KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Česká forma fašismu vznikla záhy potom, co se ukázala reálná síla a ideologická přitažlivost radikální levicově orientované ideologie a současně se prokázalo, že vládní reprezentace nebude patrně schopna trvale řešit sociální, hospodářské, menšinové a politické otázky demokratickými metodami, které sice vyhovovaly bohatým vrstvám společnosti, ale pro chudinu životní úroveň neřešily. Jistou úlohu hrála i nápodoba, v Itálii v říjnu 1922 převzala fašistická strana vládní odpovědnost s tím, že se nabídla jako alternativa k existujícímu vládnímu režimu, málo úspěšnému při rozšiřování kolonií, s malým podílem na vítězství Dohody nad centrálními mocnostmi, s vysokou nezaměstnaností a velkým vystěhovalectvím.

Orientaci českého fašismu na italský vzor prozrazuje týdeník Hanácká republika, později přejmenovaný na Národní republiku. Český tisk zaznamenal v listopadu a v prosinci 1922 vznik a formování prvních fašistických skupin, sjednocujících se do hnutí Českoslovenští fašisté. Do popředí se propracoval téměř neznámý F. L. Stelzig z Holešova, vystřídaný v roce 1924 A. Klášterským. Přitažlivost fašismu byla také v tom, že dal možnost k uplatnění dosud neangažovaným osobám. V každém režimu se po dvaceti až čtyřiceti letech vytvoří skupina neuznaných, neuplatněných lidí, ochotně se deroucích na výsluní při první změně politických poměrů. Platí o nich, že nejsou za pravdou, ale za vítězem, a fašistické hnutí se všude proklamuje jako budoucí vítěz a Itálie byla reálným příkladem rychlého vzestupu, ke kterému se hlásila nejen lumpenburžoazie, ale i lumpenproletariát. Vyhraněný nacionalismus, jeden ze základních rysů fašismu, strhával na sebe pozornost radikalismem a pseudorevolučností.

Generál Radola Gajda. FOTO - archiv

Český fašismus je v té době protiněmecký, což bude později, v době nacistické okupace, poněkud vadit při kolaboraci s německým okupačním režimem. Fašismus byl také protisocialistický, protidemokratický a protipacifistický. Neutěšené poválečné poměry mu dodávaly impuls k bouřlivým projevům nespokojenosti, což přitahovalo dosud mlčící část společnosti, a také menšinová problematika měla agresivní sílu - bude ještě o tom řeč, německý, maďarský a slovenský separatismus bude obsažen v programech fašistických stran v českém pohraničí, na jižním Slovensku. Ke specifickým rysům fašismu v ČSR náleží bezesporu skutečnost, že tu nevznikla jedna fašistická strana, ale hned několik, což v zásadě neodpovídalo organizačním zásadám klasického fašismu a nacismu (viz vývoj v Itálii, v Německu).

Češi fašismus považovali za těchto okolností za svůj cíl vybudování silného centrálně řízeného státu, honosně označovaného jako říše, Dosti dlouhou dobu v českých zemích nevznikl ucelený ideologický program, spíše to byla zápalná akční hesla, nerealizovatelná, demagogická, ale jednoznačná a přitažlivá. S úspěchem se u nás setkalo »praní špinavého prádla« vládnoucí elity. Účast na schůzích byla početná, ale neodrazila se na masovém počtu evidovaných členů. Lidé si přicházeli vyslechnout tvrdou kritiku poměrů, ale se vstupem do fašistických organizací váhali, v roce 1925 bylo organizovaných českých fašistů jen 20 tisíc.

Po stránce organizační vyzrály různé menší fašistické organizace do podoby Národní obce fašistické (NOF). V té době je voláno po uceleném programu, opisuje se z Itálie a uznání získává princip stavovský, vůdcovská zásada a politicky aplikovatelné zkušenosti z armády, ze zpravodajských služeb a kriminálního podsvětí (centrální řízení, rozkaz místo přesvědčování, provokace, vydírání, zásady pláště a dýky apod.). V roce 1927 byl v Brně slavnostně deklarován za vůdce NOF Radola Gajda, bývalý čs. generál s protisovětskou, protihradní a protižidovskou propagandou.

