Česko 1990-2014: Proklatě drahé politické, ekonomické a sociální omyly
S uspokojením jsem četl Stanovisko KSČM k 25. výročí 17. listopadu 1989, kde se mimo jiné praví: »Rok 1989 nebyl pouhým mocenským pučem, byl důsledkem dlouhodobě opomíjených a neřešených zásadních rozporů ve společnosti… V čele změn nakonec stanuly síly zaměřené na restauraci kapitalismu.« Toto je realita, se kterou bylo a je nutno pracovat, dokud nezačne proces změn, směřujících k nastolení jiného, autentického či kreativního (termín Die Linke) socialistického systému.
Radikální levici by měly zajímat studie či komentáře, psané našimi i zahraničními pravicově orientovanými intelektuály, od kterých jsem si vypůjčil též formulaci o »proklatě drahých komplexních omylech«. Zaujala mě například studie věnovaná regionálním ekonomickým rozdílům v rakousko-uherské monarchii, kterou napsal Max Stephan Schulze z London School of Economics. Hodláme-li bilancovat 25 let po převratu, ke kterému došlo po 17. listopadu 1989, je třeba se také podívat hlouběji do historie. V roce 1910 mělo tehdejší České království o pět procent vyšší hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu než země odpovídající současnému Rakousku. Započítáme-li též chudší Moravu a Slezsko, rozdíl činil pouhá tři procenta ve prospěch Rakouska. Je třeba si uvědomit, že nejbohatší region - Dolní Rakousko - zahrnoval Vídeň, kde se utrácela většina daní vybraných i v Českém království.
Podle výzkumů známého anglosaskému ekonoma Anguse Maddisona mělo Československo v roce 1948 o 12 % vyšší HDP per capita než Rakousko. Ačkoli jsou historické odhady HDP ještě nepřesnější než současné publikované hodnoty této veličiny, ekonomové se shodují: české země a Rakousko na tom nebyly na počátku roku 1948 ekonomicky stejně.
Od té doby se hodně změnilo. Der Standard tvrdí: »Těsně před pádem sovětského modelu dosahovala průměrná mzda v ČSR hodnoty 3170 Kč hrubého. Ve stejné době v Rakousku činila průměrná mzda zhruba 13 500 šilinků, což při černém kurzu 3,50 za šilink odpovídalo neuvěřitelné sumě 47 250 Kč. K posouzení životní úrovně je však třeba počítat i s cenovou úrovní, ale pro účely ekonomické síly či slabosti země mají nominální mzdy významnou vypovídající schopnost. Jde o skutečné peníze, které lidé dostávají každý měsíc v hotovosti.« České mzdy tedy byly v roce 1989 asi na jedné patnáctině rakouské úrovně. Je však třeba vidět růst cen. Podle Neue Zurcher Zeitung je rakouská cenová úroveň zhruba o 55 % vyšší, než česká, jiné zdroje uvádějí číslo ještě mnohem vyšší.
Mohla se česká ekonomika vyvíjet výrazně lépe?
Mohly dnes české mzdy být na 50 % úrovně Rakouska nebo ještě výše? Nemohli jsme se stát finančním centrem střední Evropy, Praha leteckou křižovatkou významnější než Vídeň? Odpověď zní důrazné ano. Ekonomika jako celek, včetně mezd. Mohli jsme být mnohem bližší Rakousku. Zcela zbytečně se staly hrubé chyby.
Václav Klaus a jeho tým se již od listopadu 1989 prezentovali jako přesvědčení zastánci tržní ekonomiky bez přívlastků, aby si udělali oko na Wall Streetu a v londýnském City. Ve skutečnosti jeho politika přibližně odpovídala tomu, co praktikovala sociální demokracie v západní Evropě (Václav Havel tehdy jezdil na koloběžce). V našich poměrech to byla velmi zásadní změna v myšlení. Nešlo vždy o omyl, např. liberalizace maloobchodních cen, jež proběhla od začátku roku 1991, byla zřejmě správnější, než postupný přechod na nové ceny, který navrhovali Klausovi odpůrci. Z dnešního pohledu nelze asi ani namítat nic zásadního proti rozhodnutí fixovat kurz koruny vůči západním měnám podle tzv. veksláckých kurzů, i když se mnohým nutně jevil jako podhodnocený. Odpovídalo to tehdejšímu stavu naší konkurenceschopnosti, i když v rámci RVHP jsme byli zdaleka průmyslově nejvyspělejší zemí. Česko a Slovensko vynikalo neobvyklou výrobní hloubkou »od šroubku až po elektrárnu«.
Slyšet je argument: neměly se ztrácet exportní možnosti do SSSR. Jenomže tam se ekonomika začala hroutit. V roce 1991 šlo o téměř sedmiprocentní pokles HDP. Po jeho zániku ve státech, které se v roce 1992 na půdě SSSR zrodily, včetně Ruska, HDP klesl o téměř 16 %. Le Monde: »Češi a Slováci nepočítali s tím, jak strašně rychle se celý sovětský blok rozpadne a začne ekonomicky propadat. Nepočítal s tím ani Západ, jehož experti Jelcinovi radili.«
V roce 1991 klesl HDP v ČSFR o více jak 12 %, zatímco na SSSR těsně napojená ekonomika Finska jen o necelých 7 %. Česko a Slovensko se stalo pro západní firmy investičně nezajímavými.
