Hegemonie Německa v Evropě končí. Pokusí se ho nahradit Británie?
Takovýto titulek bych se neodvážil použít, kdyby se prohlášení v tomto smyslu neobjevilo ve studii Project Syndicate a jeho autorem nebyl sám ředitel prestižního Centra pro studium evropské politiky Danil Gros. Samozřejmě Gros nezmínil Británii, to si nemohl ve svém postavení dovolit. Některé levicové tiskoviny však už přišly, citujíce experty v souvislosti s počínáním Angely Merkelové v migrační krizi, s termínem, který připouští, že z Německa se stane kolabující »Velká Sýrie«.
Gros se podobně jako jiní experti domnívá, a je to i můj názor, že v Evropě se radikálně mění vnitřní mocenská ekonomická rovnováha a bude následovat i politická. Dominantní postavení Německa, které se od finanční krize, jež začala v roce 2007, jevilo jako absolutní, postupně oslabuje a pro Evropskou unii to má dalekosáhlé důsledky.
Der Neue Zürcher Zeitung: »Německo, které vyváží značný objem investičního zboží, těžilo více než ostatní země eurozóny z investičního boomu v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách. Růst těchto ekonomik však dnes výrazně zpomaluje, pokud vyloženě neklesá, jako v Rusku a Brazílii. Zpomalování tedy platí nemálo i o Číně, kde se poptávka přesouvá od investic ke spotřebě. To podkopává německý růst a trochu prospívá jihoevropským zemím, které vyvážejí především spotřební zboží.«
Přidává se též rakouský Der Standard: »Probíhající velký posun hospodářské a politické mocenské dynamiky v Evropě bude mít velký vliv na fungování celé EU, zejména pak na fungování eurozóny. Bez silného Německa, které by se dožadovalo fiskálních omezení a naléhalo na zavádění obtížných a současně často sporných strukturálních reforem, mohou ostatní země v EU ztratit motivaci dělat to, co si Berlín myslí, že je třeba pro zajištění růstu a stability. Zůstane-li inflace nízká, mohla by Evropská centrální banka cítit volnější ruku k uskutečňování dalších kol měnového stimulu, což by dále podkopalo fiskální cíle.«
The Guardian: »EU zřejmě směřuje k méně germánské hospodářské politice v eurozóně. To by mohlo trochu zvýšit popularitu EU na jejích okrajích, ale také by to mohlo zesílit odpor k členství v EU v samotném Německu.«
Co tvrdí Gros
»Samozřejmě platí, že pokud lidé věří, že Německo je ekonomicky a tím i politicky silné, pak už samotný tento fakt posiluje postavení a strategickou pozici této země. Lidé si však začínají všímat, že hlavní motor této víry představuje výjimku, která se brzy ztratí. Mnohé oklamalo, že německá ekonomika pokračovala v růstu nebo klesala jen málo, zatímco ekonomika ostatních zemí v eurozóně zažívala vleklou recesi. Ve dvanácti z posledních 20 let bylo německé tempo růstu nižší než průměrné tempo růstu ostatních tří velkých ekonomik v zóně - Francie, Itálie a Španělska. Během období po roce 1990 sice německý růst vylétl nahoru, avšak Mezinárodní měnový fond předpovídá, že do pěti let opět klesne pod průměrnou úroveň dotyčných tří zemí. A klesne rovněž hluboko pod průměr celé eurozóny, která zahrnuje i menší středoevropské a východoevropské státy, jež rostou relativně rychle,« soudí Gros.