Specifické rysy

Nejde jen o specifické rysy fašismu v českých zemích, ale i o objektivní okolnosti, ve kterých vznikl a rozvíjel se až k trapnému konci během okupačních let.

1. Fašismus se v české společnosti nestal nikdy masovou záležitostí, jako tomu bylo v Německu, Itálii aj. Působila tu řada příčin, bránících masovému vývoji. Fašismus se bezesporu uchází o přízeň a o vliv mezi dělníky. Často je získává na pseudosocialistická hesla a sociální demagogii. Lze to vidět i z názvu strany: Německá nacionálně socialistická strana. V řadách českého dělnictva byl však pevně zakotven vliv nefašistických odborů, téměř každá politická strana meziválečné republiky si budovala své odborářské hnutí nejen jako zálohu svých stranických řad, ale i jako nástroj vlivu. Šlo o odbory reformní i revoluční, křesťansko-sociální, křesťansko-demokratické, ale i strany sociálnědemokratické, čs. strany národně socialistické a odbory rudé. Ideologie v odborovém hnutí byla nefašistická a časem sílil postoj protifašistický, ten nenechal fašistům místo pro jejich působení.

2. Fašismus se uchází o vliv na mládež. V této sociální vrstvě byl pevně zakotven vliv Sokola, Orla, Dělnických tělocvičných jednot, Junáka, křesťanské mládeže, převážná většina sportovních klubů se hlásila k nestranické myšlence, ale rozhodně nebyla v síti fašistické ideologie, jak tomu bylo u podobných organizací německých. Na mládež vykonala vliv škola, čeští učitelé byli ovlivněni zásadami humanismu, českého vlastenectví, demokracie, křesťanstvím a jejich autorita, opřená o T. G. Masaryka, byla tak silná, že neuvolnila prostor pro masové a plošné pronikání fašismu do škol a mládežnických organizací. To si uvědomovala okupační moc a snažila se o průnik za pomoci Emanuela Moravce a jeho ministerstva školství a prostřednictvím výchovy mládeže.

3. Fašismus chce zakotvit také na venkově, zde narazil na překážku v podobě lidové strany a hradního křídla strany agrární. Protihradní křídlo však bylo filofašistické a nakloněné ve svých sympatiích henleinofašismu.

4. Určité skryté nebezpečí pro protifašistické organizace, směry a hnutí najdeme v protihradních křídlech politických stran meziválečné republiky.

5. V české společnosti vzniklo několik fašistických stran: Národní obce fašistická, Liga proti vázaným kandidátkám, organizace Vlajka apod., ale masový vliv na voliče nezískaly. Největší podporu měla Vlajka v době okupace, ale ani tehdy neoslovila s úspěchem český národ a byla okrajovou organizací, většinou pro lumpenburžoazii a lumpenproletariát.

6. Ve světovém měřítku vznikla protifašistická koalice až v roce 1941, kdy se do války dostal Sovětský svaz a Spojené státy americké a doplnily svým mocenským potenciálem již bojující státy včetně Velké Británie. Doba do vzniku velké protifašistické koalice byla naplněna vítěznými taženími fašistických států a v té době bylo likvidováno Rakousko, Československo, poraženo Polsko, Dánsko, Norsko, Nizozemí, Jugoslávie, Řecko, Francie, Albánie, Japonci slavili úspěch v Asii. Po vzniku velké protifašistické koalice agresivní státy (Německo, Itálie, Japonsko, Rumunsko, Maďarsko a Bulharsko) již na žádné vítězství nedosáhly.

V Československu máme jednu z prvních protifašistických koalic ve významné zárodečné podobě. Pro volbu Edvarda Beneše za prezidenta se vytvořil blok prezidentské většiny, která se nestala vládnoucí většinou, ale ve vládě byla zastoupena i Republikánská strana českého venkova, tedy agrárníci. Prezident Beneš byl volen stranou lidovou, národně socialistickou, sociálně demokratickou a stranou komunistickou. Každá z nich mohla oprávněně tvrdit, že bez jejich hlasů by volba nebyla většinová. Uvedené politické strany byly překážkou, aby se v plošné podobě mohla šířit fašistická ideologie, a není náhodou, že se tyto strany podílely na vývoji státu po osvobození. Benešova z počátku nefašistická koalice se rychle měnila v sílu protifašistickou a protimnichovskou a po roce 1939 i protiokupační, byť tu neplatily přísné zásady koaličního systému. Okolní svět podobnou cestou nešel a nebylo v silách prezidenta Beneše, aby tuto realitu mohl změnit. Tragédie mnichovského diktátu je mimo jiné v tom, že Československo bylo likvidováno za pomoci bývalých spojenců Francie a Velké Británie a bez pomoci demokratických států v ostatním světě.

