Jak je to s právem na spravedlivou odměnu za práci
Dnes již všeobecně převládá názor,
že hlavní příčinou světové ekonomické krize je honba za maximálním ziskem, bez zábran a elementární lidské soudnosti. Vznikla bublinová ekonomika odtržená od reality. A ta musela jednou prasknout. Součástí globální honby za ziskem bylo a je i neméně silné úsilí jednotlivců (manažerů, úředníků, funkcionářů) o maximální osobní platy a odměny. Propast mezi podprůměrnými a vysokými platy a odměnami se obrovsky zvětšila. Je to až neuvěřitelné, zejména v USA.
Podle některých informací sdělovacích prostředků nejbohatších 400 Američanů vlastní bohatství větší než 150 milionů nejchudších Američanů. Obrovsky vzrostly platy manažerů. V roce 1980 vydělával průměrný ředitel americké firmy 45krát více než zaměstnanci. V roce 2003 vydělávali ředitelé 254krát více než jejich zaměstnanci. Po osmi letech vládnutí Bushe (totální deregulace všeho) vydělávali ředitelé 400krát více než průměrný zaměstnanec. Nyní se v USA ozývají hlasy, že by ředitelé neměli mít plat vyšší než čtyřicetinásobek průměrného platu zaměstnanců. V Británii má prý ředitel maximálně 20krát vyšší plat než průměrný zaměstnanec. V Japonsku jen 17krát. A dostáváme se tak k podstatě problému: jaká má být spravedlivá odměna za práci, jaké relace mají být mezi jednotlivými profesemi, mezi zaměstnanci a vrcholnými řídícími pracovníky?
Uvedený problém je i u nás, i když naštěstí nedosáhl zatím úrovně USA. Součástí našeho ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod. V ní je jako základní sociální právo uvedeno právo na spravedlivou odměnu za práci. Bohužel na konkretizaci tohoto práva se ani teoreticky ani prakticky nepracuje. Jaká je v současné době spravedlivá odměna?
První skutečností je minimální mzda, která by měla zaručit základní skromné, ale důstojné přežití. Tomu však vůbec neodpovídá zákonem stanovené existenční a životní minimum (na 1 osobu kolem 2 - 3 tisíc korun). Minimální mzda je stanovena na 8000 Kč hrubého měsíčně. To v současné době nezajišťuje základní životní potřeby, zejména po vysokém růstu nákladů na bydlení v poslední době. U rodin s dětmi a s podprůměrnými platy a u domácností většiny důchodců již náklady na bydlení dosahují 50 i více procent výdajů. Minimum mezd je tedy nízké.
Navíc je nutno poznamenat, že více než dvě třetiny zaměstnanců mají mzdy a platy pod celostátním průměrem. I u nás se za posledních 20 let prudce zvětšují rozdíly v platech. Nejrychleji (absolutně i v procentech) rostou nejvyšší a nejpomaleji nejnižší platy. Relacemi mezd podle odvětví a profesí se nikdo nezabývá. O spravedlivé odměně se nedá hovořit.
Důležitý je vývoj poměru nejvyšších a nejnižších příjmů. V roce 1989 byly nejvyšší platy asi 6-7krát vyšší než platy průměrné. V současné době jsou tyto rozdíly 20 až 40násobné. Hovoříme o platech, když totiž budeme brát v úvahu příjmy mimo mzdu, rozdíly budou daleko vyšší. Uvedené problémy vláda vůbec neřeší. Navíc je závažný problém v tom, že průměrné platy jsou u nás po přepočtu na euro pouze třetinové až čtvrtinové ve srovnání se západními zeměmi Evropské unie. To je velké nebezpečí při rychlém vstupu do eurozóny. Stali bychom se polokoloniální zemí západu.
Je třeba urychlit celkový růst mezd, zejména podprůměrných, zvyšovat pravidelně úroveň minimálních mezd. Na druhé straně omezit vysoké nepřiměřené platy. Ve státní sféře by to neměl být problém. Uvědomme si, že dnes i zde jsou až stonásobné rozdíly mezi nejvyššími platy a minimální mzdou. Na nepřiměřené vysoké platy je potřeba zavést progresivní zdanění, jak je to obvyklé i v západních zemích.
Důsledné uplatnění práva na spravedlivou odměnu je v současné době aktuální a mělo by být součástí protikrizových opatření. Utáhnout opasky by si měli právě ti s vysokými, nepřiměřenými platy. Ti mají zaplatit část dopadů krize, protože se na jejím vzniku přímo nebo nepřímo podíleli. Naopak nízké mzdy a platy je nutno zvyšovat a tím zajistit růst domácí spotřeby, která může významně ovlivnit domácí výrobu.
Právo na spravedlivou odměnu za práci a jeho důsledné uplatňování patří do popředí volebních programů levicově a sociálně orientovaných politických stran.
21. ledna 2010, Václav VĚRTELÁŘ
