Možnost volby, možnost míru
Ti, kdo kdysi s nadšením přivítali pozoruhodný výrok jedné paní profesorky »raději se budu mýlit s Bushem než mít pravdu s Putinem«, získali v pondělí novou příležitost ke svému lokajskému uvažování. Srovnání vystoupení dvou prezidentů přednesených z tribuny Valného shromáždění OSN, Baracka Obamy a Vladimira Putina, se stalo napleněním předpokladů paní docentky: omyl a pravda byly manifestovány v ryzí podobě.
Popravdě řečeno, ten, kdo vydržel více než trojnásobné překročení stanoveného časového limitu pro řečníky, viděl posun v dikci amerického prezidenta. Rusko sice zůstalo oblíbeným otloukánkem, ale již nestálo jako hrozba hned vedle eboly či bojovníků tzv. Islámského státu, jak tomu bylo v Obamově projevu loni. Byla cítit snaha pootevřít prostor pro dohodu s Moskvou. Vládce Bílého domu si ale neodpustil styl vychovatele, který musí světovým státníkům vysvětlit, co je správné, neboť oni to nevědí. Pak bývají zmateni, když uvidí, že – jistě zcela náhodou nebo díky zjevnému předurčení USA k tomu, aby vedly svět – je správné to, co vyhovuje Washingtonu.
Ve srovnání s projevem amerického prezidenta bylo vystoupení tohoto ruského nejen kratší, ale hlavně informativní. Znovu se ukázalo, že dvě věci zásadně odlišují Vladimira Putina od většiny západních státníků. Tou první je optimismus, víra v to, že Organizace spojených národů může hrát zásadní roli při rozvoji kooperace mezi státy. Tento optimismus se vztahoval nejen na řešení válečných krizí v duchu mezinárodního práva, ale i na rozvoj světového obchodu bez sobeckých regionálních bariér vytvořených některými mocnostmi (Putin ve svém projevu ani jednou nejmenoval USA, Obama přímo na Rusko útočil) či propojení biosféry a technosféry způsobem šetrným vůči přírodě a potřebným pro lidstvo.
Tou druhou odlišností ve vystupováních ruského prezidenta je otevřenost. Západní státníci, kteří jsou ve svých projevech zvyklí používat propagandistické floskule místo analýzy, už po Patinově řeči na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 zaznamenali tuto zvláštnost – a začali v Pusinovi vidět narušitele klidu.
Symbolem rozdílu v přístupu ke světu z Washingtonu a Moskvy byl jak v projevech na Valném shromáždění, tak i v následném jednání Obamy a Putina vztah k válce v Sýrii. Z nejrůznějších důvodů Bílý dům odmítá přiznat, že válka, která jenom v Sýrii zapříčinila smrt čtvrt milionů lidí a vyhnala čtyři miliony běženců, začala a trvá kvůli sebestředné a hloupé intervenční politice několika západních mocností. Tato západní politika stvořila nepřítele globální civilizace – bojovníky tzv. Islámského státu. Aby se zbavili morální zátěže za zločinné důsledky svého jednání a rozmělnili rozpačitý dojem z faktu, že nejsou schopni zvítězit, našli si západní politici a propagandisté viníka. Obama jej znovu vystavil na pranýř: je jím prý syrský prezident. Putin naopak zdůraznil, že ve válce proti Islámskému státu je třeba dodržovat mezinárodní právo a bojovat na syrském území po dohodě s legitimním prezidentem a v souladu s Chartou OSN. A připomněl, že těmi, kdo několik let v Sýrii především nesu tíhu bojů s islámskými fundamentalisty, jsou syrská armáda a kurdská domobrana.
Arogantní svévole versus realismus. Netřeba ale s Putinem souhlasit, je však víc než směšné nadšeně se připojovat k omylům Obamy. Je nutné mít rozum a vědět, co odpovídá českým národním zájmům. Těm rozhodně nesvědčí, když někdo živí v severní Africe a na Blízkém východě válku a žene uprchlíky do střední Evropy. A bez ohledu na to, kdo a co říká z nejrůznějších tribun, musíme trvat na tom, že obhajoba míru a sociálního rozvoje svědčí jak světu, tak i naší zemi.
Jiří MAŠTÁLKA, poslanec Evropského parlamentu za KSČM
