Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když dva tvrdí totéž…

21. 8. 2015

 

 

Fenomén emigrace z evropských zemí není v historii nic nového. Nedávno jsem slyšel »televizní lekci«. Diváky školila psycholožka českého původu z Německa. Prý tam externě pomáhá tamním uprchlíkům. Sama opustila Československo v roce 1977. Namluvila si v Praze německého studenta a »emigrovala«. Svůj osud přirovnává k současné uprchlické vlně, která zaplavuje Evropu. Musíme si prý pomáhat stejně, jako Západ pomohl tehdy nám!

Nechme stranou emigraci z českých zemí a Slovenska v minulosti. Paní psycholožka se včlenila do posrpnové emigrantské vlny. Musí mít poněkud široké svědomí. Počet tehdejších emigrantů se odhaduje na 200 000. Lidé odešli především do německy mluvících zemí – Rakouska, Německa a Švýcarska. Není přesné tvrdit, že šlo především o politické emigranty. Zvlášť vědečtí pracovníci, lékaři a technici chtěli dosáhnout vyššího ekonomického standardu a postavení.

 

 

 

Nikdo jistě nebude označovat týdeník Reportér za blízký tehdejšímu Husákovu vedení. V jednom z čísel se podrobně věnoval analýze emigrantů, kteří rychle v zahraničí vystřízlivěli. I když jistě nešlo o názory relevantní, nutily čtenáře k zamyšlení.

K. Š., středoškolský profesor, 51 let, dvě děti: »Odjeli jsme z čisté paniky…, když se ukázalo, že tam zůstávají jiní, nepoměrně exponovanější než já a že se jim nic neděje, alespoň prozatím… Byli jsme moc rádi, že se o našich zaječích úmyslech nikdo nedozvěděl, asi bych se dost styděl.«

E. F. a G. F., 45 let, lékaři: »… Když se člověk identifikuje se skutečně velkými problémy jistého společenství, nemůže bez nich žít… doma si to člověk neuvědomuje, ale v cizině pozná velmi brzo, hlavně na tom, že ho jiného nezajímá než to, co se děje doma… zůstali bychom i v nejlepších podmínkách pořád cizinci…«

K. H., inženýr, technik, ženatý, bezdětný: »Lidé o tom obyčejně mluví neradi, ono to také zní dost nabubřele, láska k vlasti, to se dá taky říci v přednášce nebo v nějaké básni, ale když je zle, tak každý dobře ví, co je vlast, a že je třeba zůstat v houfu, i když se zdá, že se nedá nic dělat…«

Podobných názorů tehdy redaktoři Reportéra shromáždili desítky. Je pravda, že například odešel do Austrálie i můj spolužák a kamarád Jarda Šebek, strojní zámečník. Zavřela se nad ním voda. Nedal o sobě rodičům již vědět. Snad se má dobře.

Dnes opět z České republiky odcházejí do světa lidé vysokoškolsky vzdělaní. Můžeme je nazývat emigranty? Jistě ne.

Vraťme se však ke školení paní psycholožky. Nelze srovnávat současnou běženeckou vlnu z Afriky a Středního východu s její zkušeností z roku 1977. Dnes jde o země zcela rozvrácené vojenskými intervencemi. Ti, kteří mají na destabilizaci podíl, jen přešlapují a v Bruselu »rozdělují kvóty«.

Jaroslav ŠTRAIT