KSČM Frenštát pod Radhoštěm

V roce 2014 si připomene český národ výročí jednoho ze svých největších spisovatelů (a básníků), Jana Nerudy. Těch 180 let od jeho narození by nám mohlo posloužit jako podnět k přemýšlení nejen nad tím, co udělal a čím přispěl národní věci, ale také nad tím, co jsme dnes a čím můžeme a máme být v budoucnu.

Přišel na svět v noci z devátého na desátý červenec roku 1834. Dožil se sice jen 57 let, ale to literární bohatství, které po sobě zanechal, nejde v žádném případě přehlédnout.

 

Na pole tvorby povídek, které ho proslavily nejvíce, vstoupil již roku 1858 v almanachu Máj svou povídkovou prvotinou Z notiční knihy novinkáře. Už zde uvedl, že se jeho pojetí prózy liší od běžného chápání ve dvou ohledech. První je vztah ke skutečnosti. Neruda chce prý »čtenářům svým jen pravdu povědít«. Pokud jde o druhou záležitost, o formu podání, jsou to prý jen »samé přervané a přetrhané notice, jak je novinkář co denní referent ve svou tobolku zapisuje«. Neruda chtěl přesně a spolehlivě zachycovat život kolem sebe a k tomu se cítil nucen experimentovat s novými formami slovesné tvorby. Dobové formy povídky, opřené o fabulace příběhů, byly podle Nerudova názoru odtrženy od toho, jak lidé žijí a o co bojují.

Částečně byl už tento příklon k jinému chápání skutečnosti připraven povídkovou tvorbou Boženy Němcové, která se také obešla v té době bez obvyklých dějových zápletek, které realitu spíše zakrývaly. Rozbíjení romantických schémat mohl nalézt u německého autora Jeana Paula, na kterého se často sám odvolává. I on tříští formu vyprávění do změti drobných postřehů, za níž určitý řád musí čtenář teprve hledat.

Tento styl podání obsahu i formy rozvíjí Neruda dále ve svých Arabeskách (1864). Nejde mu o neosobní typ hrdiny: chce podat obyčejného člověka v jeho neopakovatelné individualitě, v jeho prostředí, životní historii, fyzickém vzhledu, v souhře všech těchto činitelů. A Neruda nezavírá oči ani před hmotnou a morální bídou, před sociálními neduhy své doby. Proti romantikům je nepřikrášluje a nevidí na nich nic povznášejícího.

V jeho povídkách nebyl tolik důležitý děj, ale člověk, jeho životní prostředí a jeho nitro: byl jedním z prvních v naší próze, kdo se pronikavě věnoval psychologickému utváření postav. Jeho metoda byla nepřímá: sled drobných postřehů, příhod, obrazů ze života těchto nehrdinských, obyčejných lidí umožňoval čtenáři, aby si výsledný celkový soud udělal sám. Co je obzvlášť důležité, Neruda staví na bezprostřednosti předávaného zážitku, na tom, že autor sám vstupuje do hry, je to osobní podání malých rousseauovských confessions. Připomenutí Rousseauových Vyznání je typické: oba autoři mají úplně protikladné vidění skutečnosti a člověka. Spojuje je úsilí o líčení bezprostředního zážitku, ale Neruda stojí na půdě, řekl bych, tvrdé věcnosti.

Výsledkem není jednolitý proud vyprávění, ale jakási mozaika. Střídají se různé prostředky, od ironie a humoru po obecnější úvahy charakterizující lidi a okolnosti. Vidí svět jakoby zdola, nikoli z nějakého nadhledu. Sám se odvolává na svou zkušenost chudoby a na to, že to poznamenalo jeho »demokratické náhledy« na společnost. Neruda není nikdy ochoten nějaké nadosobní ideji obětovat důstojnost člověka. Ta u něho stojí na předním místě, je to něco, co drží člověka jako osobnost pohromadě. Jeho pojetí povídky a skutečnosti, které stálo za ním, bylo tak nové pro českou společnost, že některé povídky do Arabesek raději nezařadil. Například povídky Měla gusto a Za půl hodiny byly v tvrdém rozporu s tím, jak tehdejší morálka vnímala partnerské vztahy.

