KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Jaký máte k válce vztah?

Nejsem politička, nemám tedy k válce osobní vztah, nejsem na žádné straně válečného konfliktu. Nejsem ani soudkyní, abych soudila jakoukoliv válčící stranu. Moje fotografie zachycují atmosféru válečných konfliktů. Je podle mého názoru důležité, aby se lidé dozvěděli, co se ve světě děje. Je na nich, aby moje fotky posoudili a dali si věci do souvislostí.

Můžete se, prosím, představit našim čtenářům?

Samozřejmě. Jsem americká válečná fotografka. Fotím palestinsko-izraelský konflikt, v místě zmíněného konfliktu dlouhodobě žiju, takže jsem tam v podstatě každodenně. Fotografuji válku v přední linii, ale někdy i v zákulisí, v zázemí. Snad mají moje fotky dopad na diváka, válku vidím samozřejmě svýma očima a zobrazuju ji na osudech lidí, kterých se to bezprostředně týká.

 

Moje výstava v pražské galerii je především o ženách v konfliktních situacích. Fotím samozřejmě i muže ve válečných konfliktech, ale rozhodla jsem se, že tato výstava bude o ženách. Když vidím kolem sebe v galerii své fotky, tak si uvědomuji, jak moc se zaměřuji na život civilistů ve válce.

Jste v České republice poprvé?

Ano, ještě jsem tady nebyla. Byla jsem v Praze členkou mezinárodní poroty Czech Press Photo, a to jubilejního 20. ročníku této soutěže. Moje samostatná výstava fotografií v galerii na pražském Újezdu potrvá až do 16. listopadu.

Je možné si na válku takříkajíc zvyknout?

Lidé se mě opravdu právě na to často ptají. Moje odpověď je jednoznačná, nikdy si na válku nezvyknu! Protože můj cíl je v tom, aby se válečný konflikt, který zrovna fotím, ukončil a válečná situace se neopakovala.

Kterou válku jste fotografovala v poslední době?

Poslední válka, kterou jsem fotila, probíhá v Izraeli, v Gaze, tento konflikt fotím už vlastně 30 let a ubezpečuju vás, že je to pro mě stále strašně těžké! V pražské galerii si může každý návštěvník prohlédnout jak nové fotografie, tak i ty starší. Zjistí, že situace je stále stejná, opakuje se po celou dobu zmíněné války. Protože fotím na obou stranách konfliktu, tak se dají na fotografiích postřehnout také kulturní rozdíly jednotlivých válečných stran.

Byla jste fotografovat válku třeba i v Libyi?

Ano. V Libyi jsem byla dvakrát, byla jsem u toho, když padla Tripolis, byla to vlastně, z mého pohledu, investigativní práce. Fotila jsem i vedle v libyjském městě Benghází, když se ho povstalci snažili dobýt, to byl vlastně začátek takzvané barevné revoluce v Libyi. Fotila jsem v přední linii bojů. Byla jsem se zdravotníky, když se snažili evakuovat jednoho ze zraněných, dostali jsme se pod palbu, na fotkách z této nebezpečné situace lze vidět to napětí. Všude kolem lítaly rakety, bylo to docela nebezpečné. V pražské galerii jsem promítala i video právě z této války.

Být ve válečné vřavě musí být hodně nebezpečné, viďte?

Víte, ve válkách dochází i k hodně chaotickým situacím a já se nedivím třeba tomu, že jsou někdy vojáci zabiti omylem, a to svými lidmi! Protože válečná vřava v přední linii není vždy přehledná, spíše naopak! Vím, že je mnohdy těžké pro návštěvníky galerií dívat se na moje fotky z války, ale je důležité to fotit, třeba jen proto, že moje fotky můžou být jednou důkazem toho, co se stalo.

Dokážete být nestranná ve válce?

Je to prokletí, protože já vlastně rozumím oběma stranám konfliktu, protože tam již opravdu mnoho let žiji. Vždyť jsem viděla mnoho dětí mých kolegů, jak vyrůstali a podobně, takže nemůžu být nestranná. Vyznění fotek, to ať si každý interpretuje sám.

Dostanete se vždy tam, kam chcete?

Někdy se mi to nepodaří, ale jsou i jiné situace. Jsem matkou tří dětí a současně působím ve válečné zóně, o níž si většina lidí myslí, že tam žena nemá co dělat. Já to však vnímám jako výzvu. Stalo se, že mi byl leckam vstup znemožněn, ale na druhé straně fakt, že jsem žena, mi často umožní proklouznout za dveře, které jsou zase většinou zavřeny pro mužské kolegy, a já mohu fotografovat dramatické a velmi intimní scény života lidí.

Vnímáte rozdíl mezi dobrem a zlem?

Odpovím vám skutečným příběhem. Moji kolegové jednou chtěli natočit reportáž ve válečné zóně. Já jim dala určité kontakty a oni při té práci bohužel zemřeli. Protože je to mnohdy také otázka štěstí. Takže je pro mě nesmírně těžké odpovědět na tuto otázku.

Radovan RYBÁK