhů, majících přezíravý vztah k vlastnímu národu a jeho minulosti a zároveň i své dlouhodobé závazky k Německu. Odtud pak byl už jenom krok k jejich odsouzení odsunu Němců a poníženým omluvám za něj.

 

Při hodnocení českého odbojového hnutí a při jeho srovnávání s  jinými zeměmi je třeba vycházet z konkrétně historických podmínek, ve kterých působilo. Protektorát Čechy a Morava ovládali okupanti početným policejním a administrativním aparátem, který měl k dispozici veškerou evidenci o obyvatelstvu, získanou už od pomnichovské kolaborující vlády. To značně ztěžovalo úkryt a pohyb ilegálních pracovníků, které zároveň ohrožovali i četní zde bydlící Němci. Okupanti ukořistili v Československu bohatý zbrojní potenciál, ale odbojářům po celou dobu chyběly zbraně. Nevelké lesní a horské masivy, když pohraniční oblasti byly již po mnichovském diktátě připojeny k říši, a značná hustota osídlení komplikovaly podmínky pro partyzánský boj.

A jaký osud by čekal český národ v případě vítězství nacistů? Měl být postupně likvidován, a to germanizací, deportacemi i vyhubením. Bezprostředním cílem okupantů bylo maximálně využít hospodářský potenciál českých zemí pro válečné účely říše. Tím se řídili při zavedení systému nucené práce, teroristických zásazích i sociální politice vůči obyvatelstvu. Potřebovali především, aby česká pracovní síla byla schopna pro ně co nejintenzivněji pracovat. Všechny tyto i některé další skutečnosti určovaly i podmínky pro činnost odboje. Je třeba si je připomínat i proto, abychom chápali celou absurditu takových urážlivých výroků, jaké předvedla např. exministryně Válková, že se Čechům za protektorátu zase tak moc nedělo. A co 360 tisíc obětí? Průběh a výsledky národně osvobozeneckého boje pak ukazují, že využíval všechny své možnosti a výrazně přispíval k porážce fašismu.

Jedno z významných odbojových vystoupení, které však zcela neprávem v současnosti ustupuje do pozadí, je 17. listopad 1939. Studentský protest a poté perzekuční zákrok okupantů byl ve svých důsledcích namířen nejen proti vysokoškolákům, ale jako součást germanizačních plánů proti celému českému národu. Na památku těchto událostí byl 17. listopad ustanoven již v roce 1941 v Londýně jako Mezinárodní den studentstva. Ačkoliv je to jediný mezinárodní den českého původu, není ani zaznamenán u státního svátku 17. listopadu v českém kalendáři.

Vzpomínku na události 17. listopadu 1939 teď každoročně překrývají mohutné oslavy listopadového převratu v roce 1989. V loňském roce došlo pak ještě v Praze na Albertově ke zneuctění památky popravených studentů házením vajec na pět zde přítomných prezidentů a akcí červených karet proti prezidentu Zemanovi, v jejímž pozadí stálo americké vyslanectví. Až natolik se dnes politizuje a zneužívá historie!

Největší dezinterpretace se dostává komunistickému odboji. Jestli snad předlistopadová historiografie se příliš soustřeďovala na úlohu komunistů a ne vždy doceňovala i ostatní protifašistické síly, podle současných výkladů se komunisté nezapojili do odboje vůbec, alespoň ne do roku 1941. Tak to stojí také ve většině dějepisných učebnic pro základní a střední školy.

Popírání odbojové aktivity komunistů v počáteční etapě národně osvobozeneckého boje je v zásadním rozporu s fakty. Komunisté představovali pro fašisty největší nebezpečí, a proto je také nejvíce pronásledovali. Už po 20. říjnu 1938, kdy byla jako první zastavena činnost KSČ, se vytvářelo I. ilegální ústřední vedení KSČ. Během několika měsíců se mu podařilo vybudovat poměrně kvalitní konspirační síť ve spojení se třinácti krajskými organizacemi. V létě 1939 bylo také vydáno ilegální Rudé právo, které s menšími či většími přestávkami vycházelo po celou dobu okupace.

Nástupem do odboje ani intenzitou své činnosti proti okupantům komunisté v žádném případě nezůstávali pozadu za nekomunistickými organizacemi Politické ústředí, Obrana národa, Petiční výbor »Věrni zůstaneme«, V boj ani dalšími. Spíše naopak. Na rozdíl od těchto organizací přes krutou perzekuci za heydrichiády neukončili ani tehdy svoji činnost. Na místa popravených komunistů nastupovali další, ke konci okupace převážně příslušníci mladé generace.

