KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Snadnější život pro »obyčejné« lidi

Proč kandidujete do Senátu a s jakým osobním krédem?

Senát, ač ho mnozí vnímají jako zbytečnou instituci, má nezastupitelnou roli jakési pojistky proti nežádoucímu jednání nebo rozhodování sněmovny. Není to až tak viditelné navenek, ale mnohé schválené zákony mají významné nedostatky nebo jsou plné poslaneckých přílepků, které narušují původní smysl konkrétní normy.

Legislativa a právo patří k oblastem, které mě krom jiného zajímají. Zároveň věřím, že je na půdě Senátu občas možné prosadit i vlastní priority ve finální podobě předložených novel.

Jako člověk angažující se v oblasti sociální a zdravotnictví vnímám, že v těchto směrech je třeba mnohých změn. Věřím, že každý pokus, jak situaci změnit, stojí za to. Moje krédo vyplývá z mého volebního hesla, které zní jednoznačně: Snadnější život pro »obyčejné« lidi.

Tedy řešit nebo se snažit změnit ty věci, které trápí většinu občanů. Ať už jde o dostupné veřejné služby nebo sociální systém. Zároveň jako dlouholetá představitelka odborů chci usilovat o zásadní změnu zákoníku práce, posílení práv zaměstnanců a vyřešení ostudně nízké ceny práce v České republice.

Litovala jste někdy toho, že jste se začala angažovat v politice?

Nejsem si jista, zda to byla někdy přímo lítost, ale jsou chvíle, kdy si říkáte, zda to má smysl. Zda stojí za to, věnovat tolik času a energie aktivitám, které buď nemají žádný výsledek, protože jste v menšině, nebo se nakonec stejně setkáte s kritickou reakcí veřejnosti. Všem se člověk nikdy nezavděčí. Na druhou stranu politiku vnímám jako možnost ovlivnit, změnit nebo zlepšit to, co mě jako občana trápí. Prostřednictvím občanských aktivit, které jsem už vyzkoušela také, to jde velmi těžko a nakonec stejně vždy skončíte u politiků, ať už daného města nebo kraje.

To jsem si vyzkoušela například při mé nejvýraznější občanské aktivitě – záchraně dětské léčebny Vesna v Janských Lázních, která proběhla před pár lety a byla úspěšná. Dnes je léčebna opět plná těžce nemocných dětí, které díky speciální rehabilitační léčbě dělají obrovské pokroky.

Nikdy mi nebylo lhostejné, co se děje ve městě, kde žiji, proto jsem zastupitelkou města Trutnova. V zaměstnání, kde pracuji, a to více než dvacet let, jsem aktivní v odborech. Není mi lhostejné, co se děje v této zemi. Mlčením a čekáním, že se něco změní samo, se ještě nikdy nic nevyřešilo. Proto moje angažmá v politice. Lhostejná být zkrátka nedokážu. Občas prohrajete, chcete se vším praštit, ale pak se zase zvednete a jdete dál.

Trutnovské státní zastupitelství vás viní z pomluvy, můžete se k této lapálii vyjádřit?

K tomu momentálně není asi více co říct. Líčení ještě nebylo ani svoláno. Doufám, že pokud v této zemi ještě existuje nějaký zdravý rozum a spravedlnost, byť jak se říká, občas bývá slepá, vše dobře dopadne. Samotnou kvalifikaci údajného trestného činu pomluva považuji za směšnou. O to více, že se jedná o anonymní stížnost napsanou zaměstnanci nemocnice, kde působím, na svou nadřízenou. Nechápu, proč se něčím takovým vůbec Policie ČR zabývala. V tomto kontextu mohu jen vyjádřit své velké zklamání z přístupu a jednání policie, která ignorovala všechna fakta v můj prospěch a která, jak doufám, už nebude ignorovat soud. Otázkou zůstává, zda až po dlouhé době padne osvobozující rozsudek, to bude ještě někoho zajímat.

Jste dlouholetá odborářka z nemocnice v Trutnově. Jaké zkušenosti jste si odnesla z této práce?

