KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Vaše nová kniha nazvaná České XX. století, nekonečný příběh, jejíž přípravy nyní finalizují v Nakladatelství Futura, se jmenuje velmi podobně jako televizní seriál autorů Kosatíka a Sedláčka. Nebude se to plést?

Domnívám se, že takové nebezpečí nehrozí.

Sledoval jste tento cyklus?

 

Psát televizní scénáře jistě není snadné. Měl jsem dobrou vůli seriál sledovat. Viděl jsem dvě pokračování. Jak však vstoupí »hrdinům« do úst poplatný dialog, ztrácím zájem. O dalších hororech a faux pas jsem slyšel a četl. Dnes se cení, když osobnosti, především éry socialismu, dostávají »na frak«. Nejlépe, když ještě navíc mají venerickou chorobu.

Když vstoupí do historie »tvořivost«, nastupuje spekulativní historie. Politika a veřejného činitele musíme hodnotit podle konkrétních výstupů. Platilo a platí: Littera scripta manet = co je napsáno, trvá. Velmi správně se prezident Miloš Zeman ptal před jmenováním akademických funkcionářů a ústavních soudců, jaká je za nimi konkrétní tvůrčí práce. Jednoduše řečeno - co publikovali.

České dějiny považuji za nekonečný příběh proto, že události se periodicky opakují. Nesdílím okřídlené tvrzení, že poprvé se odehrají jako realita, podruhé jako fraška. Mám pocit, že jde o stejnou melodii pokaždé hranou v jiné tónině. Někdy v jasném dur, jindy bohužel v moll.

Tak rozsáhlá kniha, kterou jste napsal, musí mít i silnou osobní motivaci, nebo se mýlím?

Myšlenka vydat historickou syntézu dvacátého století vznikla před lety právě v Nakladatelství Futura. Jednoznačně chyběla levicová alternativa výkladu moderních českých dějin. Ovšem nejde o pikantní vzpomínky předlistopadových funkcionářů. Připouštím však, že by například někdejší předseda federální vlády Marián Čalfa neměl tak rychle zapomínat.

Kniha je určena spíše než dědům jejich vnukům. Nejde o dějiny politických stran, ale českého národa. Přes všechny historické peripetie dokázal ve dvacátém století uhájit národní existenci. Někdy to šlo ztuha. Zde si vypůjčím Leninovo »krok vpřed, dva kroky vzad«.

Ptáte-li se na mou motivaci, pak přiznám, že byla ryze osobní. Měl jsem i štěstí, poznal jsem předky, počínaje pradědy. Vzpomínkami a prožitky mi pokryli celé dvacátého století. Dokonce děda mého dědy se zúčastnil války v roce 1866 u Hradce Králové. Dodatečně jim děkuji. Dědové a praděda bojovali ve Velké válce. Jeden se vrátil z Ruska jako legionář. Druhý odešel do války jako statný chasník k ženistům a domů v roce 1917 přijel invalida. První, co udělali, odhlásili celou rodinu z církve.

Otec sloužil u hraničářského pluku č. 19 v Žamberku a mobilizaci v roce 1938 prožil na bunkru KS-37 u Králík. Omlouvám se prababičkám, babičkám i matce. Většinou jsem je viděl u plotny, šicího stroje, v prádelně a na poli. Zvídavým dětem přeji také tak trpělivé a vnímající rodiče, prarodiče a budoucí partnery. Za trpělivost děkuji i manželce.

Když je vaše rodina takto propojena s historickými milníky českého národa, minimálně v minulém století, dokázal jste při psaní udržet dostatečný odstup nezbytný pro historika?

Skutečně není jednoduché si zachovat od událostí odstup. Svého času historik profesor Jaroslav Charvát poznamenal: »Jakákoliv idealizace lidí minulosti, právě tak jako i tvrdý soud nad nimi bez zřetele k dějinné situaci, v níž žili, jsou nesprávné, protože jsou v rozporu s historickou skutečností.« Toto pravdivé tvrzení považuji za své motto i metodu.

