KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Práce na návrhu koncepce sociálního bydlení ČR 2015 – 2025 vyvolala širokou diskuzi. Redaktor MF Dnes Aleš Černý píše, že nám hrozí návrat bytového socialismu. Podle připravovaného návrhu ministerstva práce a sociálních věcí má prý mít nárok na bydlení každý, bez ohledu na to, zda si na to vydělá. Postarat o to by se měl stát a obce.

Konečný návrh ještě není znám. Komu však uvedená opatření hrozí? Je to podobné, jako s deflací, tedy snížením cen, kterou hrozí Česká národní banka a podniká vše, aby se ceny zvyšovaly. O co jde? V obou případech by se mohly mírně omezit nehorázné a stále rostoucí zisky bank a velkopodnikatelů. Většině občanů jedno i druhé naopak mírní bezohlednou sociální politiku státu a přináší jim alespoň částečné zlepšení životní úrovně.

Co návrh koncepce obsahuje?

Podle připravovaného návrhu koncepce sociálního bydlení by měly obce povinnost zajistit dostatek bytů pro sociální případy. Jde o lidi bez střechy nad hlavou a ty, kteří vynakládají na nájem bytu více než 40 procent příjmů. Je to podle statistiků asi 270 tisíc domácností, tedy více než půl milionu občanů. Část nákladů obcím na byty by zajistil stát, prý ročně nejméně 4,6 miliardy korun ze státního rozpočtu. Stručně řečeno jde o zajištění fyzicky i finančně dostupných bytů pro mladé rodiny, občany s malým příjmem, pro seniory a zdravotně postižené. Je to celkově velmi naléhavé, protože vývoj bytové situace je u nás za posledních 25 let zcela katastrofální a je to vedle nezaměstnanosti náš největší sociální problém.

Proč pravicoví politici a jejich propagandisté varují před nebezpečím »bytového socialismu«? Protože to ohrožuje další růst zisků podnikatelů v bytové oblasti. Jasně to formuloval Jiří Pácal z Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí: »Jedním z následků by byl dramatický propad tržního nájemného, což by mohlo mít za následek rozpad trhu, který v posledních letech začal dobře fungovat«. Jak to »dobré fungování« vypadá v praxi a komu slouží, uvedeme dále.

Byty a nájemné včera a dnes

Zajistit bydlení pro všechny občany bylo za socialismu u nás skutečně prvořadým úkolem. Celkově se za 40 let v Československu postavilo asi 3,5 milionu bytů. Na území České republiky to bylo kolem 50 tisíc bytů ročně. Například v roce 1989 bylo dokončeno 55 tisíc bytů, z toho státních a komunálních bylo 16 tisíc, družstevních 21 tisíc, podnikových 1,5 tisíce, individuálních 16 tisíc. Drtivá většina dodnes slouží a ještě dlouho bude sloužit občanům. A nejsou to v drtivé většině žádné »králíkárny«. Nově budovaná sídliště měla komplexní i občanskou vybavenost (jesle, školy, obchody, zdravotnická zařízení, atd.).

Náklady na bydlení tvořily v průměru do deseti procent výdajů domácností. Například čisté nájemné třípokojového bytu stálo asi 200 korun měsíčně.

Jak je to dnes? Především se staví asi polovina bytů proti počtu před rokem 1990. Staví se velmi draze. Například metr čtvereční užitkové plochy bytu v bytových domech stál v roce 1989 asi 2,5 tisíce Kč. V roce 2012 to podle statistického úřadu bylo téměř 31 tis. Kč. Tedy dvanáctkrát více. Rozdíly mezi kraji byly obrovské. V Praze to bylo 37 tis. Kč za metr čtvereční užitkové plochy, například v Pardubickém kraji pak pouze 17 tisíc. I to dokazuje, že nemůže jít o objektivní růst nákladů na výstavbu (stavební materiál a stavební práce), ale o obrovské, ničím neregulované zisky stavebních firem.

Obrovské rozdíly v cenách bytů

Průměrná cena bytu je v Praze okolo čtyř milionů korun. Byt 3+1 stojí 5,2 mil. Kč, byt 1+1 pak 2,2 mil. Kč. V Ústí nad Labem je průměrná cena bytu pouze 700 tis. Kč. Vysoké ceny bytů vedou k tomu, že si občané musí brát velké hypotéky. Jejich splácení činí celostátně v průměru 30 % měsíčního čistého příjmu domácností. V Praze je to však i při vyšších příjmech více než 60 %.

Vysoké ceny bytů se promítají i do vysokého nájemného. I zde jsou velké rozdíly mezi kraji. Jak již bylo uvedeno, v roce 1989 byla výše nájemného za třípokojový byt celostátně v průměru 200 Kč. Dnes je to 30, 50 i vícekrát vyšší. Například v Praze nájemné za byt 3+1 činí od sedmi do 35 tis. měsíčně, nejčastěji kolem 13 tis. měsíčně. V řadě krajů je to podstatně méně. Až kolem sedmi tisíc korun měsíčně (Jihočeský, Moravskoslezský a další kraje).

Uvedené údaje signalizují, že bytový problém se stává vedle nezaměstnanosti tím nejvážnějším.

Jestliže průměrné mzdy vzrostly za 25 let asi sedmi až osminásobně (z 3,2 tisíce na asi 25 tisíc Kč), čisté nájemné za měsíc vzrostlo v průměru asi 40násobně (z 200 Kč na cca 8 tis. Kč). Podíl výdajů na bydlení z celkových výdajů domácností vzrostl v průměru z přibližně 10 na 30 %. U důchodců a dalších sociálně slabých občanů pak na 50, 70 i více procent výdajů.

Uvedený stručný obraz situace ukazuje, že koncepce sociálního bydlení a komplexní řešení bytové problematiky má zásadní sociální, ekonomický a tedy i politický význam.

Co dělat a čím začít?

Především je třeba konstatovat, že celkově u nás není nedostatek bytů. Jsou pouze pro velkou skupinu občanů fyzicky nebo finančně nedostupné. Podle údajů statistiky a různých průzkumů je u nás 4105 tisíc obydlených a 652 tisíc neobydlených bytů (z nich je většina rekreačních chat a chalup). Problém je však v tom, že po »něžné revoluci« začala zběsilá privatizace bytového fondu. Zvítězila neoliberální propaganda, že nájemní bydlení je pouze krizový stav a každý má mít byt ve svém vlastnictví. Byty se privatizovaly. Podíl nájemních bytů představuje pouze asi 20 %. Tak málo to nikde ve vyspělých kapitalistických zemích není.

Nejzávažnější je, že byly privatizovány byty ve veřejném a státním vlastnictví. Do roku 1990 patřilo městům a obcím téměř 40 % bytů. Dnes je to pouze asi sedm procent a dál se privatizuje. A právě zde je kořen současných problémů a počátek potřeby uzákonit sociální bydlení. Bez privatizace mohly být obecní byty využity pro řešení všech, nebo většiny bytových problémů. Nyní je potřeba zastavit další výprodej těchto bytů, s pomocí státu získat další (výstavbou nebo nákupem), a ty využít pro sociální účely za neziskové nájemné nebo za nájemné s malým ziskem. To je směr, který je třeba podpořit.

Václav VĚRTELÁŘ