Rozhovor Haló novin s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem

Právě dnes uběhlo sto let od vzniku Komunistické strany Československa. Kdysi by na státních budovách visely prapory. Dnes je tomu jinak. Čeká nás jen dehonestace a vypichování problémů a chyb. Nemyslíte?

Asi ano. Ale to bych ještě hodnotil jako pozitivní přístup.

Pozitivní?

Jistě. O kom se totiž mlčí, znáte to, jako by nebyl, a že komunistická strana těm, kteří se spojili »ke svaté štvanici« – tedy »papež a car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové a němečtí policajti«, používám slova z Manifestu, jež dnes můžeme nahradit »globálním kapitálem, demokraty, Piráty počínaje a TOP 09 konče, primasem pražským, BIS i Ústavem pro studium totalitních režimů« atd., vadí, a že se stále bojí socialismu, je nepopiratelný fakt. Měli bychom být pyšní na to, že tolik času věnují na rozebírání socialistických myšlenek, hledání chyb v předlistopadové minulosti, dokazování nemožnosti společnost rovnosti vybudovat, protože i negativní přístupy znamenají, že věc není lidem lhostejná a že stále má co velké části společnosti říct.

Dobře. Nám jde ovšem o zcela jiný pohled. V minulosti jsme vznik KSČ hodnotili jako pozitivní. Jak je to dnes?

Úplně stejně. Nechci opakovat to, co si čtenáři mohli v pondělí přečíst v rozhovoru s Mirkem Grebeníčkem, který nás seznámil s dějinným vývojem v dělnickém hnutí, jenž směřoval až k založení komunistické strany. Chci jen znovu zdůraznit některé momenty z její historie. Především Velká válka a její důsledky byly zkušeností s Rakousko-Uherskem, tedy s minulým společenským řádem, a ten lidé chtěli změnit. Za druhé tu byl příklad – Velká říjnová socialistická revoluce. Příklad, že to jde. Za třetí byla tu i zrada sociálnědemokratických vůdců. Jejich dosavadní program nenaplňoval přání většiny členů této strany. Ti v prosincových událostech 1920 pochopili, že zmíněným vůdcům jde pouze o kosmetické změny stávajících pořádků.

Jenže i dělníci podporovali především vznik československého státu, prosadili jeho vznik. Byl to přece jejich první cíl. To neplatí?

Platí. Skutečně konec Rakouska a vznik republiky patřily k přáním a cílům i dělnictva. Jeho konec byl však spojen také s nadějí na lepší, sociálně spravedlivější stát. Jenže brzy se ukázalo, jak to opravdu je s novou republikou. Nepřipravená levice přenechala vůdcovství při převratu pravicovým vůdcům. Nebyla, abych poněkud přeměnil Leninovo: »Je taková strana!«, což vyřkl v revolučním říjnu 1917 v Rusku, taková strana, která by se postavila do čela politického hnutí u nás. V Rusku existovala, u nás nikoli. A proto vedení státu převzali pod víceméně převažujícími národními hesly představitelé buržoazních stran. Sociální demokracie se svými tehdejšími vůdci byla jen v jejich závěsu. Změna myšlení u převážné části sociálnědemokratických dělníků a dalších námezdních pracujících se začala projevovat postupně. Namísto toužebně očekávaného »ráje na zemi«, který měl přijít s ustavením republiky, přišel hlad, drahota, následovaly hladové demonstrace a první střílení do demonstrantů. Přitom vláda byla v té době vedena sociálními demokraty. To bylo tvrdé prozření. Nebylo jiné cesty, než definitivně se oddělit od dosavadního sociálnědemokratického myšlení, od těch, kteří se nepokrytě postavili za buržoazní stát, a založit svou revoluční politickou stranu, která většinu členů sociální demokracie bude vést do dalšího období spojeného se sociálními boji.

Před deseti lety jsem byl jedním z těch, který vás doprovázel do míst, kde v Karlíně byla založena KSČ, a potom i ke hrobu významných komunistických funkcionářů na pražských Olšanech. Změnilo se od té doby něco?