Když se dočítám, jak jsou historické události interpretovány, nestačím se divit. Závidím některým kolegům, s jakou lehkostí se z »marxistů« stali obhájci kapitalismu. Píší znovu učebnice pro žáky a studenty, ale s opačným znaménkem. Někteří v hodinách občanské nauky nahradili učebnici Biblí.

Víte, já zdaleka netvrdím, že interpretace dějin v druhé polovině minulého století byla v pořádku. Stále platí, že dějiny píší vítězové. Hodně jsme opisovali ze Sovětského svazu. Já se v knize snažím o objektivnější pohled na nostalgické chápání c. a k. mocnářství, idealizovanou první a druhou republiku. Nelze se vyhnout druhé světové válce, Únoru 1948, vstupu vojsk v srpnu 1968 a stranickým pohovorům. Snažím se konfrontovat sliby našich představitelů v roce 1989 s pozdější realitou. Kapitolu o povstání českého lidu v květnu 1945 napsal profesor dr. Jiří Frajdl, CSc.

Kniha je navíc doplněna ukázkami z české literatury, prózy i poezie. Nechybí stovka fotografií, většinou nepublikovaných. Myslím, že by čtenáře opravdu mohla zaujmout.

Jaké jsou české dějiny?

České dějiny vždy měly geopolitický rozměr. Jsou ale neúprosné. Dokázaly nás někdy převálcovat. Nemůžeme o nich uvažovat abstraktně a izolovaně. »Česká otázka« bude mít vždy rozměr evropský a světový. Z hlediska občana ale především sociální.

Nejsem si jistý, že nejlepším způsobem, jak se mohou Češi prosadit ve světě, je vyvážet na Střední východ vojáky a zbraně. Jak se »zítra« zachovají kurdští příjemci? Zkušenosti z Afghánistánu a Iráku by mohly stačit.

Byl jste poslancem České národní rady a Poslanecké sněmovny PČR, také předsedou Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska. Dění v praktické politice vás zajisté muselo ovlivnit...

Ano, pracovat nějakou dobu v politice je zkušeností k nezaplacení. Stovky »pondělků« (dnů, které jsou tradičně určeny pro setkávání poslanců a poslankyň s občany – pozn. aut.) jsem strávil mezi voliči. Byla doba, kdy jsem byl na celý tehdejší Východočeský kraj sám. V klubu KSČM nás zbylo deset. Bývalá poslankyně KSČM Květa Čelišová z Ústí nad Labem ví nejlépe, o čem mluvím.

Já jsem přesvědčen, že někteří politikové, i když jde dnes o důchodce, by měli mít 28. října »domácí vězení«. V Čechách, na Slovensku i v českém Slezsku. Nepouštět je ronit slzy k pomníkům T. G. Masaryka, E. Beneše, M. R. Štefánika a k památníkům legionářů. Za mnohými z nich byla totiž snaha uchvátit politickou moc a hrabat.

Kdysi dávno jsem poznal rektora VŠCHT v Praze profesora Rudolfa Bretschneidera, vynikajícího odborníka přes cukrovarnictví. I když šlo v minulosti o relativně malé ryby – veksláky, řezníky, zelináře a další nepoctivce, měl zásadu: »Všechny zavřít a těm několika poctivým se dodatečně omluvit.« Ano, velké ryby nám úspěšně odpluly do daňových rájů. Celou dobu jsme volali po zákonu o přiznávání nabytého majetku. Marně. Jsme svědky toho, jak někteří v politice zázračně zbohatnou a někteří píší dokonce zákony.

Rozdělením republiky vzniklo dvojnásobné množství ministerských postů, násobek úřednických míst doma i v zahraničí. Při dělení se nikoho neptali! Laškovali v létě 1992 pod platany ve vile Tugendhat.  Pospíchali jako zběsilí pod deštník Severoatlantického paktu. Morální škody, které způsobili lustracemi, amnestiemi a nekonečnými omluvami Němcům, kvantifikovat ani nelze.

Jak se díváte na českou státnost a českou otázku?

