Schizma příjmové nerovnosti
Jedním z nejrizikovějších faktorů pro stabilitu světové ekonomiky je rychlý růst nerovnosti příjmů v globálním i národním měřítku. Je známé, že jedno procento světové populace vlastní stejný majetek jako zbývajících 99 procent a že každý devátý člověk trpí hlady. Nevládní organizace, vědomé sociálních i politických rizik, hledají různá opatření k řešení. Vzhledem k tomu, že jsou plodem kapitalismu, mohou však jimi doporučovaná opatření narůstající krizi pouze mírnit, odkládat či utlumovat. Reálně změnit vývoj, přerušit růst příjmové nerovnosti, prosadit systémové, komplexní řešení, může pouze nový společenský řád.
Mezinárodní organizace doporučují pro zmírnění příjmových nerovností intenzivnější protikorupční úsilí, zavedení minimální mzdy a rovnou genderovou politiku. Odvážnější z nich dodávají vyšší investice do bezplatných veřejných služeb (zejména zdravotnictví a školství), spravedlivější dělbu daňové zátěže, případně i určitou regulaci kapitálových toků k omezení transformačních operací nadnárodních korporací. Jejich jistě dobře míněná snaha ovšem zpravidla končí vydáním nezávazných doporučení, jimiž se skuteční hybatelé globální ekonomiky neřídí, a pokud by ohrozila jejich ekonomické zájmy a vztahy, ani řídit nehodlají.
Můžeme se setkat i s voláním po obnově sociálního státu a návratu k učení Marxe a Engelse, zbaveného vulgarizačních či populistických přílepků z let tzv. normalizace apod. Můžeme se setkat i s naivními pokusy o nová řešení údajně překonávající kapitalismus typu participace, korporativismu, kolektivismu, selektivního skupinového vlastnictví. Dokonce i s odmítáním splátek dluhů, což je z pohledu dlužníka pochopitelné, ovšem z pohledu celkové ekonomické situace regionu či světového pořádku nefunkční až destruktivní. Bohužel ani racionální z nich nejsou v dnešních podmínkách realizovatelné.
Existují i další možná řešení, která se sice neopírají o kvalitativní systémové změny ve společnosti, nicméně je skrytě a v čase anticipují. Na počátku je ideologický rozpor mezi zastánci zlepšování státních financí a uzavírání příjmových nůžek pomocí progresivního zdanění, a propagátory minimální role vlády ve společnosti. Další faktor spočívá v poznání přímé úměry mezi příjmovou nerovností a důvěrou ve společnosti. Při absenci důvěry snadno vzniká kultura obviňování. Je politicky výhodnější nahradit identifikaci a řešení příčin selhání ekonomiky svalováním viny na určité mocenské či zájmové skupiny.
Ve skutečnosti nezáleží ani tak na tom, zda je společnost nerovná, ale proč je nerovná. Jaká je míra zásluhovosti, jaká je míra vykořisťování, jaká je sociální stratifikace společnosti. Vyplývá nerovnost ze samé podstaty kapitalismu a na jeho existenci je bytostně přisátá, nebo je do určité míry »dobrovolnou výměnou« za pohodlí či riziko, jako je tomu v jakékoli loterii? Je nerovnost příjmů převážně ekonomický, nebo politický problém? Lze ji trvale redukovat ekonomickými reformami, nebo politickým rozhodnutím? Evolucí, nebo revolucí? To jsou otázky mimořádného významu, na které však již čtvrt století marně hledají všechny relevantní politické síly reálnou a realizovatelnou odpověď. Jsem přesvědčen, že tato odpověď je osudovou.
Ladislav ŠAFRÁNEK
