Jdi na obsah Jdi na menu
 


O jednom příběhu z mnoha oněch květnových dnů

8. 5. 2020


Je 75 let od Pražského povstání. Sedmého května. Co pro vás onen květen znamená?

Velmi mnoho, i když jsem onu dobu neprožila. Narodila jsem se o několik let později, přesto mě Květnové povstání ve svých důsledcích těžce zasáhlo, tedy mou rodinu. Je to velmi smutná historie.

Můžete nás s ní seznámit?

Jistě. Tehdy mí prarodiče žili se svými dvěma potomky, jedním z nich byla moje maminka, v Michli. Když 5. května památného roku 1945 začala revoluce, prožívali válečné útrapy babička a děda se svými dvěma dětmi, Vlastou a Vlastimilem, v Michli a na Kačerově, kde se podvakrát museli s osmnáctiletou dcerou, tedy mou maminkou, stěhovat proto, aby uvolnili byt německým vojákům. Šestého, to už povstání bylo v plném proudu a dostavovaly se barikády, děda nečekal a rychle spěchal na Vršovické nádraží, kde bylo třeba vypravit vlak pro zbraně směr Hostivař, jak mu řekl jeden spolustraník. Bylo tam centrum odporu železničářů, kteří sami vzali věc do rukou. Nedostávaly se však zbraně. Rozhodli se tedy postavit obrněný vlak a také ho stavěli..., ale nechtěla jsem hovořit o dědečkovi.

A o kom tedy?

O jejich synovi, tedy mém strýci Vlastimilovi, kterému se doma říkalo Milouš. Bylo mu tehdy právě dvacet jedna let, byl uměleckým kovodělníkem. Těžké válečné časy prožíval tedy kolem Nuslí, od Vršovic po Michli, a na Kačerově. Byl to činorodý kluk s mnoha koníčky - sportem, divadlem, hudbou, kterým se ve válečných dobách nedařilo. A tak se utvořila parta nerozlučných kamarádů, kteří se rozhodli třeba jen pro sebe a známé hrát divadlo.

 

 

 

V létě jezdíval za prarodiči na Šumavu a pomáhal dědovi a babičce, mým praprarodičům, při polních pracích. Byl hodný, pracovitý. A právě onoho 6. května se se svou partou sešli a rozhodli se nabídnout své síly ku pomoci. Šli proto za místním formujícím se polovojenským velením v Nuslích, pak na zdejší odbojové velitelství. A nakonec, po splnění určitých úkolů, měli pro ně úkol nový – průzkumný. Vyslali je s vysílačkou za Pankrác, aby oznámili příchod očekávané jednotky SS divize Wallenstein od Benešova. To bylo už ráno 7. května, a doma nic nevěděli. Neřekli nic, aby se rodiče nestrachovali. Šlo o pět kamarádů, kterým bylo kolem dvaceti. Zkušenosti z vojenského výcviku neměli. Zkušenosti s Němci však ano. Náš rod pocházel ze Šumavy, a za protektorátu byly hranice od rodné obce Malče doslova za našimi humny. Vlastimil měl tehdy i svou první lásku, jmenovala se Věra. Dlouho pak k nám za mými prarodiči ještě docházela.

Tedy to ráno se sešli, tentokrát ve čtyřech, a vyrazili postranními ulicemi a pak po polích s dvěma zabalenými puškami a dalekohledem k učenému místu - statku Rajchnetka.

Chápu-li to správně, šlo o průzkumný úkol. Ale uměli se zbraněmi vůbec zacházet?

