KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Rusnokova vláda zaujala nedávno neutrální stanovisko k předloze KSČM, podle níž by se měl 17. listopad vrátit do kalendáře jako Mezinárodní den studentstva (MDS). V minulosti obdobné pokusy přinášené formou pozměňovacích návrhů k zákonu o státních svátcích ve sněmovně neprošly. Jaký je na to váš názor?

Už v předloňském roce a opakovaně také loni předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička při vzpomínkovém aktu před Hlávkovou kolejí v Praze v den výročí 17. listopadu 1939 požádal přítomné ústavní činitele, aby podpořili návrh ČSBS - vrátit zpět do českého kalendáře označení Mezinárodní den studentstva se spojením, že jde o boj studentů za svobodu a demokracii. Domnívám se, že je to zcela oprávněný návrh a požadavek. My jsme, myslím tím Hlávkovu nadaci, jejímž jsem předsedou, takto ten den také vždy označovali na pozvánce před Hlávkovu kolej v den výročí 17. listopadu 1939. Jsme totiž přesvědčeni o tom, že to odpovídá historické pravdě. A také potřebě mít úctu k odkazu těch studentů, kteří v době, kdy Německo na všech frontách války vítězilo, se dokázali postavit na odpor.

 

Při demonstracích 28. října 1939 znovu provolávali slávu prezidentu Edvardu Benešovi a prezidentu T. G. Masarykovi, a ukázali, že český národ se nepokořil. Podle mě je to zároveň i významná odpověď těm politikům z polistopadové éry, kteří hovořili o tom, že český národ nikdy nebojoval... MDS je podle mě symbol toho, že se nejlepší složky národa nepokořily. Proto je potřeba obnovit v českém kalendáři tento název.

Vzpomínám, jak byli při příležitosti výročí vyhlášení MDS, ke kterému došlo v roce 1941 v Londýně na manifestačním shromáždění delegátů studentů 26 národů světa, před 12 lety odměněni poslední žijící představitelé tehdejších účastníků z Velké Británie a odjinud Univerzitou Karlovou. Všichni byli hrdí na to, že to byli oni, kdo v mezinárodním měřítku prosadili, aby se právě 17. listopad stal Mezinárodním dnem studentstva. Prezident Franklin Delano Roosevelt rok poté, tedy v roce 1942, ocenil při jednání s delegací studentů to, že českoslovenští studenti takovou odvahu prokázali.

Podle mě není důvod k tomu, abychom my sami pozitivní odkaz v naší historii zamlčovali. Takové zapomínání přitaká těm, kteří nechtějí být hrdí na svou minulost a hlásí se ke své malosti. Připomíná to verše Viktora Dyka proti těm, co mluvili o naší malosti: »Jen kdo tak mluví, sláb a malý jest«.

Věříte, že návrh tentokrát v parlamentu projde?

To nevím, ale chce se mi věřit, že současná sněmovna je přece jen trochu jiná než její předchůdkyně. Snad jen připomenu, že MDS byl jediným mezinárodním svátkem, majícím původ v bývalém Československu. MDS jako státní svátek z československého kalendáře zmizel v roce 1990. Snad by k tomu mohl přispět i Senát.

Ještě řeknu jen to, že v posledním čísle časopisu Českého svazu bojovníků za svobodu Národní osvobození (z 2. ledna 2014) je otištěna petice organizovaná ČSBS za obnovení MDS. Státní svátek 17. listopadu by se mohl jmenovat - Mezinárodní den studentstva - Den boje za svobodu a demokracii. Cílem petice je oslovit představitele českého parlamentu, aby tento den byl jako státní svátek do kalendáře zařazen právě pod tímto názvem. Myslím si, že bychom i z úcty k těm, kteří pokládali život za naši republiku, se měli k tomuto názvu vrátit.

(Svůj podpis mohou připojit i čtenáři Haló novin na http:/www.petice 24.com/mds do kalendare patri)

Pane profesore, byl jste jedním z těch, kdo vystupovali proti tzv. církevním restitucím. ČSSD voličům slíbila, že s nimi něco udělá, nechala sice najmenovat svého zástupce do komise, která se tím má zabývat, ale zatím je ticho po pěšině. Co se dá ještě dělat?

Ještě za Topolánkovy vlády jsem publikoval své stanovisko požadující k tomu referendum na konferenci CEVRO, kde byli předkladatelé tehdejšího návrhu na církevní restituce. A vrátil jsem se k tomu znovu. O takové věci by měli občané rozhodnout v referendu. Podle mě je to totiž typická problematika, která prochází celým politickým spektrem bez ohledu na pravo-levé rozlišení.

Každý zákon přijatý z vůle parlamentu může být změněn novým zákonem. A to se týká i zákona o církevních restitucích. Minulý zákonodárce nemůže zavazovat budoucího zákonodárce. Proto je podle mě zcela namístě, a je to také reálné, aby se k němu zákonodárci vrátili. A stále se domnívám, že se mohou vrátit i k myšlence přijmout zákon o referendu k této otázce a jím o tom rozhodnout.

Není tedy na změnu už pozdě?