Za čtvrtstoletí se nepodařilo definovat a ukotvit českou státnost v Evropě ani ve světě. Působí velmi komicky, když čtyři přední protagonisté (jeden se omluvil) polistopadové transformace se vzájemně obviňují za privatizaci. Škoda, že si neuvědomují, že scénář a hlavního režiséra připravovali za oceánem. Byli pouhými herci.

Imperiální zájmy světového kapitálu mají na kontě různé květinové revoluce, fóra, majdany, destabilizaci demokracie a koneckonců i obě světové války. Budete mezi sebou bojovat na euroasijském kontinentu a my dodáme kapitál!

Nikdy nebudeme mít tolik historického materiálu, abychom mohli uspokojivě vysvětlit »kritické« mezníky českých dějin. Přibývají jen další otázky.

Například jaké?

Mohli jsme se v roce 1938 bránit? Musela vláda druhé republiky po Mnichovu předat gestapu a abwehru zpravodajské materiály? Musela protektorátní vláda a Hácha zavádět rasové zákony a nakonec dopustit holocaust? Můžeme se například ptát, proč Američané za zády Rudé armády jednali s maršálem Schörnerem ve Velichovkách, který záhy odletěl do amerického zajetí.

Jistě sledujete i aktuální vývoj na slovanské Ukrajině.

Přiznám se, že velmi pečlivě sleduji události na Ukrajině. S touto zemí jsem doslova svázán. Spolu s ukrajinskými přáteli jsem prožil i havárii černobylské elektrárny. V roce 2002 mi vyšla kniha Ve správný čas na špatném místě. Jsem velmi rád, že byla i citována onkologem profesorem MUDr. Zdeňkem Dienstbierem (1926–2012). Možná, že se ještě do Černobylu vrátím.

Naposledy jsme procestovali s vnukem Ukrajinu křížem krážem v roce 2012. Domnívám se, že příčinou problémů je rozkradení země. Fašizace poměrů je potom vždy jeden z »osvědčených« receptů. O podílu ze zahraničí jsem hovořil. Cestou z občanské války bude především jednání a federalizace.  

Nechápu současná vyjádření ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Má v popisu práce především jednat, uzavírat smlouvy a kompromisy. Na tlumočení pokynů z Bruselu nám stačí úředníci, novináři a Česká televize! Mám pocit, že v zákrytu za německou kancléřkou stojí všichni z EU. Pan ministr Zaorálek bohužel hodně vzadu.

Loňský a tento rok si připomíná světová veřejnost výročí mimořádných historických událostí: 100 let od zahájení první světové války, 75 let od zahájení druhé světové války, 70 let od osvobození od fašismu. To jsou významné impulsy pro práci historiků, co říkáte...

Loňský, ale i letošní rok je skutečně na výročí bohatý. Osobně jsem věnoval velké úsilí československým legiím. Doslova trpím při beletrizování osudů našich legionářů á la Rudolf Medek. Patřím ke generaci, která s legionáři ještě hovořila. Měl jsem dokonce tu čest, že jsem mohl dva dny diskutovat s generálem M. A. Čílou (1883–1983).

Zůstal jsem u literatury faktu. Těžko můžeme vědět, o čem přemítal velitel 1. divize plukovník J. J. Švec, než se zastřelil. Známe však jeho projev, kterým přemlouval dobrovolce, aby šli do protiútoku, že budou do tří dnů vystřídáni »spojenci«. Ti mu odmítli poslušnost. Dobře věděli, že na celé magistrále není ani jeden spojenecký voják. Po vzniku republiky 28. října 1918 je hnali na frontu násilím.

Navštívil jsem místa bojů československých legií ve Francii, Itálii, na Balkáně, Ukrajině a v Rusku. Procestoval, někde i nahlédl, do archivů a muzeí. Na Sibiři hovořil s historiky. Fotografií z legií je v podstatě »X«. Ti, kdož se historií legií zabývají, většinu znají. Před časem jeden vojenský historik publikoval v seriozním časopise fotografie ze Sibiře. Původní text o jízdní hlídce úderného praporu, která se přepravuje přes řeku Pojmu v Jenisejské gubernii, nahradil textem, že hlídka přes Jenisej pronásleduje bolševiky. Ještě víc jsem byl šokován později. Zmíněný vojenský historik radí (radil) místopředsedovi Senátu na vedlejšák.