7. V českém národě fašismus nikdy pevně nezakotvil, odporoval totiž nejen husitským, ale i křesťanským tradicím, odkazu národního obrození a národně osvobozeneckého boje z let první světové války. Zhuštěné politické zkušenosti změněné v tradici myšlenkového odkazu Karla Havlíčka Borovského, F. Palackého, demokratů z revolučního jara roku 1848 a T. G. Masaryka rovněž odporovaly fašismu.

8. Fašismus měl však značný vliv u nečeských národů. Byl masovou a plošnou záležitostí u Němců z českých zemí, neboť toužili po dominantním postavení v české společnosti a věřili, že Němci budou hegemonem nejméně nad Evropou. Slovenská nespokojenost byla spíše motivována cílem dosáhnout vyšší podíl na moci. Když slovenské oprávněné i neoprávněné požadavky nebyly naplněny na straně pozitivních sil, převážila orientace na německý nacismus, tak jako obdobně po roce 1848 na porevoluční monarchistickou vládu ve Vídni.

9. Fašismus se nabízel davům jako léčitel nedostatků kapitalismu, parlament považoval za žvanírnu a sliboval odstranění nezaměstnanosti. Nebyl alternativou ke kapitalismu, pouze alternativou k formálně demokratickým vládám, a je nutno přiznat, že tu jistý úspěch slavil. Odstraňoval nezaměstnanost za cenu války a touto cestou nemohla naše vláda ani český lid kráčet. Nacisté přece snižovali a posléze i odstranili nezaměstnanost nežádoucími, reakčními metodami.

V Německu se od r. 1933 tajně zbrojilo na války, za země před perzekucí uprchlo velké množství Židů, sociálních a křesťanských demokratů, komunistů a antifašistů různé orientace a na jejich místa bylo možno zařadit dosud nezaměstnané. Politický protivník byl masově zavírán v koncentračních táborech a tím se uvolnila další kapacita volných míst. Konečně, každým rokem rostla německá armáda a jiné ozbrojené složky. Následné ztráty na frontách také ovlivnily situaci na trhu práce. Podobné metody nepoužil a nemohl ani použít režim meziválečné republiky, nicméně čeští Němci nezaměstnanost chápali jako národnostní útisk, i když ve skutečnosti šlo o důsledek tržní ekonomiky.

10. Jistého úspěchu dosáhl fašistický program, zejména v řadách inteligence, když upozorňoval, že i v demokratických režimech jsou nedemokratické organizace a instituce, působící v zájmu fungování státu. Tak např. banky, průmysl, velké podniky vůbec jsou řízeny autokraticky, bez vlivu voličů. Armáda, policie, četnictvo, zpravodajské služby mají rovněž autoritativní vedení a metody. Ani vnitrostranický život není prostý nedemokratických prvků apod. V řadách české inteligence žily demokratické tendence, odvíjené od T. G. Masaryka a jiných historických osobností. Autoritou byl také Komenský. Kdo by tvrdil českému národu, či jen jeho elitě, že bude jednou vládnout celému světu, by se zesměšnil v očích realisticky myslícího lidu.

V Německu ovšem myšlenky na světovládu zapustily pevné kořeny a dodnes působí v novofašismu. Realita, ve které žil malý národ, byla protikladem fašistické ideologie, a když nacisté přišli s plánem na germanizaci a likvidaci českého národa, musel tento národ i z objektivních důvodů být protinacistický a koncem války je protiněmecký. Rasistické plány nelze podceňovat, byly totiž uplatněny na Židech, Romech a na slovanských národech. To byla zase realita fašismu a nacismu. V té době se v Německu a Maďarsku žádný masový protest proti tomuto zločinu neozval.

Jiří FRAJDL