KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Než sněmovna přistoupila k diskusi o programu Sobotkovy vlády a k hlasování o důvěře, vyslechla si projev prezidenta Miloše Zemana. Jak jste vnímal jeho slova?

Byl to jeden z vydařených projevů pana prezidenta. Z nejlepších, jaký jsem slyšel. Přátelské rady, nebo jak tomu říkal, byly pěkně jedovaté, ale i velmi kultivované. Myslím si, že jak veřejnost, tak vláda vnímaly, že bude pečlivě sledovat, jak se plní vládní program, který je velmi ambiciózní a není úplně dořešen po stránce financování. A vyrozuměl jsem z toho, že také prezident nebude vládu příliš šetřit, pokud udělá nějakou chybu.

KSČM vládu nepodpořila, v diskusi byla hodně aktivní…

My jsme se při rozhodování o důvěře vládě zdrželi hlasování. Považovali jsme za nepatřičné opouštět sál, ale také jsme nechtěli být ostře proti, protože řada bodů v programovém prohlášení je nám sympatická. Zároveň však máme obrovskou pochybnost o tom, jak se tak ambiciózní program podaří naplnit, jestli to není jen prázdná proklamace, mazání medu kolem úst. A to se teprve časem ukáže. Vláda dostala od nás šanci se předvést, zdržení znamená také zdvižený prst - budeme pečlivě kontrolovat, zda alespoň to, co zejména z programu ČSSD zbylo, se bude plnit.

 

Některé zásadní věci, které slibovala opět zejména sociální demokracie před volbami, v programu nejsou. Chybí mi tam řada věcí, jednu řeknu. Jde o dotažení řešení církevních restitucí v souladu s názorem převážné většiny občanů. Aspoň pokus, deklarace, že se tím vláda bude vážně zabývat, aby to dospělo co nejblíže stanovisku, které má o církevních restitucích většina lidí.

Debata byla velmi podrobná a dlouhá na rozdíl od toho, co jsme ve stejné chvíli zažívali u vzniku předchozích vlád. Velmi živě se jí zúčastnili i ministři a premiér. Nebylo to jako v minulosti, kdy nás nechaly vládní strany tzv. vykecat, nereagovaly a myslely si své, a pak si to odhlasovaly. Tentokrát jsme to doopravdy vnímali jako dialog vlády a opozice. Alespoň z našeho pohledu. My jsme drželi zásadu, že naše vystoupení budou věcná, konkrétní, nebudou jen proklamativními výkřiky. To jsme dodrželi.

Můžete nějak vyjádřit, nakolik program Sobotkovy vlády konvenuje s programem KSČM?

To je resort od resortu různé, takže si netroufnu to odhadovat procenty. Je to od téměř nuly - např. v resortu obrany se dál potvrzuje dosavadní politika, která není v souladu s našimi východisky. V některých resortech je to jiné, jsou tam body, které dokážeme podržet, někde je to až po 40 až 50 procent - mám na mysli třeba zemědělství, kde jsou i body konvenující s naším programem. Ale mám velké pochybnosti o tom, že se je podaří splnit, protože tato vláda není levicová. Je to vláda pravicová, i když má levicově laděné body ve svém programu.

Ve vládě je hnutí ANO, které samo sebe prohlašuje za pravicové, resp. pravostředové, mají tam rozhodující slovo lidovci, kteří ani náhodou nejsou levicově zaměření. Jsou pravostředoví nebo spíše pravicoví, takže vláda jako celek nemůže být levicová. To je také jeden z důvodů, proč jsme ji nepodpořili. Navzdory tomu, co prohlašovala pravicová opozice - že jde o levicovou vládu, kterou nemohou podpořit - my máme jiný pocit, jiné vidění. A dokud nás nepřesvědčí svými kroky o něčem jiném, budeme ji považovat za vládu minimálně pravostředovou.

Nechte nakouknout čtenářům pod pokličku klubu - byl v něm názor zdržet se hlasování opravdu tak jednoznačný?