Psychologický záběr svých próz rozvíjel Neruda v knize Různí lidé, která vznikla na základě novinových fejetonů. Svůj pohled na to, jak by měla vypadat a čím se zabývat současná literatura, ukázal ve stati Moderní člověk a umění z roku 1867, kde zdůraznil nutnost zobrazit »plný obraz života«. Jen s tím bude moderní člověk spokojen: realita je více než vymyšlené příběhy. V této stati i ve fejetonu O vkusu (1870) klade na přední místo požadavek pravdivosti a respektování skutečností moderního života.

Koncepce Malostranských povídek klíčila dlouho. Náznak toho je už v povídce Týden v tichém domě (1867), která podle svědectví Ladislava Quise měla být vyprávěním »zcela beze všeho děje, beze vší zápletky«, se soustředěním na postavy, na lidi v jejich prostředí. Vylíčil tu osudy obyvatel běžného malostranského domu během jednoho týdne. Naše nehrdinské hrdiny potkává smrt, láska i vykročení do nového života v podobě svatby. Čtenář nenajde žádný příběh, vytvářející dějovou osnovu. Střídá se tón vážný, satirický i humorný, psychologická kresba. Neruda dokáže jízlivě šlehnout (postava domácího, paní hospodská, hokynářka a její syn na studiích, vůbec takzvaná »lepší společnost«) i přiblížit své postavy s láskou (paní Bavorová nápadně připomíná Nerudovu maminku).

Pro Nerudu tak klíčový problém lidské důstojnosti je nejlépe vidět v další povídce, kde se pojetí Malostranských povídek postupně rýsovalo. Už jsem se zmínil, že Neruda viděl společnost jakoby zdola a bude o tom ještě řeč. Ale v povídce Trhani (1872) přiblížil čtenářům život dělníků na stavbě železnice. Těmto dělníkům je vlastní – oproti přetvářce takzvaných »lepších lidí« – bezprostřednost a opravdovost. Jsou tvrdí, někdy hrubí, ale srdeční a mají jadrný smysl pro humor. Stmelující postavou je tu Komárek, který najde ženu, kterou miluje, získá práci hlídače na trati a najednou se stane s člověkem deptaným samotou a pocity vyřazenosti ze společnosti změna. Má konečně pro co žít a roste v něm to základní, lidská důstojnost. Ztratí sice své milované dítě, ale ani tato tragédie neoslabuje lidské poselství Nerudova vhledu do prostředí, které česká literatura tehdy příliš neznala.

Nerudův humor není nikdy zlý, je lidský. Projevem toho jsou povídky Svatováclavská mše a Jak to přišlo…: Neruda má velké pochopení pro slabosti člověka. Poznáváme tu ostatně i názvuky jeho vlastních osudů. Jaký soucit je znát z toho, jak líčí tragický úděl žebráka Vojtíška. Neruda není nezúčastněný, rádoby objektivní pozorovatel. Pohled autora a jeho hodnotící měřítka jsou přítomny doslova v každém řádku.

Nerudův názor, že »u nás jsou ‚dole‘ celejší lidé než ‚nahoře‘«, prosvítá celou knihou. Neruda klade »nahoře« a »dole« do protikladu. Určitý fakt, skutečnost, událost, ozřejmuje to, jaký postoj k lidem a k životu jednotlivé postavy zastávají. Když zemře nájemnice v povídce Týden v tichém domě, údajně úctyhodný pan domácí má obavy, aby mu nevznikly výdaje. Neruda také staví do protikladu posluhovačku a dceru, která nemá nic podstatného na práci. Lidský charakter není něco, co je zjevné na povrchu: odkrývá se postupně, během vyprávění. V povídce Doktor Kazisvět čtenářem otřese, jak reagují někteří »přátelé« a příbuzní na údajnou smrt rady Schepelera. Z jeho smrti mají radost, a když se ukáže, že ožil, zkazí jim to náladu. Upřímný soucit a účast lze nalézt spíše u nižších vrstev. Postoj rodiny k panu Rybářovi v povídce Hastrman je plný opravdovosti. Příbuzným vůbec nevadí, že jeho údajně cenná sbírka kamenů nemá valnou cenu: skutečné hodnoty vidí jinde.

