KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Co je největším problémem současného světa?

Je to problém míru. Vidíme, že reakční a agresivní kruhy imperialismu podporují fašismus a válku jako řešení problému krize kapitalismu. Přirozeně tento trend nemůžeme oddělit od útoků na pracující třídu, to jsou spojené nádoby. Ofenziva velkého kapitálu je velmi silná, snaží se v podstatě vrátit celou civilizaci zpět, sní o její regresi. Je tedy třeba bojovat na dvou frontách, jak proti sociálnímu zpátečnictví, tak proti válce.

Jakému největšímu problému čelíte ve vaší zemi, v Portugalsku?

Největším problémem Portugalska je, že mu 39 let vládne pravicová vláda. Ačkoli má Portugalsko v ústavě zakotvený socialismus jako jednu z možných perspekti, a má v tomto ohledu jednu z nejpokrokovějších ústav vůbec, v praktické politice se nedaří pravicové pojetí společnosti porazit. Naším úkolem je však nejen odstřihnout se od této pravicové politiky, ale musíme se odříznout rovněž od Evropské unie a od břemene, které EU uvaluje na Portugalsko. Včetně eura. Bez toho Portugalsko nemůže prosperovat a rozvíjet se.

Samozřejmě, není to jednoduchý úkol. V říjnu tohoto roku nás čekají volby, od nichž, popravdě řečeno, nepředpokládáme, že by tento problém vyřešily. Ale očekáváme, že Portugalsko vykročí správným směrem. Jako Komunistická strana Portugalska chceme Portugalcům v těchto volbách nabídnout nejen levicovou, ale i vlasteneckou alternativu.

Jaký je hlavní úkol radikální levice v této historické chvíli podle vás?

Základní otázkou je, co je to vlastně dnes radikální levice, ba dokonce co je to v dnešním světě vůbec levice. Ostře jsem si tuto otázku uvědomil i během pražské konference, kterou uspořádala KSČM. Podle mého názoru má dnes právo nazývat se levicí, skutečnou levicí, taková politická síla, která bojuje proti velkému kapitálu, proti imperialismu a proti zahraničnímu vměšování do suverenity národních států. Není to samozřejmě snadné. Stále existuje mnoho iluzí, i na levici, například ve vztahu k Evropské unii. Víte, že se v této otázce levicové síly neshodují, a viděli jsme to i na pražské konferenci. Přes tyto rozdíly, máme-li mít šanci něco ovlivnit, musejí se strany nalevo od sociální demokracie pokusit o nějakou společnou iniciativu. Při vědomí, že neexistují jednoduchá řešení a že je třeba začít na rovině vědomí, nějakou komunikační strategií, protože ideologický tlak, jemuž většina společnosti bohužel podléhá, je dnes obrovský.

První, s kým musíme začít komunikovat, je samozřejmě odborové hnutí a nová sociální hnutí, která dnes vznikají. Tato hnutí, ač se nám s nimi ne vždy komunikuje snadno, jsou dnes velmi důležitá, mohou velmi pomoci.

Proč autentická levice nedokázala využít globální ekonomickou krizi, která vypukla roku 2008, ve svůj prospěch? Proč není levice vítězem této krize?

Protože krize nejsou obecně pro levici dobré. Nikdy. Krize vždy nejlépe využijí fašistické a pravicové síly. A nutno též říci, že jsme na krizi ani nebyli dobře připraveni. Nic si nenalhávejme, komunistické hnutí je stále slabé. Sice prochází obrodou, jak věřím, ale nemá například sílu svými idejemi dnes napojit odborové hnutí. To je ve většině reformistické, či sociálnědemokratické, řekněme. Sociáldemokratismus je hegemonní silou na levici a nutno bohužel říct, že je také jedním z pilířů imperialismu. Ale v posledním období svou pozici pozvolna ztrácí. Vidíme, jak dokázala sociálnědemokratické voliče přetáhnout Podemos ve Španělsku nebo Syriza v Řecku. Bohužel, tyto nové levicové politické síly jsou také problémem svého druhu. Chybí jim třídní orientace.

