KSČM Frenštát pod Radhoštěm

V důsledku probíhající světové hospodářské krize jsme se prý v rámci Evropské unie propracovali na první místo v hloubce propadu průmyslové výroby. Přitom ještě před pár měsíci premiér Topolánek jménem vládní koalice tvrdil, že České republiky se vlastně krize netýká. Ministr financí Kalousek pak tento přístup dovedl ad absurdum, když jej hájil ještě i v závěru loňského roku. Sněmovně totiž navzdory vší odborné kritice vnutil návrh státního rozpočtu založený na takových číslech ekonomického růstu, o kterých jak opoziční, tak i koaliční poslanci věděli, že jsou na vodě.

Proč vládní koalice neuvěřitelně dlouho strkala hlavy do písku a odmítala vyslyšet varovné hlasy opozice i ekonomů? Částečně jistě z důvodu bezbřehé arogance. Té samé arogance, se kterou vláda upírala právo mluvit do věcí v tomto případě kritickým ekonomům a při mnoha jiných příležitostech všem kriticky uvažujícím občanům. Z valné části ale lze podivnou slepotu vlády přičíst zejména tomu, že právě vládní koalice se parodií na reformu veřejných financí zasloužila o to, aby nastupující ekonomická krize dopadla na republiku víc, než by to při odpovědném vládnutí bylo možné.

Pokud v kapitalistické tržní ekonomice platí, že zboží a služby jsou produkovány s cílem je prodat, pak současnou krizi je nutné posuzovat jako krizi z nadvýroby. A to bez ohledu na modloslužebné řeči těch politiků a ekonomů, kteří skutečné příčiny krize zamlčují a zastírají pohádkami o jakési pouhé neschopnosti, nezodpovědnosti nebo o prostém podvodném a zločinném jednání bankéřů, makléřů a manažerů velkých podniků. Jednoduše řečeno, život společenské smetánky na dluh, její militaristické hry a gigantické přerozdělování ohromných hodnot, výnosů a zisku z moderní výroby zboží a služeb ve prospěch těch nahoře dosáhly v celosvětovém rozsahu takové míry, že významně podvázaly koupěschopnou poptávku většiny obyvatelstva. Tedy koupěschopnou poptávku těch, kdo převážně hodnoty tvoří a kdo spotřebovávají masovou produkci.

Jestliže většina lidí v globálně propojené ekonomice při vysoké intenzitě práce dlouhodobě nedostává při rostoucím ekonomickém výkonu a technologickém vzestupu za svou práci odpovídající spravedlivou mzdu a nemá zaručeny dostatečné příjmy, zakládá to na těžké ekonomické problémy. Ty jsou dnes o to větší, že masa běžných spotřebitelů je o své příjmy dlouhodobě okrádána velmi často i vyloženě lichvářskými úroky všemožných půjček a úvěrů, ale i formou sofistikovaného znehodnocování příjmů a úspor ve fondech, finančních produktech a společnostech, které mnohdy slouží přednostně k obohacení spekulantů a manažerů. Nakonec má své promrhané drobné vklady a investice malý občan zaplatit ze svých daní ještě jednou formou státních investic do krachujících fondů a bank.

Obecné trendy tu plně platí i pro Českou republiku. Lichva, tunelování úspor drobných vkladatelů, promrhávání a tunelování státního majetku, beztrestné stamiliardové daňové úniky na straně jedné a předražování zboží a služeb masové spotřeby včetně základních životních potřeb a léků na straně druhé jsou u nás samozřejmostí. Vlády vedené ČSSD a ODS navíc i v dobách ekonomického růstu tento trend kombinovaly s pokusy dále ještě podvázat koupěschopnou poptávku zaměstnanců a veřejnou spotřebu tlakem na zmrazování mezd, zhoršování zaměstnaneckých práv, ořezáváním sociálních výdajů a omezování nebo neuváženou privatizaci veřejných služeb. Zatímco v ekonomicky klidnějších dobách toto oškubání dolních deseti milionů probíhalo bez větších problémů, v době nastupující krize je tomu jinak. Koaliční experiment s dalším omezením veřejných výdajů a podvázáním spotřeby domácností prohlubuje dopady krize. Nepochybně komplikuje i hledání východisek. Toto šarlatánské, přímo středověké pouštění žilou nemocnému pacientovi, tedy českému spotřebiteli, veřejným službám a české ekonomice, není ničím ospravedlnitelné. Je to projev hrubé a bezohledné chamtivosti české pravice, mocenských a majetkových elit. A právě tato chamtivost a bezohlednost je vysvětlením, proč tak zoufale koalice popírala hrozbu hospodářské krize a proč ještě dnes místo efektivních řešení hledá výmluvy. Neschopní nebo všeho schopní málokdy přiznají chybu, natož aby jednali jinak než ve svůj úzce omezený prospěch. Ať to společnost stojí, co to stojí. Toto selhání koalice tváří v tvář krizi je, troufám si tvrdit, pádný důvod k odchodu její vlády.