Těsně před Vánocemi mě překvapil cestovatel Miloslav Stingl. Napsal nehoráznost, že Rusko je dnes horší než ebola. Asi to je tím, že tam ještě nedocestoval. Mohli jsme jet do Ruska a na Sibiř spolu. Určitě by změnil názor. Na tom vidíme, jak se dělá historie a vytváří strach z Ruské federace...   

Jinak velký prostor levicovým autorům dávají Haló noviny, resp. pondělní příloha Naše pravda. Úloha vlastních levicových novin je nezastupitelná.

Podle historika Roberta Kvačka se první světová válka stala »matkou katastrof« 20. století. Rozvrátila mezinárodní řád a vnitřní systémy budované během předcházejícího věku. Jenže – a to dodávám - také začal rozpad koloniální soustavy, došlo k Říjnové revoluci, zrodilo se komunistické hnutí. Jak hodnotíte Kvačkův pohled?

Historik Kvaček má jistě pravdu, Velká válka 1914–1918 rozvrátila svět. Ptejme se, co lidem po válce nabídly vítězné mocnosti. Nové dělení světa, opět jen nespravedlivý kapitalismus, další krize a znovu válku.

Války považuji za destrukci hodnot. Jen rozbíjejí, ničí a zabíjejí. Za rekonstrukci a naději pro budoucnost považuji sociální revoluce.  Především Velkou francouzskou, revoluční bouře 1848, Pařížskou komunu 1871 a říjnovou revoluci v Rusku 1917.

Zůstaňme však u dvacátého století a ruské revoluce. Nabídla mír bez anexí a kontribucí, právo na sebeurčení národů a spravedlivější společenský řád. Můžeme diskutovat, proč se tak stalo právě v bývalém carském Rusku a zda se vše podařilo. Ohlas v českých zemích byl ale bezprostřední: demonstrace, generální stávka, Tříkrálová deklarace, konflikt českých poslanců s ministrem Czerninem, První máj pod heslem »Socialistický národ«, revolty v armádě a vznik ČSR.

Díky dnešním komunikačním možnostem vidíme, jak se válčí v přímém přenosu. Mráz šel po zádech při americkém bombardování Iráku. Kamera sledovala dráhu bomby a průběh exploze. Nešlo o videohru. Stali jsme se účastníky bombardování v Iráku, Srbsku, Libyi, Sýrii a Afghánistánu. Znepokojují mě prohlášení exministryně zahraničí USA Albrightové o ohromném nerostném bohatství na Sibiři, na něž by prý měly mít nárok i jiné národy...

Co právě čtete?

Přiznám se, že čtu všechno. Doslova vítám, když mohu jet na delší cestu vlakem. Svého času jsem záviděl Miroslavu Ivanovovi, který psal na chalupě. Asi tam měl domovníka.

S velkým zájmem jsem přečetl knihu K. H. Frank -  Noc před popravou. Autoru Ladislavu Tunysovi poskytl materiál Frankův advokát ex offo dr. Kamill Resler. Nic veselého. Z posledních knih mě především zaujala autobiografie Australana Juliana Assange a aktivity WikiLeaks.

Proč?

Protože proti násilí, zlu, rozpínavému imperialismu bojuje moderními prostředky – internetem. Stejně tak i další, kteří odmítají tajnou diplomacii - Edward Snowden nebo Bradley Manning. Posledně jmenovaný si vysloužil v USA trest 35 let vězení.

Pokud vás dále zajímá, zda J. Štrait ve své knize též zachycuje fenoménem doby - tzv. církevní restituce a také restituce šlechtických rodů - čtěte úterní tištěné Haló noviny.

Monika HOŘENÍ