Pokud jde o hodnocení vzniku Komunistické strany Československa, málo. Naopak. Současné dění mě utvrdilo, že strana šla, přes chyby, k nimž došlo a které jsme kritizovali, správnou cestou. Že kapitál nedá lidem nic zadarmo a že pro větší zisk či dividendy jeho »kapitánům« je schopen všeho, každého zločinu, jak napsal Marx ve svém Kapitálu. Jen jako příklad se zeptám: Není zločinem napadení Iráku pod lživou záminkou? Bombardování civilních obyvatel Srbska? Nebo zadržování zlatých rezerv Venezuelanům v Anglii? Či nejsou zločinem války za jeho cíle kryté slovy »lidská práva« či »svoboda«, přičemž tu »svobodu« těm, kteří je podporují, později vezmou? Někdy kvůli přesměrování dodávek surovin k nim. Jindy třeba proto, že jde o strategické místo v boji o světovládu.

Ano. Jistě. Ale nám jde o založení strany a stoleté výročí, stoletou existenci komunistických myšlenek u nás…

To, co jsem řekl, není daleko od věci. Tehdy, v onom roce 1921, se řešily jistě trochu jiné, ale současně stejné problémy. Není to protimluv. Jiné v tom, že je jiná doba, že pokrok přece jen není možné zastavit a hlady nikdo nemusí umírat, že to, oč se tehdy bojovalo, je přece jen i zásluhou čtyřiceti let vládnutí socialistického režimu, vybojováno. Ale jsou tu i stejné problémy. Rozpínavost kapitálu, lži tzv. demokratických stran a vytváření podvodných iluzí o jejich záměrech, sliby, které nakonec se ukážou jako lživé, nebo není zájem, když se dostanou k moci, je splnit. To je i případ všech tzv. demokratických vlád po Listopadu, včetně té dnešní Babišovy, a těch, kteří se těší, že Babiše nahradí po podzimních volbách. Pamatujete Havlovo: »Nikdy do žádného paktu nepůjdeme« anebo »Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, nevěřte jim«.

Dnes mají totiž k ruce něco, co tehdy komunisté neměli. Televizi a rozhlas, a další soukromá média. Ty mohou silně ovlivnit veřejnost a také ji, zvláště Česká televize, ovlivňují. A lidé se, žel, nechají zmanipulovat. Proto je zároveň pozice komunistů těžší, než tomu bylo v minulosti.

Stále odbočujeme k dnešku. Je to, chápu, ovšem logické. Stoleté výročí neznamená jen datum 14. května 1921. Takže, jak hodnotit celý stoletý vývoj komunistických stran?

Pokud bychom chtěli hodnotit celý vývoj komunistické strany, potřebovali bychom mnohem více místa, než je určeno pro náš rozhovor. Nechci ubírat práci historikům. Jen v této souvislosti bych chtěl připomenout. Především - sám vznik strany byl nesmírně významným činem. Vznikl tak politický subjekt, který mohl vést pracující do boje s kapitálem. Dnes to vypadá jednoduše, ale cesta k jeho založení nebyla pro tehdejší pracující jednoduchá. Museli změnit své myšlení, přerušit někdy až příliš tradiční a vývojové vazby, sami sebe. Věděli, co je poté může čekat. Přesto »kalich přetekl« a strana byla založena. Bylo štěstí, že tehdy byli připraveni vůdci, jako byl Bohumír Šmeral, Antonín Zápotocký, Josef Haken a další. To, že mezi těmi, co stáli pevně po boku zakladatelů, byly i známé osobnosti, jako byl Ivan Olbracht, Marie Majerová, Marie Malířová, Antonín Macek a brzy i S. K. Neumann a celá plejáda umělců, ať již mladí, ale významní tvůrci, jako byli Jiří Wolker, František Halas, Vítězslav Nezval, »devětsiláci«, stoupenci avantgardy, beze sporu mělo i v letech pozdějších svůj nepopiratelný význam.

