Dík našim osvoboditelům
Je devátého května roku 2017, tedy sedmdesát dva roky od osvobození Prahy. Tehdy ti, co byli u toho, většinou už nežijí. Jsou však snímky, filmové pásy, které ukazují, jak tisíce Pražanů vítaly rudoarmějce na Václavském náměstí a v okolních ulicích. To nelze zpochybnit. Ale opravdu to bylo devátého května, ne v jiný den a v jiné hodiny? Takové otázky mě napadají, když čtu některé soudobé propagandisty. Podle nich se prý Praha osvobodila sama a Rudá armáda přijela už do jásajících ulic.
Skutečně je to tak? Proč ale se v Dejvicích, Bubenči, na Letné a na severních okrajích hlavního města ještě devátého května bojovalo? Proč musel zemřít poručík Gončarenko dokonce na Klárově, tedy v samém centru Prahy? Proč na jihu hlavního města, v prostoru Smíchova a soutoku Vltavy s Berounkou, se bojovalo až do večerních hodin a zemřelo při tom více než padesát barikádníků? Proč ve vesničce, kde jsem tehdy jako dítě byl, SS oddíl napadl k ránu sovětské tankisty přijíždějící od Zlonic, aby, než onen oddíl byl rozstřílen tankovými děly, nacisté zastřelili jednoho ze sovětských vojáků? Tedy na konci války! Necelé dvě hodiny po půlnoci onoho devátého května! Na pět set rudoarmějců padlo na cestě do Prahy. Na mnoha hřbitovech ve směru od krušnohorských vršků jsou pomníčky nad hroby rudoarmějců položivších své životy už po podepsání kapitulace v Karlshorstu.
Ano, Praha nebyla klidná. Boje zde neskončily onoho osmého května, který jako osvobození si dnes připomínáme. Je dokonce hrůzností doby, která si neváží osvoboditelů, že chce, podle rozhodnutí radnice v Praze 6, k pomníku maršála Koněva, jehož front Prahu a severozápadní část Čech osvobozoval, umístit desku, která údajně bude vysvětlovat jeho angažovanost v totalitě. Že radnice (rada) v Praze 5 se rozhodla požádat o vyškrtnutí barrandovského pomníku vytvořeného na počest padlých barikádníků ve smíchovském prostoru a vlastně v celé této lokalitě, ze seznamu památek. Ti, co zahynuli tam dole ve vltavském údolí, nebyli onoho 9. května »jen« zastřeleni, ale někteří dokonce zmučeni, poníženi a nakonec i přibiti na vrata svých usedlostí.
Idea, že Praha Rudou armádou osvobozena nebyla, musela být však naplněna. A tak ji vládnoucí pravice a poplatní sociální demokraté dovádějí do konce. Historii lze sice přemluvit, ale nikoli předělat. Stala se. Nic se na tom nezmění, byť osmý květen byl vyhlášen za státní svátek. Naše vlast byla totiž osvobozena až tehdy, kdy šeříkem byli vítáni rudoarmějci jedoucí sem k nám na tancích po porážce posledních nacistických vojsk v Německu, po zavlátí rudého praporu nad hitlerovským Reichstagem. Nikdo nepředělá fakt, že to byl 9. květen, kdy teprve Praha byla svobodná a s ní celá oblast severozápadních Čech, kterou rudoarmějci museli projet, aby mohli vstoupit do hlavního města naší vlasti. A teprve pak naše republika byla opravdu svobodná. Dík našim osvoboditelům za to.
Jaroslav KOJZAR
