Jedinou cestou je seriózní jednání
Ukrajinci zvolili nového prezidenta, oligarchu Petra Porošenka, změna k lepšímu nenastala. Je pravda, že většina jeho hospodářských aktivit směřuje do Ruska. Pozitivní snad je jen to, že konečně je tu někdo, kdo bude podle alespoň částečné, nikoli ovšem podle celoukrajinské legitimity, jednat se všemi partnery sporu, a to i zahraničními. To je pochopitelně dobrá zpráva, i když zkalená tím, že nový prezident byl také jeden z mužů Majdanu, a dokonce zastával významné místo ve vládě, která z něho nelegitimně vzešla. Připomeňme si, že žel tito představitelé Ukrajiny připustili, aby shořel dům předsedy ÚV KS Ukrajiny Symonenka, byly ničeny sekretariáty této strany, ale i nekomunistických stran a demokratických institucí. Bylo možné, aby v ulicích Kyjeva visela figurína pověšeného komunisty a byl dokonce vyhlášen zákaz KS Ukrajiny, a to při mlčení Evropské unie, která se nikdy nepozastavila nad tím, co se skutečně na západní Ukrajině děje, přestože byla podváděna představiteli »mejdanu«. Jen proto mohly v zapáleném objektu v Oděse shořet desítky bezbranných a nevinných Ukrajinců a v řadě míst postbanderovské bojůvky mohly mučit a zabíjet ty, kteří s nimi odmítli jít. Přesto Vladimir Putin vyjádřil ochotu s novým prezidentem jednat a napomoci tak k řešení krize. Co je to vlastně za krizi? Jde o elementární příklad porušení Všeobecné deklarace lidských práv ze strany tzv. vítězů z Majdanu, kterou, jak známo, v San Francisku podepsala tehdy i sovětská Ukrajina. Tato deklarace dokonce stanoví, že »všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv« a »každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení«. Mnohé z toho však na dnešní Ukrajině neplatí. Na jihu a východě země žije vysoké procento etnických Rusů, těm ukrajinský neúplný parlament a podivně vzniklá vláda na samém počátku vzaly rodný jazyk. Ostatně i Židům, Tatarům, Bělorusům a dalším národnostem žijícím v této zemi. Přitom hranice Ukrajiny vznikly teprve za Lenina, Stalina a byly rozšířeny podivným gestem Chruščova, v němž k Ukrajině připojil jako dar k třistaletému výročí spojení Ruska a Ukrajiny celý ruskojazyčný Krym. Dodnes tyto hranice nebyly uznány světovým společenstvím jako definitivní, protože žádná ukrajinská vláda o to ani nepožádala. Nedivme se, že obyvatelé především východní Ukrajiny brání svá národnostní práva, brání svou svobodu a zároveň i své pracovní příležitosti, kterých ani tady není mnoho, protože většina průmyslových výrobků a dalších komodit odtud směřuje do Ruska. Jedinou cestou, jak konečně ukončit krizi, není její eskalace všelijakými válečnickými projevy, a to nejen z nitra Ukrajiny, ale i ze Spojených států a Evropské unie. Pochopitelně nebude moci být jednáno způsobem, který předvedli vzbouřenci z Majdanu za asistence zástupců Evropské unie, když podepsaná dohoda s prezidentem Janukovyčem přestala do tří hodin platit. Jednání a jeho výsledky budou muset být daleko serióznější. Ukrajinská krize nám tak zase znovu potvrdila, že svoboda a demokracie jsou nedělitelné, že nejsou jenom pro některé. Pokud to nový prezident a vláda na Ukrajině vzešlá z voleb pochopí, pokud to pochopí i vlády západního bloku, zejména v Evropě, pak je naděje na mír na Ukrajině a na klid ve světadílu Evropa. Vojtěch FILIP