Jistěže je do zacházení s puškami zasvětili, ale na samotný vojenský výcvik nebyl čas. Jsme tedy u 7. května, to byl třetí den povstání. Dorazili nahoru k Rajchnetce a dali se do pozorování. Pohyby nahlašovali vysílačkou na velitelství. Dlouho se nic nedělo. Když se pak v dáli objevili nacisté, odlesk dalekohledu zřejmě přilákal pozornost esesáckého kulometčíka a ten pokropil zeď statku Rajchnetka dávkou. Vlastimil byl zalehlý na kraji řady hochů. Tam ho dávka zasáhla. Krvácel z hlavy a upadl do bezvědomí. Vyděšení kamarádi se ho snažili oživit, košilí obvázat, ale život vyhasínal. Urychleně se proto vydali na cestu zpět na základnu a obvaziště. Střídali se těch pár kilometrů, bezvládné tělo bylo těžké. Šok z tragédie veliký. Nikomu se nechtělo tu zprávu sdělit jeho rodičům, tedy mým prarodičům. Připomínám, že to bylo večer sedmého. V Nuslích se sčítaly oběti. Bylo jich nemálo.

A co doma?

Prarodiče s dcerou, mou maminkou Vlastou, se to dozvěděli až další ráno. Byli zdrceni. Zprávu o Vlastimilově smrti jim donesl jeho nejlepší kamarád, jak se hoši domluvili, Láďa Lopatka. V té době se těšili na konec války, na osvobození, místo toho však přišel obrovský smutek. Babička se úplně zhroutila a celá poválečná léta a po další život trpěla somatickými nemocemi s invaliditou jako nechodící. Až po několika letech ji trochu vzpamatovala vnoučata, tedy já a můj mladší bratr. Maminka i já jsme ji mnoho let pečlivě a s láskou doma ošetřovali.

Vlastimil byl pak pohřben na Vršovickém hřbitově na bohdaleckém kopci mezi dalšími oběťmi povstání. In memoriam byl vyznamenán Československým válečným křížem a na Rajchnetce byla připevněna deska s jeho jménem, kam jsem mu nosívala květy od nechodící babičky. Rodina ve smutku stále vzpomínala. Později, to už bylo po zbourání statku, koncem sedmdesátých let, jedna z nových ulic byla pojmenována po něm – Šatrova.

A vy děti, které jste tu dobu nepamatovaly, jak jste vnímaly, byť dodatečně, jeho oběť?

Od nejútlejšího mládí jsme s maminkou chodívali uctít strýčkovu památku. Uvědomovali jsme si, že válka je to nejstrašnější, co může být. Není to dávno, co maminka zemřela, byla také však velmi dlouho nemocná, a tak jsem štafetu péče o jeho hrob převzala já s bratrem. Jsou v něm pochovaní i praprarodiče, kteří po smrti Vlastimila žili s námi v jedné domácnosti. I letos jsem tam donesla rudé karafiáty...

A tady je jedno poučení.

Poučení?

Ano, poučení. Když děti prožívají s rodiči a prarodiči jejich problémy, bolesti, jsou schopny pochopit, zač mají být vděčny svým předkům. Když jsou však od bolestí a jejich života odsouvány, nedivme se, že pak nechápou, co pro ně udělali ti, co se snažili, aby mohli svůj život prožít bez válek. Pokud to nevědí, nejsou schopni ani pochopit minulost své vlasti. Jak daleko je odtud k devastaci pomníků osvoboditelů, kteří nám přinesli svobodu před 75 lety? Kousek. Dnešek je dobou konzumu, ne vzpomínání. A to je chyba. Žít se musí, to ano, ale všechno musí mít lidský rozměr. Nesmí se zapomenout na to, co bylo před námi. Kdo nezná svou minulost, nemůže pochopit ani svou přítomnost. A nejde o minulost států, ale také o znalost toho, co prožili jeho předci. Jak se museli potýkat se životem a neměli to vůbec jednoduché. Ti mí žili ve skromnosti, vzájemné úctě a lásce a ctili solidaritu pro potřebné.

O tom všem bychom měli přemýšlet nad oběťmi hrůzné války a všech příčin, které takové války, jako byla i ta poslední druhá světová, přinášejí. A vždycky se ptát: Proč museli zemřít statisíce sovětských vojáků, kteří přijeli osvobozovat Československo, a další hrdinové odboje? Pro mne to navíc znamená: Proč musel zahynout i můj strýc Vlastimil?

Roman BLAŠKO