Slovenští antifašisté oslovují mladé
Absolvoval jste s padesátičlennou skupinou slovenských antifašistů zájezd do České republiky. Cílem vaší cesty byl Památník Terezín, a poté diskuse v Praze o nebezpečí fašismu. Při té příležitosti jste se pochlubil, že se vaší organizaci daří práce s mladšími. Jak to děláte?
Pořádáme zájezdy po památníkách v místech někdejších koncentračních táborů, také organizujeme besedy. A jak se nám daří oslovovat mladší ročníky, uvedu na konkrétním příkladu.
Když jsme organizovali zájezd do KT Osvětim, tak s námi jely i dvě přibližně pětadvacetileté dámy. Nebyly členkami našeho svazu. Po návratu z tohoto zájezdu, po krátkém čase, podepsaly přihlášku do svazu. Od té doby se zúčastňují každého zájezdu a přivedly k nám i své vrstevníky. Tímto způsobem dochází k určitému »nabalování« lidí.
Je samozřejmé, že cestou za poznáním historie se lidé vzájemně mezi sebou seznamují, povídají si, kolektiv se utužuje a takto nalézají společnou řeč.
Možno říci, že mladí a mladší lidé na Slovensku mají žízeň po poznávání historie?
Ano. A dokumentuji to na dalším příkladu: Naše oblastní organizace připravila letos pro studenty a žáky soutěž ve znalostech historie druhé světové války, Slovenského národního povstání atd. Oslovili jsme všechny základní a střední školy v oblasti Zvolena, Krupiny a Detvy a zareagovaly skoro všechny školy. Takže se naše obavy, že nebude zájem o takovouto soutěž, nepotvrdily, naopak jsme byli mile překvapeni pozitivním přístupem mladé generace k naší historii.
Dokonce po skončení soutěže přišli za mnou žáci jednoho gymnázia a požádali mě, abych zorganizoval celoslovenské kolo pro vítěze oblastních kol. To mluví samo za sebe.
Kolik členů má vaše organizace?
Naše oblastní organizace má okolo 900 členů, ještě před časem jsme měli 842, takže jsme nastartovali pozitivní trend. Začala vstupovat do svazu generace čtyřicátníků. Pochlubit se můžeme dobrým věkovým průměrem, pohybuje se okolo šedesáti let.
Co je důležité, že členský přírůstek do našich řad je vyšší než úbytek. Hlavním důvodem úbytku jsou úmrtí našich členů, a to hlavně přímých účastníků odboje, kteří dnes mají kolem devadesáti let.
V jaké kondici je Slovenský svaz protifašistických bojovníků jako celek?
Svaz má do 20 000 členů, patříme k silnějším společenským organizacím na Slovensku. V poslední době byl u nás přijat zákon o postavení Slovenského svazu protifašistických bojovníků, takže jsme poněkud jinde, řekl bych výše, než například svaz včelařů či kterákoli jiná, »běžná« organizace – při vší úctě k nim a k jejich činnosti. Nyní byl přijat další zákon - o odškodnění sirotků. Pokud někdo ztratil matku či otce během druhé světové války v důsledku válečných událostí, může požádat stát o jednorázový příspěvek.
Hodnotím také velmi pozitivně přístup měst, obcí a státní správy k našemu svazu. Ve spolupráci s městy a okresními úřady připomínáme výročí, klademe věnce, přicházejí se na tyto akce poklonit i velvyslanci ČR, Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska a Rumunska. Na každou vzpomínkovou akci - ať už je to výročí SNP, ukončení druhé světové války apod. - přicházejí zástupci ambasád vítězných mocností.
Ve Zvolenu kde má náš oblastní výbor sídlo, klademe věnce na náměstí. Pak se zde nacházejí dva hřbitovy, kde leží osvoboditelé – velký hřbitov rudoarmějců, na kterém je pochováno na 18 000 vojáků Rudé armády, a další hřbitov, na kterém odpočívá okolo sedmi tisíc Rumunů padlých při osvobozování Československa.
Vidím však jednu kaňku – neonacistického župana Mariana Kotlebu, který je nejvyšším představitelem právě v Banskobystrickém kraji, centrále SNP. Jaký paradox...