»Jistě, Německo má některé očividné výhody. Bližší zkoumání však odhalí, že tyto výhody nejsou tak pozitivní, jak se na první pohled zdá,« píše dále. »Zaprvé. Německo má relativně malou nezaměstnanost, což ostře kontrastuje s dvojcifernou mírou nezaměstnanosti převažující ve velké části eurozóny. Kombinace relativně téměř plné nezaměstnanosti a nízkého tempa růstu však ve skutečnosti ukazuje na skrytý vážný problém: velmi pomalý růst produktivity. Když se k tomu přičte zmenšující se okruh zaměstnanců schopných uspokojit potřeby německého trhu práce, pak se zdá, že německou ekonomiku čeká dlouhé období velmi loudavého výkonu. Německá populace stárne a přijíždějící uprchlíci nemají potřebnou kvalifikaci a jen velmi málo z nich ji dokáže dlouhodobě získat. Nakonec zřejmě nebudou potřební, až se naplno rozjede 4. průmyslová revoluce, jež má zlikvidovat možná 50 % existujících profesí.«
Velké úspory jsou Německu nanic
Další zdánlivou výhodou jsou podle Grose velké finanční rezervy Německa, které ho nejen chránily před krizí, ale zároveň s sebou nesly značný politický vliv. »Německé prostředky byly pro záchranu hluboce zasaženého okraje eurozóny nepostradatelné, a tak se tato země logicky stala klíčovou součástí všech snah o zmírnění či vyřešení krize. Německý souhlas byl zapotřebí k vytvoření evropské bankovní unie, která zahrnovala převod kontrolních pravomocí na ECB a založení společného fondu na řešení situace krachujících bank. A německý odpor přispěl k odkladu intervence ECB na trzích dluhopisů. Když ECB konečně svůj program nákupu dluhopisů spustila, učinila tak s tichým souhlasem Berlína. Když jsou však dnes úrokové sazby na nule, velké úspory už Německu příliš užitku nepřinášejí. A protože finanční bouře se do značné míry přehnala, i když se může příští rok vrátit, postrádá Německo nové příležitosti, na nichž by mohlo demonstrovat svůj politický vliv v celé EU.
Díky silnému angažmá ve středoevropských a východoevropských ekonomikách bylo Německo klíčovým účastníkem minských dohod, které mají ukončit konflikt na Ukrajině, avšak ve státech na Blízkém východě a v severní Africe, kam se dnes soustřeďuje pozornost světa, mají Němci jen malý vliv. Řada lidí sice vyzdvihuje vůdčí politickou roli Německa v uprchlické krizi, avšak skutečnost je taková, že Německo bylo uvrženo na frontovou linii této velmi vážné krize, aniž má významný vliv na faktory, které ji vyvolávají, což ho vystavuje nepředstavitelnému ekonomickému i politickému tlaku. Německo je dnes poprvé v pozici, kdy musí žádat partnery v EU o solidaritu, protože nedokáže samo absorbovat všechny nové příchozí, kteří mohou jít do miliónů.
Pocity však jako obvykle zaostávají za realitou, a tak je Německo nadále mnoha lidmi pokládáno za nejmocnější sílu v EU. Jak ovšem globální ekonomický cyklus urychluje návrat Německa ke starému normálu, bude mocenský posun v Evropě nevídaný,« uzavírá Gros.
Produktivita, reformy a životní úroveň
Je potěšitelné, že po létech mizérie se poněkud zvedá ekonomika Španělska a kupodivu také Itálie. Francie se však stále plácá někde dole. Výsledek tří nejdůležitějších ekonomik eurozóny kromě Německa je díky váze Francie pořád tažen dolů. Představa, že německý motor může vystřídat oživení někde jinde, stojí značně na vodě. Zároveň je docela pravděpodobné, že průměrné tempo růstu německého hrubého domácího produktu v příštích letech nebude, mírně řečeno, nic moc, což pro Česko rozhodně není dobrá zpráva.
Srovnávání nízké produktivity, která je odvrácenou tváří poměrně malé nezaměstnanosti, v Německu a ve Francii kulhá. Samozřejmě, že by německá produktivita vypadala jinak, kdyby trh práce vyklidila nejméně produktivní pracovní síla. Jistěže by se průměr i medián produktivity těch zbývajících zaměstnaných posunul vzhůru. Avšak vysoká míra ekonomické aktivity v produktivním věku je podstatně důležitější ukazatel. V takovém Meklenbursku - Předním Pomořansku nebo Sasku-Anhaltsku, jež určitě neplatí za nejšťastnější německá údolí, je zaměstnanost o několik procent lepší, než v nejlepších regionech Francie. A i nejhorší region v Česku je o skoro devět procent výš, než ten nejslabší slovenský. Ovšem i východní Slovensko vypadá báječně proti italské Kampánii nebo Sicílii, kde má zaměstnání nebo živnost jen nějakých 39 % populace mezi 15 až 64 lety věku. Nedivme se Italům ze severu, kde je toto číslo o 30 % vyšší, že se jim nechce něco podobného financovat.