Co je třeba ještě vyzdvihnout? Myslím, že období, kdy z pasivního čekání se komunistická strana začala měnit ve stranu revoluční. Ano, mám na mysli devětadvacátý rok a období, které nazýváme »bolševizací«. Nástup Gottwaldova vedení, tedy tzv. karlínských kluků, jako byli např. Gottwald, Šverma, Urx. Doba si to vyžadovala a je shodou náhod, že tato změna předcházela »období velké krize«. Strana se tím, na rozdíl od druhých, mohla vyhnout tápání a okamžitě organizovat stávková hnutí za práci, akce nezaměstnaných, stávky, jako byla ta Mostecká, která v té době byla největším střetem s kapitálem v Evropě. Snad proto tato stávka patřila k nejlépe vedeným na kontinentu.

Pak je tu období boje o mír a na obranu republiky. Nebudu opakovat, co už v rozhovoru v Haló novinách řekl historik Jaroslav Štrait, ale už to, kolik členů komunistické strany položilo v boji s nacismem své životy, je dostačujícím svědectvím.

Dostali jsme se k poválečnému období. Začaly jisté problémy. Mluvil o nich v dalším rozhovoru Jiří Dolejš. Dařilo se i nedařilo. Jak to vidíte vy?

Především, nechci se zabývat ekonomickými problémy, o nichž se zmínil Jirka Dolejš. Uvědomme si, že na rozdíl od kapitalismu, který jsme měli především od Karla Marxe velmi pečlivě zmapován, politická ekonomie socialismu neexistovala. Gottwald měl svou »československou koncepci« přechodu k socialismu. Uskutečnit ji však nemohl. Začala totiž studená válka a bylo nutné ve východních zemích přijmout jednotnou koncepci. Zkušenost byla jen s tou sovětskou, a tak se převzala. Ukázalo se ovšem, že mnohé by bývalo chtělo být řešeno podle národních zvyklostí a možností. Tento přístup se projevil nejen v ekonomice, ale počátkem padesátých let i v politice. Narážím na tehdejší politické procesy, i když už KSČ se postupně snažila o rehabilitace postižených a o nápravu toho, co se stalo, byť ne vždy ovšem důsledně.

Ale každá revoluce se musí umět bránit, není-liž pravda?

Nepochybně, ale jde o to, jak a jakým způsobem. Ten, který byl zvolen, mám na mysli nezákonnosti, je nutné odsoudit, a naše strana, tedy KSČM, to udělala. Víte, Únor a to, co předcházelo, komunistům dávalo takové možnosti, jaké neměly žádné země východního bloku. Počínaje Košickým vládním programem, jenž byl vlastně dílem KSČ, přes zákonodárství oné doby, úspěchy v mnoha směrech, rychlou obnovu republiky – to byly úspěchy, na nichž se mohlo stavět. Proto Gottwald měl v té době většinovou podporu, což se projevilo i v únorové krizi. Ostatně ani ona zmíněná padesáté léta nebyla černobílá, a mnohé z toho, co se tehdy přes problémy podařilo uskutečnit, jednou bude zhodnoceno jako pozitivní. Nic na tom nemění snaha současné pravice pomluvit a odsoudit cokoli. K tomu je ovšem vede jen strach z toho, aby lidé nepochopili, co jim bylo ukradeno a co vlastně ztratili.

Padesátá léta se ukázala jako koule přivázaná na noze. Necítíte to také tak?

Ke všemu je nutné přistupovat s čistou hlavou, bez emocí. KSČM, coby současná komunistická strana, která vznikla několik měsíců po listopadovém převratu, se k oné době vyjádřila několikrát velmi otevřeně. Sama KSČ na svém mimořádném, a vlastně posledním, sjezdu v prosinci 1989, se občanům za ony represe také omluvila. Dnes se však stále tehdejší procesy zneužívají, a přitom se nikde nepíše – jistě, kromě Haló novin – o tom, že všechno mělo své příčiny. Byla doba, kdy proti sobě stály dva bloky, doba podle názvu »studená válka«, jenže ona byla nejen »studená«, ale mnohdy až příliš »horká«. Opozice poražená v Únoru a její stoupenci se totiž pokoušeli mnohokrát zemi destabilizovat. Ostatně první mrtví v této »válce neválce« byli obránci nového systému. V polovině května 1948 byl zavražděn již vyškoleným agentem strážmistr v pražských Nuslích, následovalo zavraždění majora Schramma, vedoucího oddělení ÚV KSČ – opět agentem, a hned poté další agent zavraždil jednoho strážmistra v Karlových Varech atd. To bylo ještě před obdobím kritizovaných represí.

