První pokus
Zamysleli jste se někdy nad tím, že je více než čtvrt století po listopadovém převratu, v němž nám bylo slíbeno, že naše republika bude »nebem na zemi«, a přitom máme půldruhého milionu lidí žijících pod hranicí chudoby, dva miliony lidí bez práce, sto tisíc Čechů bez domova, dva miliony v exekuci…? Přitom z těch, co nemají práci, jen něco přes půl milionu dosáhne na dávky v nezaměstnanosti. Mnou uvedené údaje si lze běžně přečíst na internetu. Nic jsem nevymýšlel, ani nehlásám poplašnou zprávu. Ona »chudoba« má však zcela jiný obsah, než řekne-li se bída. Být chudobný, málo znamená a naši mocní si s tím hlavu nelámou. Žít v bídě je něco jiného. To se nechce slyšet. Tak jediné slovo úplně změní obsah problému. A proto je pro statistiky zapovězeno.
Namítnete, že mnozí, kteří jsou uvedeni ve statistice, ani pracovat nechtějí. Nepochybuji o tom, že je nemálo tzv. nepřizpůsobivých, kteří umějí využívat sociální dávky a do práce se nehrnou. Většina našich spoluobčanů, kteří ne svým zaviněním přišli o práci, nechce však žít jen z dávek. A tak si nemálo z nich půjčuje a nemůže-li zaplatit bance nebo jinému půjčovateli, čeká je exekuce a pád ještě níže. Je jistě pravdou, že venkov je na tom poněkud lépe. Lze si leccos vypěstovat, pomoci si, ale ani ten není od bídy a exekutorů uchráněn. A tak stát, který se rozvíjel, měl také i mnoho chyb, stát, který prý bude brzy na nejvyšší příčce blahobytu, v němž podle pana Havla nebude nezaměstnanost, člověk člověku bude přítelem a zvítězí skutečná »pravda a láska«, se nekoná. Nic z výkřiků z balkonu Melantrichu a tribuny klubu Sparta se nesplnilo. Tehdy se cinkalo klíči, dnes titíž lidé, kteří se na náměstí a na Letenskou pláň hrnuli bez donucení, se za ony klíče stydí a už nikdy nikdo by je sem nedokázal přivést. Jen zbohatlíci, podivné živly, pražská kavárna, by s červenými kartami namísto klíčů se v nějakém počtu byli ochotni sejít, aby nás zatáhli do ještě větší závislosti na jiných. Ti ale nežijí v chudobě, tedy v bídě, abych se vyjadřoval přesně.
Nejde dnes o nic jiného, než o to mít práci. Nalézt ji je těžké a mnozí od nás ze Soběslavi ji jezdí hledat daleko od domova a utrácejí tisíce za dopravu a další náklady, protože u nás se zavřely brány světově známých podniků, jakými byly Lada, Jitona, Otavan, a náhrada za ně není. Sliby populistů, že vědí, jak na to, se ani po více než roce jejich spoluvlády nenaplnily. Proto si myslím, že je čas konečně zvednout hlavy a hrdě manifestovat své odhodlání nenechat sebou »mlátit o zem« a ukázat svou sílu. Už to, že nás budou, jak se zpívá v písni Wericha s Voskovcem, »miliony«, dokáže leccos změnit, i když půjde o první krok. Příležitost je. Příští sobotu můžeme v Praze protestovat proti přesunu amerických vojáků přes naše území, což je zřejmě první pokus zjistit, co bychom řekli záměru, jak se u nás usídlit natrvalo.
Jan PEHE