Vezměte si Řecko. Jakmile Syriza vyhrála volby, najednou je proevropská. Najednou říká, že Řecko musí zůstat v EU, ba dokonce že si musí ponechat euro. A to je velký omyl. Je třeba posílit komunistické strany, které drží skutečně třídní pozice a skutečně se chtějí postavit proti kapitalismu. Rozpory kapitalismu totiž časem přinesou situaci, kdy tyto strany, i ty dnes málo významné, rychle a pro někoho překvapivě posílí.

Jedno z témat pražské konference byl rovněž vzestup nacionalismu v Evropě. Nového typu nacionalismu, který reprezentuje třeba UKIP v Británii.

Ano, to je velice důležitá otázka. Vzestup tohoto typu stran má dvě základní příčiny. První je samozřejmě krize, v níž se vždy daří demagogii a populismu. Druhou příčinou je politika Evropské unie, která bojuje proti národním státům a snaží se jim diktovat. Krom toho roste tlak nadnárodního kapitálu na národní státy. V takové chvíli, pokud to nebudou komunisté, kdo bude hájit národní suverenitu, vyplní toto vakuum samozřejmě radikální pravice. Nesmíme jako komunisté podceňovat národní otázku. Internacionalismus a vlastenectví jsou dvě strany jedné mince, není mezi nimi rozpor. Internacionalismus a vlastenectví jsou naopak oba v rozporu s nacionalismem.

S tím souvisí i téma imigrace, které dnes hýbe Evropou a krajní pravici nahrává. Jaké je řešení tohoto problému?

Tento problém nevyřešíme dříve, než bude vyřešen problém kapitalismu a imperialismu. Imperialismus se snaží o novou kolonizaci světa. Vidíme jeho agresivní politiku v Libyi, Sýrii, Iráku, Afghánistánu, vidíme, že de facto podporuje terorismus, tedy Islámský stát. Z toho pramení problém uprchlíků. Evropští politici dnes říkají, že je třeba o tomto problému vyjednávat s libyjskou vládou. Ale kdo je dnes tato vláda? Libyjský stát přece už neexistuje. Byl neokolonizační politikou zcela rozvrácen. Základním úkolem tedy musí být ukončení této politiky, to je předpoklad řešení problému uprchlíků.

Druhou věcí je však strašlivá lidská situace těch lidí na útěku. V této otázce, i když to někteří Evropané neslyší rádi, jsme proti nelidské, represivní politice EU, která se snaží z EU dělat pevnost a zabránit tomu, aby uprchlíci získali v Evropě azyl.

Jedním z témat konference, jíž jste se v Praze zúčastnil, byla i otázka dlouhodobého strategického cíle komunistického hnutí. Jak byste tento cíl pojmenoval vy?

Myslím, že naší základnou jsou stále Marxovy a Leninovy teze. Ale také je důležité stavět na zkušenosti. Právě Československo, potažmo Česká republika, má obrovské zkušenosti s budováním socialistické společnosti. Proto je také na Češích a dalších národech východního bloku, aby jako první analyzovali tuto zkušenost a vyvodili z ní poznání, které nás jako hnutí obohatí. Víme, že ne vše se podařilo. Systémy bývalého socialistického bloku nedokázaly být skutečně marxistické, skutečně leninské, nedostatečně propojovaly teorii s praxí, byly byrokratické, nedemokratické, příliš koncentrovaly ekonomickou moc, rozdělovaly nejen lidi, ale dokonce i komunisty na dobré a špatné, což byla velká chyba. Musíme pochopit, proč se to stalo a jak se tomu napříště vyhnout.

I přes uvedené chyby však jsem přesvědčen, že je možno a nutno jít nadále marxistickou cestou.

Jan STERN