Další legenda: náš zbrojní průmysl. Už 10 let měl starost s rostoucími nesplácenými zahraničními pohledávkami.
Růst Západu byl financován zadlužováním
Češi a Slováci se v roce 1989 rvali o čínské barevné televize a finské mobilní telefony. Ovšem model západoevropského státu blahobytu začal mít také vážné problémy. Chronicky vysoká nezaměstnanost, klesající HDP, rostoucí tlaky na veřejné rozpočty.
Růst evropských ekonomik byl financován hlavně soukromými dluhy poskytovanými bankami podnikům a domácnostem. Tedy úvěry na soukromou potřebu a investice, což jsou zásadní položky v HDP. Průměrná míra soukromého zadlužení sedmi největších zemí Západu (USA, Japonsko, Německo, Británie, Francie, Itálie a Kanada) v roce 1980 činila 128 % HDP (v Japonsku nevídaných 237 % HDP). V roce 1990 zadlužení vzrostlo na 156 % HDP. V roce 2007 měla zmíněná sedmička zemí průměrný soukromý dluh 193 % HDP. Tato šokující čísla ukazují: hospodářský růst Západu byl od roku 1980 financován bankovní expanzí, jinak řečeno sázkou na zadlužování. V roce 2008 se začalo mluvit o japonském scénáři. Nikoli zadarmo. Celý Západ a my s ním prožívá výpadek i deformace dluhového motoru.
Vraťme se do roku 1990. Místo toho, aby se vláda ČSFR a od roku 1993 Česka a Slovenska, poučila německým hospodářským zázrakem 50. a 60. let (který dává Německu za vzor Die Linke), inspirovala se spíše obdobím po zázraku. Noční můrou se stala narůstající byrokracie, ačkoli se hlásala idea oslabování role státu.
Naprosto zbytečné bylo např. udržování praxe živnostenských listů. Už během roku 1993 se lidé začali ptát, kde je ten slibovaný hospodářský růst. Ekonomika se vzepnula až v letech 1995 a 1996. Byl to ovšem růst založený na nezdravém růstu bankovních úvěrů podnikům, které nemohly nebo nechtěly splácet.
Živná půda pro tunelování
Vysoké daně zpomalily příliv zahraničních investic a tvorbu domácího kapitálu. Pozdější dotace zahraničním investorům měly povrchově příznivý dopad na HDP, ovšem na úkor domácího kapitálu a struktury ekonomiky. Uvítaná idea kupované privatizace se zdiskreditovala například tím, že ovládnutí 51 % akcií, někdy též menšího podílu, dávaly majoritním akcionářům fakticky právo legálně zabavit majetek zbývajících akcionářů postižené firmy. Neexistovala kontrola nad hospodařením firem. Bylo možno z privatizovaných podniků vytunelovat majetek legálně i ilegálně.
Český akciový trh v 90. letech vypadl, jako když se tým domácích kutilů pokusí postavit ponorku. Pražská burza začala obchodovat akcie privatizovaných podniků, avšak většina z nich rychle ztrácela hodnotu. Autoři koncepce investičních privatizačních fondů zřejmě nikdy nečetli učebnici podnikových financí, kde se píše o metodách nepřátelského převzetí akciových společností. Protože akcie investičních fondů měly hlasovací právo, byly na burze možné skoupit kontrolní balíky, menšinové akcionáře fondů zrušit a s majetkem fondu nakládat, jako kdyby byl celý váš.
Praha ztratila šanci stát se finančním centrem střední Evropy. Bankéři si rovněž počínali jako nezkušení jelimánci, jimiž také byli, podobně jako správci portfolií. Když např. kdosi začal na burze skupovat akcie jednoho investičního fondu jisté renomované banky, jeho management to komentoval: »Asi je o nás zájem, protože to děláme dobře.« Skutečnost? Po převzetí kontrolního balíku byl tento management propuštěn a fond vytunelován. Tento osud u nás potkal i renomovanou rakouskou banku Creditanstalt, která už zanikla.
Jak ČNB přispěla k »blbé náladě«
Během transformace do kapitalismu jeden z velkých omylů zaznamenala Česká národní banka (ČNB), konkrétně pokud jde o její jednání v květnu 1997, což poznamenalo ekonomiku této země až do současnosti.