Nejdřív se náš postoj projednával ve stínové vládě, prošlo to Výkonným výborem ÚV KSČM, a doporučení obecnějšího rázu bylo - nepodpořit. O formě nepodpory jsme pak diskutovali v klubu. Nevyskytl se ani jediný názor, že bychom měli vládu podpořit, a nevyskytl se ani jeden názor, že bychom měli být proti. Byla to vzácná jednomyslnost.

Jak už jste řekl, ČSSD se tímto koaličním spojením dostala do středu nebo ještě víc doprava politického spektra, pan prezident však ve sněmovně řekl, že jiná forma vlády nebyla možná. Je to tak?

Jiná možnost tu samozřejmě byla. Přinejmenším menšinová vláda. Model, který je dosud, jen bez lidovců. Možná by to bylo stabilnější, než bude tento slepenec. Druhá možnost byla, že vládu nebude sestavovat vítěz, ale druhý na pásce. Zase to mohl být nějaký model menšinové vlády. Možnosti jiného řešení zkrátka byly, ale ani se o nich nejednalo. Až po tu nejzazší - předčasné volby, i když to nepreferuji.

Jak byste charakterizoval vystupování pravicové opozice v oné téměř 12hodinové diskusi před hlasováním o důvěře?

Rozumím tomu tak, že v okamžiku, kdy se oprávněně poukázalo na to, že situace v zemi není zcela dobrá, že je zaviněna vládami, ve kterých oni byli hlavními veslaři, tak se bránili, seč mohli. Ale více než 20 let se tu svádělo vše hlavně na minulý režim. A ti, kdo to hlavně činili, jsou nyní nervózní z toho, když se poukáže na jejich vlastní pochybení, nedostatky, nezvládnuté aktivity, které přivedly zemi do neradostného stavu. Finančního, i co se týká nálady občanů. Lidé nevěří politice, nevidí horizont řešení problémů, a to do značné míry leží za krkem současné pravicové opozici.

Hodně to jiskřilo mezi současným a bývalým ministrem financí. Překvapilo vás to?

Toto jiskření je tu od počátku. Nevím, co si kdy kluci, možná ve vzdálenější minulosti, udělali, ale je to přirozené. Současný ministr financí přišel s nějakými vizemi do politiky, na ministerstvo, někdy se zdá, že to až přehání, odsudky má velmi tvrdé. Zatím se to pořád pohybuje na úrovni obecného obvinění, a někdy vážného. A bývalý ministr se brání, resp. útočí. Na můj vkus je ten souboj velmi ostrý, někdy v něm padají expresivní slova, a může to vyústit doopravdy až v souboj na kordy. Já se nedivím panu Babišovi, kterého opravdu vynesla do vysoké politiky nálada obyvatelstva, o níž jsem mluvil, že bojuje tímto způsobem. On říká jen to, co si lidé myslí. Má velmi dobře promyšlené, jak mluvit jednoduše, zřetelně, srozumitelně. A my budeme čekat, co dokáže. Buď zvládne resort financí - pak klobouk dolů, a jak řekl pan prezident, Nobelovu cenu k tomu. Nebo to nezvládne - a pak to budou zase další Věci veřejné, další zelení, Unie svobody, ODA v řadě. Všechny tyto strany byly stranami na určité účelové použití. Zpravidla nepřežily jedno volební období. U pana Babiše je to trochu jinak, vynesly ho trochu jiné věci, a je jeho odpovědností, aby se mu to podařilo zvládnout.

Než prezident jmenoval vládu, než sněmovna mohla hlasovat o její důvěře, dal si podmínku – první čtení služebního zákona. Co tomu říkáte?