V Povídkách malostranských má detail, používaný vypravěčem, více funkcí, než tomu bylo ještě v Arabeskách. Tam byl detail zaměřen na postižení individuální osobnosti, v Povídkách malostranských, aniž by potlačoval individuální charakteristiku, poskytuje detail mnohem více. Zrcadlí i postavení člověka v širších souvislostech, ve vztazích k jiným lidem. Týká se to jak postav představovaných s odstupem (líčení detailů zevnějšku pana domácího, »baby milionové«, ale zejména pana Velše s jeho vnějškovým, navyklým úsměvem), tak i se zjevnou účastí a sympatií (žebrák Vojtíšek). Chtěl bych znovu zdůraznit: Neruda není »nad věcí«. Umí tím, jak završí vyprávění pointou, buď postavu »prozářit« (Hastrman), nebo zasadit do nepříznivých souvislostí (Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku).

Proti vyumělkovanému a nepřirozenému jazyku romantických autorů, se šroubovanou stavbou vět Neruda opřel o hovorový jazyk. Jak napsala Eliška Krásnohorská s bezvýhradným obdivem, »dovedl přelíti prostou mluvu lidovou v literární formu«. Jistě, je možno namítnout, že s tím začali už Josef Kajetán Tyl a Karel Havlíček Borovský, ale Jan Neruda tento trend posunul k vyšší kvalitě. I po této stránce Nerudovo dílo znamená mezník v dějinách české literatury, ukazuje k tak odlišným postavám, jako byli Jaroslav Hašek a Karel Čapek.

Jeho pojetí člověka a skutečnosti, jeho »civilnost« a vidění společnosti zdola ho sbližuje nejen s Čapkem (který stavěl na »drobném«, obyčejném člověku), ale i s Egonem Ervínem Kischem. Kisch se programově ve svých reportážích, zdůrazňujících, že realita je fantastičtější než jakékoli vymyšlené příběhy, k Nerudovi hlásil. I díky Nerudovi se česká literatura 20. století držela lidské důstojnosti jako klíčové hodnoty, na níž kultura musí stavět.

Pro Nerudovo pojetí skutečnosti v literatuře je příznačná otevřenost lidské perspektivy, příběhu a aktivní účast čtenáře, se kterým Neruda počítá jako s partnerem v dialogu o pravdě. Pravda zahrnuje v jeho pohledu i onu zmíněnou otevřenost perspektivy a ochotu do skutečnosti zasahovat. Smysl lidského života spočívá v rozšiřování horizontu, v neustálém posouvání hranic možného.

Ve svých pozdějších sbírkách se Neruda zamýšlel nad smyslem národního i individuálního života. Nevím, zda znal podobné úvahy Victora Huga (1802-1885), ale Neruda odpovídá podobně jako Hugo. Smyslem života je rozšiřování horizontu, neustálé a systematické posouvání hranic možného. Tak viděl poslání kultury František Xaver Šalda (1867-1937), největší český filosof kultury 20. století. Neruda jeho přístup předjímá. Jestliže Šalda viděl konečný cíl kultury v odstranění strachu a neustálém boji proti němu, podobně je na tom poslání kultury u Nerudy.

I dělnické zástupy, jejichž nástup Neruda vítal v roce 1890 ve svém slavném fejetonu o Prvním máji, jsou pokračovatelem onoho boje proti strachu a za lidskou svobodu. A protože český úděl spojuje s bojem za rovnost a svobodu, splývá mu dělnická věc s pokračováním zápasu za národní emancipaci. I národ je pro něj totiž překonávání individuálních omezení, vycházení ze sebe. Toto vycházení ze sebe a poznávání sebe v jiných praktikuje v podobiznách, kterých do své smrti napsal tolik, že v Sebraných spisech zaberou čtyři svazky.

I to je důvod, proč Julius Fučík na konci své životní pouti, když se vracel k prověřeným hodnotám národní literatury, budoucím čtenářům odkázal lásku k Janu Nerudovi. Nejen pro jeho jazyk, pro odvahu experimentovat a pro jeho sociální cit. Ale i pro schopnost v jednotu uvést tradici i modernost. Ale především pro jeho nalézání smyslu lidského života v rozšiřování lidského horizontu. Věděl, že lidskému myšlení a jednání bude nakonec i sama Země malá.

Miloslav RANSDORF