Odborům se věnuji prakticky celý svůj profesní život, od nástupu do zaměstnání po škole. Vnímám je jako důležité a nepostradatelné. Ještě stále mne, i po letech, překvapuje, jak snadno se mnozí zaměstnanci vzdávají svých práv. Stejně tak mne překvapuje to, jak mnozí zaměstnavatelé neznají ani základy zákoníku práce. Je třeba si uvědomit, že v naší kapitalistické společnosti nikdo nikomu nic zadarmo ani dobrovolně navíc nedá, že slušné zacházení se zaměstnanci je krásná idea, ale realita je jiná. Odbory nezmůžou vše, ale zmůžou hodně. Vždy platilo, že v jednotě je síla a čím silnější odbory v konkrétní firmě jsou, tím jsou jednání úspěšnější a pracovní podmínky lepší. Bohužel mnozí zaměstnanci k tomuto přistupují velmi laxně a liknavě a raději podají výpovědi, než by se spojili a zkusili něco ve své firmě změnit.

Dovolím si říct, že pokud jde o obranu zaměstnaneckých práv, jsou mé zkušenosti relativně velké a snažím se je využívat nejen v nemocnici, ale také být nápomocna kolegům z jiných firem. Ne vždy s úspěchem, mnozí nenajdou odvahu odborovou organizaci založit nebo se v té již existující aktivně angažovat. Mají obavy z osobních útoků ze strany zaměstnavatele, což samozřejmě chápu. Každý odborový funkcionář musí předem počítat s tím, že se stane terčem takových útoků. Záleží na něm, jak silnou je osobností a jaké má znalosti a právní zázemí, aby něco takového ustál. Zaměstnavatelé mezi zaměstnanci účelově šíří dezinformace o možnosti propuštění na hodinu a jiné nesmysly, kterým lidé bohužel velmi často věří. Přitom stačí nalistovat zmiňovaný zákoník práce a zjistíte, že nic takového nelze. Statistiky říkají, že 80 až 90 procent soudních sporů vyhrávají zaměstnanci, bohužel mnozí z různých důvodů ani žalobu nepodají. Statistika každopádně potvrzuje, že práva zaměstnanců nejsou tak malá, jak je jim účelově vnucováno.

Zastupovala jste zdravotní sestry při vyjednávání s Královéhradeckým krajem o zvýšení platů v jeho nemocnicích. Jaké zkušenosti vám přineslo toto vyjednávání? A byli jste tehdy úspěšní?

Tenkrát jsem zastupovala nejen zdravotní sestry, ale všechny zdravotníky. Bylo to velmi náročné. Z důvodu dlouhodobého neřešení situace s úrovní mezd ze strany Královéhradeckého kraje jako zřizovatele jsme nakonec s kolegy z ostatních nemocnic začali společně připravovat ve všech krajských nemocnicích stávku. Teprve tato hrozba přiměla odpovědné zástupce kraje k jednání. Úspěšní jsme byli částečně, došlo k razantnímu navýšení mezd, přestože naše požadavky nebyly splněny všechny. V dalším období mělo navyšování mezd pokračovat. Bohužel Královéhradecký kraj svůj slib nedodržel a další rok sdělil, že veřejný příslib není vymahatelný. Z této situace vyplynuly dvě zkušenosti, totiž že vždy má smysl se ozvat a dá se dosáhnout lepších podmínek a ta druhá, nikdy nevěř veřejným slibům a trvej na všem hned. Přesto se domnívám, že celkový výsledek protestní akce byl víc než dobrý.

Co nejvíce trápí zdravotnictví v kraji a co byste z titulu funkce senátorky řešila jako první v této oblasti?

V našem kraji trápí zdravotnictví to samé, co trápí zdravotnictví v celé zemi. Je to nedostatek odborného personálu, tedy lékařů a sester. Hrozba uzavírání některých oddělení, a tím omezování dostupnosti péče o pacienty. Toho bych se velmi nerada dočkala. Všude žijí lidé, kteří potřebují zdravotní péči. Občas se mi zdá, že ti, kteří zdravotnictví řídí, si vůbec neuvědomují, že v regionech není nemocnice na každém rohu, jako je tomu v Praze.