Vraťme se do počátku 90. let. Řešila se otázka, jak definovat kurz koruny. ČNB rozhodla navázat naši měnu na některé cizí měny, byla to rozšířená praxe. Některé asijské měny byly takto navázány na americký dolar (USD). Ovšem rozdíl v inflaci mezi domácí měnou a USD měl za následek nerovnováhy, zejména propad obchodní bilance. V polovině 90. let již byla míra nerovnováhy nebezpečná. V roce 1997 mezinárodní finanční spekulanti došli k názoru, že je možné zaútočit na pevnou vazbu měn řady zemí, donutit jejich centrální banky k devalvaci a vydělat značné částky. Tak se stalo, že nejen Jižní Korea, Indonésie a další asijské země, a spolu s nimi i Česko, se staly dějištěm spekulativního útoku na její koš měn v čele s německou markou. Spekulanti uspěli.
Jak reagovala ČNB? Radikálním zvýšením úrokových sazeb v marné naději, že měna s vyšší úrokovou sazbou přitáhne investory a její kurz vzroste. Jenže v podmínkách spekulativního útoku tento mechanismus funguje zcela opačně: zvýšení sazeb působí jako signál, že centrální banka je v úzkých a brzy to vzdá. Stalo se. Po vyčerpání devizových rezerv to ČNB vzdala a kurz koruny uvolnila a koruna klesla. Zvýšení úrokových sazeb byl šok pro naše firmy. Po zničení českého kapitálového trhu se nemohly financovat emisemi akcií a dluhopisů a byly odkázány na banky. Když ale banky omezily úvěrování a podražily úvěry, znamenalo to vlnu bankrotů, nezaměstnanost, recesi. Kdyby ČNB po liberalizaci kapitálových trhů zavedla režim volně plovoucího kurzu, měnové krizi z května 1997 bychom se vyhnuli.
Začalo se hovořit o »spálené zemi« (Zeman) a »blbé náladě« (Havel). Následovala krize politická, volby a zvítězila ČSSD. Bohužel snížila daně z příjmů firem a jejich šéfů, což tito uvítali, ale nepřispěla ke zlepšení podnikatelského prostředí pro domácí kapitál. Následovaly zmatené regulace finančního trhu a v roce 2007 přišla známá etapa finančních krizí a recesí, jež se opět vrátí.
Devalvace koruny byla zbytečná chyba
ČNB je stále v centru pozornosti nejen ekonomů, kteří se ptají: »Pomohla intervence ČNB na oslabení koruny české ekonomice?« První výročí měnových intervencí ČNB, respektive řízené devalvace koruny, bylo v první půli letošního listopadu. Byla to skvělá příležitost položit si několik souvisejících otázek. Jak hodnotit tuto intervenci s více jak ročním odstupem? Lze vůbec měřit či odhadnout její efekt, když to, co se nestalo, tj. deflace, ale i to, co nastalo, tj. jisté oživení domácí poptávky, mohlo být způsobeno též něčím jiným? »Co by bylo, kdyby«, se asi moc hodnotit nedá. Jak pohlížet na postup ČNB v souvislosti s portfoliem aktiv a experimentů, do kterých se pustily jiné světové centrální banky, jako jsou nulové úroky, záporné úroky, kvantitativní uvolňování, podpora hypoték apod.? Nebylo by lepší, kdybychom dávno přijali euro? A jak to ČNB zvládla mediálně a vůbec informačně? Změnila se po roce její prestiž?
Moje odpověď je celkem jednoznačná, ale to neznamená, že není třeba seznamovat se i s jinými názory. Devalvace koruny byla zbytečná chyba. Prospěla jen málokomu. Způsobila ovšem značné ztráty na úsporách a příjmech obyvatelstva. Průměrná hrubá měsíční mzda v Česku poklesla z 966 eur ve 2. čtvrtletí 2013 na 930 eur o rok později. Ztráty českých domácností z poklesu hodnoty korunových vkladů činily téměř 110 miliard korun. To je zhruba vše, co lze exaktně měřit. Jakékoli údajné výhody devalvace koruny jsou jen hypotetické.
ČNB se může chlubit, o kolik vzrostl HDP a export, ale to jsou jen vzdušené zámky. Makroekonomické modely ČNB mají nepřesvědčivou vypovídající schopnost. Ve skutečnosti lze mírné zlepšení některých čísel připsat obdobnému mírnému zlepšení některých ekonomik v Evropské unii.
ČNB argumentovala nebezpečím deflace a deflační spirály. U této spirály ke katastrofickému vývoji může dojít jen tehdy, pokud nějaká událost odstartuje kreditní deflaci, jež má za následek pokles peněžní zásoby. To vede až k cenové deflaci. Mechanismem této spirály není odkládání spotřeby v očekávání poklesu cen, ale dominový efekt postupně krachujícího bankovního systému. Pokles spotřebitelských cen v důsledku vyšší produktivity nebo nižších cen komodit nevadí. Cenová deflace znamená, že spotřebitelé dostanou přidáno na mzdách.
Náš bankovní systém na podzim 2013 nebyl před krachem, export měl kladnou bilanci, úvěrová ani peněžní deflace nehrozila. Cenová deflace v sobě nenesla žádné nebezpečí. Bez devalvace by Česko během 2014 dosáhlo o něco lepších čísel. K devalvaci nemělo dojít a vyhovuje spíše zámožným vrstvám, hlavně oligarchii.
Jaromír SEDLÁK