I v komplikované situaci po podepsání německo-sovětského paktu o neútočení stála za komunisty aktivní protinacistická činnost, která je jim dnes upírána. Mj. ji dokládá i zpráva Hlavního říšského bezpečnostního úřadu z 13. 8. 1941, hovořící o značné účinnosti a důsledném dodržování pravidel konspirace komunistického odboje. Oznamovala rovněž, že bylo v době od počátku roku 1940 do jara 1941 zatčeno v Čechách na 1800 a na Moravě kolem 2500 komunistických funkcionářů.

Po válce měly některé politické strany, a to především národní socialisté, problémy s vysvětlováním pochybného chování svých činitelů za okupace. Citujme Prokopa Drtinu: »Někteří z našich představitelů strany skutečně v té kritické době po Mnichovu v roce 1938 zakolísali… a také někteří z našich redaktorů za války selhali.« A právě neohrožená protifašistická činnost KSČ přispěla i k jejímu volebnímu vítězství v roce 1946, jak to tehdy projevovali také její příznivci. Např. J. Čapková: »Zatímco můj manžel, malíř a spisovatel Josef Čapek, byl v koncentračním táboře, dívala jsem se s obdivem na kázeň komunistů, na jejich obětavou oddanost myšlence a na jejich tak četné oběti v odboji.« Nebo malířka Toyen vyjádřila »obdiv nad odolností, kterou procházely stranické kádry v době nejhoršího teroru, a nad odhodlaností…, s jakou dovedla jedna směna za druhou kráčet uvědoměle a s rozvahou na smrt«. Podrobněji o tom pojednává kniha Svoboda zrozená v boji. Revoluční léta 1944-1948.

Vážíme si všech statečných bojovníků, kteří přispěli k porážce fašismu. Oni sami často pracovali v odbojových skupinách bez ohledu na stranickou příslušnost. Měli bychom se zamyslet, jak přesvědčivěji seznamovat s jejich činy, co udělat pro to, aby se stali příkladem pro dnešní mladé lidi. K jejich úctě k našim osvoboditelům pak rozhodně nepřispívá nedůstojné dohadování politiků o účasti státních představitelů na oslavách 70. výročí vítězství nad fašismem v Moskvě. Nevyjádřit vděk našim zachráncům, posledním ještě žijícím veteránům, je v rozporu i s lidskou morálkou.

Mezi zmíněnými i dalšími dezinterpretacemi odboje dominují ty, které se vztahují k jeho závěru. Patří mezi ně záměrné zastírání odpovědnosti za nacistická zvěrstva v duchu kampaně Zabíjení po česku. Přispívají k nim i každoroční bombastické oslavy osvobození Plzně americkou armádou. Jsou tradována nesmyslná tvrzení, že se Praha osvobodila sama nebo že ji zachránilo několik tisíc vlasovců. Je zakrývána skutečnost, že proti milionové Schörnerově armádě nasadila Rudá armáda dvoumilionovou sílu. Má být zapomenuto, že 92 procent československého území osvobodila Rudá armáda. V zájmu amerického nejbližšího »spojence« a jeho dobyvačných cílů má být historické dění zcela převráceno.

Nebezpečí fašismu, který byl poražen před 70 lety ve druhé světové válce, navždy, jak se tehdy očekávalo, však znovu ožívá. Zesiluje v souvislosti s děním na Ukrajině. Tamní fašisté se svým symbolem – válečným zločincem Banderou – inspirují také pravicové české historiky k přehodnocování banderovského poválečného řádění v Československu. Konstatují sice, že »banderovci představovali hrozbu pro bezpečnost státu, některé informace o jejich krutostech jsou pravdivé«, ale údajně je třeba napravit jejich komunisty zfalšovaný obraz. Uvidíme tedy, jak budou »nově« vysvětlovány desítky obětí banderovských band v Československu.

Jak toužebně očekávali lidé na jaře roku 1945, ti nejstatečnější se zbraní v ruce, svoji záchranu z nacistického područí! Čeští horliví obhájci amerických světových pořádků však chtějí vymýtit z paměti národa pravdu o osvobození. Po sedmdesáti letech odrodilci typu pana Klvani se propůjčují k tvrzení, že nešlo o osvobození republiky Rudou armádou, ale o její dobytí. Soudný člověk by nemohl takovou nehoráznost vyslovit. Už jenom vzhledem k památce 144 tisíc rudoarmějců, padlých při osvobozování Československa. My na ně nikdy nezapomeneme!

Hana KRÁČMAROVÁ