Ano, je to tak. Neúčastnil se vzpomínkových akcí k 70. výročí SNP, což bylo jedině dobře. Ale víte, co udělal? Vyvěsil na radnici velký transparent »Jsme proti NATO«. A to je sympatické pro naše lidi, protože většina obyvatel Slovenska je proti NATO. Tím klepl hřebíček na hlavičku, protože se dotkl toho, co je lidem blízké. Tímto způsobem ultrapravice získává lidi.
Zvolení pana Kotleby županem je výsledkem nespokojenosti našich občanů s politikou všech vlád od roku 1989. Občané přestali důvěřovat standardním politickým stranám, protože se nenaplnila jejich očekávání. Vždyť jsme dosáhli životní úrovně z roku 1989 až v roce 2007! A to nám bylo slibováno, že za pár roků po rozdělení Československa dosáhneme životní úrovně Švýcarska. Opak je pravdou. Proto bychom se měli poučit z dvacátých let minulého století, když vznikl v Itálii fašismus. Na začátku byla fašistů jen malá hrstka a za krátký čas tato rakovina prolezla celou Evropu.
Ekonomická krize vždy lidi radikalizuje. Podívejme se, co se dnes děje v celé Evropě. Kdo by řekl, že u našeho souseda, se kterým máme sto kilometrů dlouhou hranici, bude občanská válka, kde se vraždí bratr s bratrem?
Jak se zohledňují ve slovenském veřejném diskurzu levicové osobnosti SNP – například Gustáv Husák, Karol Šmidke, Jan Šverma?
Odpovím vám takto: Ačkoli se snaží někteří pravicoví a novodobí kvazihistorici překrucovat historickou pravdu, my na našich vzpomínkových akcích hovoříme směle. Říkáme, že nás osvobodila Rudá armáda. A přitom říkáme jen to, co je historickou pravdou. Tomu, co se snaží pravice podsouvat, jsme se postavili, a s pozitivním ohlasem našich členů i obyvatel. Říkáme i to, že komunisté byli ve vedení Slovenského národního povstání. Opět opakuji: nesdělujeme nic, co by nebylo historickou pravdou.
U nás na Slovensku vnímám dva proudy diskusí o SNP: jeden, který zatracuje toto povstání a hodlá z partyzánů udělat bandity, a druhý, který obhajuje SNP a jeho historický odkaz, boj Slováků a všech ostatních příslušníků odboje z jednotlivých států, kteří se zúčastnili povstání proti fašismu a za obnovení Československa. Mezi těmito proudy probíhá diskuse.
Pokud je celkově spíše příznivý vztah a úcta Slováků k SNP, proč se přejmenovala například Chata kpt. Nálepky ve Vysokých Tatrách? Proč se vlastně změnila, opět, centrální socha na dukelském památníku?
Musím se smutkem konstatovat, že se nám nepodařilo zachránit mnoho historických názvů hrdinů SNP a druhé světové války. Tato přejmenování se děla po listopadu 1989.
Změna sochy na Dukle, to je opravdu velké haló. Naši členové jsou na to citliví. Probíhá diskuse v rámci svazu. Nerad bych se blíže k tomu vyjádřil, dokud diskuse neskončí. Pro náš oblastní výbor je to dvojnásob citlivá otázka, protože náš rodák sochař Ján Kulich je autorem té sochy na Dukle, jež byla odstraněna (z centrálního místa). (Původní zde byla socha čs. vojáka z roku 1949; v padesátých letech sousoší děvčátka s vojákem od sochaře Malejovského; v roce 1964 Kulichovo sousoší ženy a sovětského vojáka nazvané Žaluji. U příležitosti sedmdesátého výročí karpatsko-dukelské operace odhalili letos slovenský prezident a ministr obrany repliku původní sochy čs. vojáka; Kulichova socha je přemístěna do jiné části areálu – pozn. aut.)
Čeští diváci jsou dosti kritičtí k nabídce filmů a pořadů s válečnou a odbojářskou tematikou v televizním vysílání. Absentuje sovětská válečná tvorba, staré čs. válečné filmy apod. Jak je to u vás?
Lidé na Slovensku jsou obecně přesycení americkými filmy. Nyní kolem 70. výročí SNP se povytahovaly staré filmy o povstání, a to lidé velmi ocenili a s radostí je sledovali. Jsem rád, že aspoň jednou za čas se dostane do veřejnoprávní televize tato filmová tvorba.
Jak vnímá podle Jána Kašici slovenská veřejnost situaci na Ukrajině? Čtěte více ve středečních tištěných Haló novinách.
Monika HOŘENÍ