Následovala politika »zub za zub«. Můžeme ji dnes kritizovat, a kritizujeme ji, ale musíme se ptát po kořenech onoho dění. Po tom, proč školy pro agenty vznikly už několik týdnů po Únoru. Dvěma ze zmíněných vrahů se podařilo uprchnout a dnes zřejmě jako bratři Mašínové jsou hrdiny, i když ani je si dnešní moc ještě nedovolí glorifikovat. Ovšem to neznamená, že by to nechtěla udělat.

V té době skutečně za našimi západními hranicemi byli nejen vyškolováni agenti, ale i miliony dolarů plynuly na domácí odboj, byla zřízena vysílačka Svobodná Evropa, přes niž se dávaly pokyny agentům, a to nemluvím o balonových akcích a zákazech nám poskytnout zboží, které jsme si chtěli koupit, a dokonce i zaplatili, a přesto nám nebylo vydáno, o všech omezeních a sankcích, které měly znemožnit obchod s námi, a… nezapomeňme ani na existenci raket s jadernými náložemi na amerických základnách v blízkosti našich hranic. Takový byl tehdy svět, a jestliže to někdo popírá, pak vědomě lže.

Takže vraťme se ke stoletému výročí. Znovu opakuji: Stojí za to si ho připomínat?

Už jsem vlastně odpověděl. Sto let je doba, kdy je příležitost se zamyslet a rekapitulovat. Je možné si klást dokonce otázku, zda můžeme být na oněch sto let pyšní, či nikoli. Mohu odpovědně říci, že jsou období v dějinách KSČ, která bych vytiskl »zlatým písmem«, a jsou jiná, která oprávněně kritizujeme, protože v nich naši předci podlehli subjektivismu či tlaku studené války. Řekněte: Mají se však naši předci, komunisté, stydět za boj na ochranu republiky a proti nacismu, v němž desetitisíce z nich položily své životy, aby ti dnešní »kritici« mohli vůbec žít? V době, kdy agrárníci zrazovali a republiku prodali nacistům? Za období budování socialismu? Nebýt toho neměli by polistopadoví mocní co prodávat a věnovat svým přátelům do zahraničí. Podle odhadu tak zpronevěřili v tehdejší měně více než dva biliony korun. Proto jsme také požadovali přijetí zákona, jímž by byly potrestány tzv. privatizační zločiny.

Ne, jak napsal ve své básni Miroslav Florian, komunisté »se nemusí stydět«. To jen ti, co dnes pořádají své antikomunistické konference a vnucují nám pořady plné nenávisti…

Pojďme k dnešku. Před pár týdny se uskutečnilo klíčové zasedání ÚV KSČM v Nymburce. V jaké kondici je podle vás KSČM »po Nymburku«?

Věřím, že v dobré. Strana se připravuje na volby, a to jak personálně, tak programově. Kandidátní listiny jsou schváleny a program je připraven. Nyní se program zpracovává do hesel, tak abychom ho mohli srozumitelně prezentovat občanům.

Všichni víme, že volební preference poklesly. Jak nyní voliče přesvědčit, aby se ke KSČM vrátili?

Můžeme je přesvědčit tím, že budeme dodržovat slovo. Když jsme řekli, že vládu tolerujeme, tak jsme ji tolerovali. Když jsme toleranci vypověděli, tak z toho také vyvodíme jasné kroky. A myslím, že můžeme prokázat, že se KSČM podařilo v uplynulém volebním období splnit řadu jejích programových bodů. Díky tomu, že jsme byli schopni nést politickou odpovědnost. To pravice nedokázala, ta naopak rozpoutala orgie populismu a demagogie. To, myslím, staví KSČM do nového světla, volič jasně vidí, že nejsme již jen věční kritici, ale že dokážeme vývoj skutečně ovlivňovat a svůj program prosazovat. Navíc jsme na rozdíl od sociální demokracie i jiných politických stran nezradili své přesvědčení. Kauza Vrbětice také jasně ukázala, v čem je KSČM na naší politické scéně jedinečná. Jsme asi jako jediní schopni v mezinárodní oblasti dál naplňovat závazky, kterými je Česká republika vázána.