Bez reforem na trhu práce se v tomto ohledu nezmění nic. A že reformy fungují, je vidět právě v Německu, ovšem na úkor životní úrovně zaměstnanců. Díky nim se i v těch slabých německých regionech od roku 2003 zaměstnanost pronikavě zvýšila o 15 %. Až tohle předvede Kampánie a Sicílie nebo Languedoc - Roussillon ve Francii, bude se hovořit o zázraku, a bude možné spočítat vliv na produktivitu. Výsledek: produktivita na zaměstnance klesne.
V energetice šlápla Merkelová hodně vedle
Německo je podstatně závislejší na vývozu do Číny než většina ostatních zemí Evropy, protože říše středu odebírá sedm procent celkového německého vývozu. Oslabení v Číně ale není zatím pro Německo žádná tragédie. Prozatím to zdaleka není nic, co by největší evropskou ekonomiku dostalo na kolena. Navíc to, že se výrobci spotřebního zboží z jihu Evropy mohou povozit na zvýšené spotřebě čínských domácností, je určitá spekulace. Celý dopad i na ostatní velké členy eurozóny bude jednak velmi malý, ale hlavně: bude zpočátku spíše negativní. Takže nikdo by s tím neměl spojovat naděje na hospodářské oživení.
Lze ovšem souhlasit s tím, že současná politika peněz zadarmo a rozsáhlých intervencí ECB znamená oslabení tlaku na strukturální reformy. K těm jen málokdo přistupuje, aniž by byl surovými okolnostmi dotlačen. Platilo to koneckonců svého času i pro Německo, které bylo ještě před 12 až 15 lety označováno za nemocné, případně sklerotické či nepružné, prostě politováníhodné.
Německo ve své ekonomické hegemonii neotáčelo mírně řečeno kormidlem vždycky tím nejšťastnějším směrem. Energiewende a prudký německý odklon od jádra byl ve své podstatě jednostranný emociální a politický krok, vyvolaný Merkelovou, která nikdy nestudovala ekonomii, demokracii, sociologii či politologii. Nadlouho to poznamená energetiku daleko za hranicemi Německa, včetně té české. Méně ukvapené rozhodnutí o německé nukleární energetice a opatrnější podpora obnovitelných zdrojů v Německu by znamenaly, že bychom na tom všichni byli lépe, s podstatně nižšími náklady pro spotřebitele i výrobce. Troufám si říci, že i s nižšími emisemi klimatických plynů, což by zasloužilo samostatnou analýzu.
Vrchol přišel s azylanty
Nic však nevstoupí v souvislosti s rokem 2015 do dějin výrazněji než rozhodnutí, že pro syrské azylanty není horní limit. To mohla Merkelová prohlásit jen v prokazatelném pominutí smyslů a měla by rychle vyhledat jiného psychiatra.
To by třeba Británii ani ve snu nenapadlo a představa, že by ji mohl kdokoli diktovat distribuci azylantů podle jakéhokoli klíče, je teprve absurdní. Přitom bez Británie by USA do Iráku v roce 2003 nešly a Němci byli v čele se Schröderem proti.
Gros je koneckonců tzv. bruselský Němec a být jím, nezvěstoval bych konec německé hegemonie s nějakým potěšením, aby nedopadl jako svého času takzvaní federální Slováci. Dnes je to už skoro 25 let téměř vyhynulý druh a nijak jim nepomohlo, že si o dost dříve než ostatní uvědomili, že jeden příběh končí.
Jaromír SEDLÁK