Zdravotnická legislativa by byla jednou z mých priorit, pokud bych se stala senátorkou. Ať už jde o práva pacientů, například nárok na lék bez doplatku, který ale v praxi často vůbec v lékárně neseženete, způsob financování zdravotnických zařízení, personální vyhláška o počtu zdravotnického personálu. Toto vše jsou oblasti, kde je velmi nutná změna. S tím samozřejmě souvisí v současné době hodně diskutované novely vzdělávání lékařů i nelékařů. Ač možná snahy byly dobré, výsledek mnohé problémy neřeší.

Řada lidí není spokojena se svou ekonomickou situací, ale zároveň se  nechtějí nikterak angažovat. Čím to je?

Faktem je, že lidé se dnes nechtějí angažovat nikde. Už ani ve volnočasových spolcích. Často nenajdete zájemce ani například o práci v bytovém družstvu, ačkoliv jde o jejich vlastní byty. Natož pak se angažovat v aktivitách řešících ekonomickou situaci. Mockrát jsem o tom přemýšlela. Částečně je to o naší národní povaze, mnozí čekají »za bukem«, až vše zařídí ti druzí, nebo nadávají jen v hospodě u piva. Zároveň s tím se ve společnosti velmi prohloubil individualismus. Většina občanů se zajímá jen o sebe a svou rodinu, jejich svět končí za prahem bytu. Jsme plní nezájmu, lhostejnosti a sobectví. Smutná realita dnešní doby. Nejenže se řada lidí nijak angažovat nechce, ale ještě se vysmívají těm, kteří se angažují. Solidarita mezi lidmi je doslova na vymření. Asi neexistuje odpověď, jak současný stav zvrátit.

O senátorské křeslo bude v doplňovacích volbách bojovat až devět kandidátů. Koho považujete za favorita a proč?

Předpokládám, že i přes všechny nepochopitelné kroky a ještě nepochopitelnější vysvětlování pana Hlavatého, bude zvolen opět on. Už proto, že je významným zaměstnavatelem regionu a také nejznámější osobností ze všech kandidátů. Zároveň si asi jako jediný může zafinancovat velkou kampaň, se kterou již v okrese začal. Mnohým voličům nejspíš nevadí, že se »díky« jeho neznalosti Ústavy ČR musí konat mimořádné senátní volby za několik milionů korun a že nakonec v Senátu následně usedne stejný člověk jako předtím. Peníze daňových poplatníků by se jistě daly využít o mnoho lépe a efektivněji.

Pokud budete zvolena senátorkou, věnovala byste se jen oblasti zdravotnictví? Nebo vás lákají i jiné obory?

Jak už jsem zmiňovala výše, kromě zdravotnictví se aktivně věnuji také sociální oblasti. I z toho důvodu aktuálně končím studium sociální práce na vysoké škole. Aby se lidem žilo lépe, je v této oblasti nutné mnohé změnit nebo vylepšit. Neřešené je sociální bydlení, tedy byznys s předraženými ubytovnami, nízké důchody, jako velmi špatné považuji nastavení příspěvku na péči v I. stupni a mnoho dalších věcí. A pak je tu již zmiňované pracovní právo, postavení zaměstnanců. Kromě toho je nutné řešit veřejné služby jako celek, tedy jejich dostupnost. V mém volebním programu najdete, že veřejné služby, ať už jde o školství, zdravotnictví, sociální oblast a další, musí být dostupné všem bez ohledu na příjmy. Nelze připustit další zpoplatnění nebo privatizaci těchto služeb, a tyto pokusy tu byly, jsou a budou.

S jakým heslem jdete do boje o Senát?

Moje heslo zní možná pro některé příliš všedně, ale nechci populisticky slibovat nemožné. Ráda bych pomohla těm, co to potřebují nejvíce. Lidem, kteří chodí do zaměstnání, a přesto žijí na hranici bídy, matkám samoživitelkám, které počítají, zda dětem mohou koupit jogurt, pacientům, kteří se hrozí doplatků za léky nebo seniorům, kterým se nedaří prožívat důstojné stáří. Lidem, které vidím každý den kolem sebe, lidem, které potkávám v rámci občanského poradenství, pacientům, které vídám v nemocnici a dalším. Proto je mé heslo Snadnější život pro »obyčejné« lidi.

Radovan RYBÁK