My si myslíme, že raději lépe než rychle. Řadu věcí je třeba v zákoně pečlivě zvážit. Služební zákon by měl podstatně zefektivnit výkon státní správy. Aby nedošlo zase k pouhému zakonzervování nějakého vztahu v zájmu nějakých struktur. Doopravdy se tím musíme raději zabývat trochu déle, aby se také nemusel zase zákon brzy měnit. Je třeba si uvědomit, že je to zákon, který bude fungovat nejméně 20 let. Aby nás příští generace nemusely s pohrdáním komentovat jako lidi neschopné, uspěchané, břídily a babraly, kteří jim připravili peklo na zemi.

Vládní strany slibují, že v rámci toho vyřeší i otázku lustračních zákonů. Nevyřeší. Možná jen pro ministry... My jsme přišli opakovaně s návrhem na zrušení těchto zákonů.

Proč je k tomu taková nechuť téměř čtvrt století po převratu 1989?

Protože to předkládají komunisté, což někteří dokonce řekli. Oni jsou tak »upřímní«, že to prostě řekli. Jiní zase obhajovali, že i po tak dlouhé době mají lustrační zákony smysl. Budou mít smysl ještě za 300 let, kdy se bude prokazovat, že prapraprapředek nebyl v Lidových milicích. Účel, pro který těsně po převratu zákon přijali, byl, aby jim dosavadní moc do toho nemohla mluvit nebo jim škodit, aby se k popřevratové vládě nedostali odborníci z doby před tím. A také se obávali, že se to může nějakým způsobem vrátit zpět. Přijali to na pět let, poté to prodloužili prakticky na věčnost.

Lustrační zákony jsou dávno spotřebované, vypařené, a jde jen o to, jakým způsobem ukončit jejich existenci. To téma se táhlo přes měsíc, KSČM projevila v diskusi velkou míru odpovědnosti, nesklouzli jsme k lacinému populismu, i v médiích jsme vysvětlovali, o co nám jde. Mně osobně bylo příjemné, že poprvé v historii nám pro zrušení hlasovali i poslanci jiných klubů, byť jich bylo jen šest. Já jim za to děkuji, projevili v tom mediálním tlaku odvahu se vzepřít dosavadnímu obecnému klišé.

Po čase přijdeme s návrhem znovu. Nevím kdy, možná si počkáme, až jak bude vypadat služební zákon. Možná řekneme - když nechcete teď, pojďme se bavit o nějakém rozumném termínu, ke kterému se zákony bez náhrady zruší. Na tanci kolem vicepremiéra Babiše je vidět, jak moc to zatěžuje. Všechny ty obavy a principy jsou dávno liché. Přesto se tu táhne ono zástupné - Babiš a jeho případné angažmá u StB - jako hlavní téma mnohých zpráv mnoho týdnů. A pravice má velmi laciný a jednoduchý důvod, jak kritizovat vládu, nemusí vůbec věcně. Ale občany to nezajímá. Je to plané vedlejší téma, a v průzkumech je mírná většina lidí pro zrušení lustračních zákonů. Pro nás je to velké povzbuzení.

V programu schůze sněmovny byly i předlohy z pera KSČM. Jedna chtěla rozšířit název státního svátku 17. listopadu o Mezinárodní den studenstva…

Mezinárodní den studentstva byl dalším z testů, jak moc ještě platí, že se hlasuje o tom, kdo návrh předkládá, a ne o věci samotné. Pro nás je vždy rozhodující věcný obsah návrhu, ne jestli s tím přijde Frantík, nebo Pepík. U jiných to neplatí. Když komunisté něco předkládají, jako by to bylo od čerta. Uvidíme, jak dlouho to ještě vydrží. Myslím si, že dosavadní název - pouze Den boje studentů za svobodu a demokracii - opomíjí rok 1939, chtěli jsme to zdůraznit. Zase se k tomu při nějaké rozumné příležitosti vrátíme, budeme diskutovat v širším spektru, budeme hledat podporu.

Jaký je názor Pavla Kováčika na to, proč více nepodpořila ČSSD nývrh KSČM na rozšíření názvu státního svátku 17. listopadu, si přečtěte v pátečním tištěném vydání Haló novin.

Marie KUDRNOVSKÁ