KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Devátého května 1945 bez ohledu na to, co nám tvrdí a ještě nějaký čas budou tvrdit pravicová média a s požehnáním ministerstva kultury se píše v učebnicích, byla konečně osvobozena celá Československá republika. Válka neskončila vstupem americké armády do města Plzně či separátním podpisem kapitulace v Remeši. Válka skončila tehdy, až nacističtí okupanti byli poraženi v samém centru Čech a v postupimském Karlshorstu všechny mocnosti protinacistické koalice, všechny bez výjimky, za ostatní státy bojující na jejich straně stvrdily, že už se nebude střílet.

 

Jenže 9. května se ještě střílelo. V Praze se stále bojovalo a ani města na severu Čech, na východě i na jihu nebyla svobodná. Teprve vstupem Rudé armády do samotného centra Prahy a souběžně i do dalších míst bylo možné konečně říci: Jsme skutečně svobodni! A to i přesto, že na jihozápadě od Prahy se bojovalo ještě několik dnů a poslední bitva druhé světové války v Evropě musela na sebe čekat více než osmačtyřicet hodin v prostoru Milína.

Dnes je devátého května. Tehdejší osvobození nepamatuji. Byl jsem příliš malý, než bych ho vnímal. Přesto za něj děkuji. Kdyby nebylo totiž Sovětské armády, mnozí z nás by se nedočkali dnešních dnů a ani americká armáda by nezastavila u Plzně. Splnily by se záměry nacistických pohlavárů a »tento prostor«, tedy naše vlast, by byl očištěn od Čechů. Jen část by tady zůstala, ta která byla hodna poněmčení, ostatní by možná žili v Patagonii – podle záměrů dnes chváleného Jana Bati, anebo kdesi na Východě.

Ti, kteří by se však postavili na odpor, byli by, včetně dětí, vyhlazeni v Osvětimi, Mauthausenu či třeba v Treblince. To všechno by bylo skutečností, kdyby občané Sovětského svazu nedokázali zastavit hitlerovskou mašinérii. V té době sami, protože Západ čekal na to, až Sovětský svaz vykrvácí. Když se to neuskutečnilo, přes milionové oběti, ve chvíli, kdy už bylo jasné, že SSSR dokáže porazit nacisty dokonce bez jeho pomoci, začal se opravdu bojově angažovat.

Připomeňme jen, že k vylodění na Sicílii došlo v době, kdy Rudá armáda porazila nacistické elitní jednotky u Stalingradu, nenávratně pro nacisty byly ztraceny Rostov, Tula, Novgorod a sovětští obránci vlasti postupovali stále dál na západ. V době vylodění v Normandii byl již osvobozen Minsk, Brest, Lvov a Oděsa a nebylo síly na německé straně další její postup zastavit.

Devátého května došlo tedy k vyvrcholení této bojové cesty. Berlín byl již v rukou Sovětské armády, zbývala pevnost Česká kotlina a v ní Praha jako taková. Tu první Rybalkovy tanky dosáhly v ranních hodinách 9. máje. Cestou ještě zahynulo pod střelami a granáty »nebojujících« nacistů na pět set rudoarmějců. Teprve v tu chvíli byla celá naše vlast skutečně svobodná. Ten den skutečně měl v kalendáři své číslo devět.

Otakar ZMÍTKO