Autoři zákona o církevních restitucích se snažili obejít zmíněný problém suverenity lidu tím, že budou uzavírány smlouvy. Domnívám se však, že smlouva, která je založena na příkazu zákonem, ke kterému navíc došlo rozhodnutím pochybné většiny, by neměla být legitimní. Už z toho důvodu, že je založena na nepravdivých skutečnostech, protože katolická církev nikdy nebyla neomezeným vlastníkem tohoto majetku. Nejen já, ale dokonce i členové Legislativní rady vlády, kteří se vyjadřovali k návrhu tohoto zákona, upozorňovali na to, že nejde o nic jiného než o dar církvím. Že je to dar, říkali v polistopadovém období i politici KDU-ČSL. Ovšem jak je zvykem, nejlépe se na nepravdivé informace, které jsou kritizovány, reaguje tím, že se o námitkách nehovoří. Že se mlčí a stále se opakují stejné nepravdy. A to se objevuje stále.

Nakonec se to obrátí proti církvím samotným, vždyť proti těmto tzv. restitucím bylo 80 procent občanů…

Upozorňoval jsem na to, že tento dar církvím povede k další izolaci církví od občanů. Nyní se už i ve veřejnoprávní televizi uvádělo, že lidé tvrdí: Když jste tak bohatí, tak co bychom vám přispívali. Ostatně i v západní Evropě je charakteristické, že občané si své církve sami podporují. Jinak s nimi ztrácejí kontakt. A před lety říkala i řada představitelů našich církví, že by k něčemu takovému v zájmu samotných církví nemělo docházet. Ale nám může být jedno, jestli to je, či není v zájmu církve, neboť za ně nemáme odpovědnost. Je to zejména v zájmu laického, sekulárního státu, který je ohrožen.

Mělo by být zájmem občanů uchovat charakter státu v souladu s Masarykovými idejemi. Mně to však někdy připadá, že se vracíme k období před Bílou horou, kdy se tehdejší silná většina nekatolických sil vyčerpávala tím, že nepodporovala české školství, stavy nepodporovaly univerzitu, své děti posílaly buď do zahraničí, nebo do jezuitského učiliště. Podle toho to dopadlo. Určité modely se opakují, jsou i v katolické církvi silně zakotveny. Předání majetku katolické církvi jde dále než po Bílé hoře. Historik Josef Pekař ve své knize o této problematice napsal, že se šlechtě podařilo chamtivosti prelátů tehdy zabránit.

A co myslíte, dodrží ČSSD slovo, které dala voličům?

Myslím si, že sociální demokracie zklamala své voliče, protože Nečasova vláda padla kvůli církevním restitucím. To, jak velmi nechtěná byla, ostatně ukázali občané v řadě průzkumů. A ČSSD před volbami slibovala, že toto změní, ale v jednáních o nové vládě se to naprosto vytratilo, ačkoli to byla ideová priorita, heslem byl návrat k ústavním hodnotám laického státu. A co z toho zbylo? Nechť si pak ale svou odpovědnost a důsledky, přičtou sociální demokraté sami, až to budou bilancovat po volbách.

Po volbách se začalo mluvit o potřebě změny volebního systému do sněmovny - z poměrného na většinový. Copak by povolební situace byla jednodušší, jak si od toho mnozí slibují?

Odpovědí na tvrzení, že se tím něco vyřeší, je složení Senátu, ten je založen na většinovém volebním systému. Až do posledních voleb byl Senát politicky mnohem pestřejší - i pokud jde o různé politické turisty. Pokud jde o změnu volby poslanců, jde o vcelku jasnou snahu velkých stran eliminovat malé strany. Poměrný systém byl při vzniku Československa přijat proto, aby byly hájeny zájmy menšin. Chceme-li tedy respektovat tento demokratický princip - že by hlas menšin měl být hájen, který je ostatně uveden v Ústavě ČR jako základní, měli bychom podle toho postupovat.

Jednou už změnu prosadily ODS a ČSSD, Ústavní soud pak vyhověl stížnosti prezidenta Havla a malých stran, a zrušil to. Ale k čemu by byly dvě komory parlamentu, volené stejným způsobem?

Jak už jsem řekl, poměrný systém je demokratičtější s ohledem na zájmy menšin. Že to není také optimální, je jisté. V Izraeli, kde mají absolutní systém poměrný, tj. bez jakýchkoli limitů, to přirozeně vede k tomu, že malé strany si vynucují větší roli v politickém systému, než odpovídá jejich reálné síle. Ale nemusíme chodit daleko. Když se podíváme, jakým způsobem vydírala lidová strana v jednání o budoucí koalici ČSSD a ANO, a předtím Bursíkova Strana zelených, pak LIDEM… Takže netvrdím, že poměrný systém ve své absolutní podobě je bezchybný. To určitě není. Ale stále je méně nedemokratický než systém většinový. A návrhy které jsou, když se uvažuje o malých obvodech (35), by přirozeně nevedly k čistému většinovému systému.

A kdo by to dnes mohl prosazovat? Občanští demokraté jsou slabí, ČSSD také získala ve volbách méně, v příštích může být ještě slabší, Babiš nemusí být na vrcholu pořád.

Ale může to vzhledem k obecnému znechucení z politiky nahrávat různým populistickým hnutím. Pokud se strany domnívají, že reforma volebního systému změní politický systém - je to jistě možné. Ale povede to k ještě většímu zklamání. Velká reforma v Itálii někdy před 15 lety také nepřinesla výsledky, které se od ní očekávaly. Pouze rozrušila celý systém tradičních politických stran.

Co si myslí Václav Pavlíček o případné změně Ústavy, si můžete přečíst v pátečním tištěném vydání Haló novin.

Marie KUDRNOVSKÁ