Trapný paradox
Spanilá demonstrativní jízda americké armády nazvaná Dragoon Ride už skončila. Tento podivný »plechový cirkus« budil vášně. Jedni ho až hystericky vítali, jiní dávali najevo svůj protest a nesouhlas. Podle mne to bylo legrační, a pokud americký konvoj měl kohosi (prý Rusko) zastrašit, tak se to nepovedlo. Myslím, že se Rusové museli spíše válet smíchy, zejména v okamžiku, kdy se jeden z obrněných transportérů na české skvělé silnici téměř rozsypal a museli ho odtáhnout. A kdoví, bude-li kdy ještě bojeschopný.
I další americká vozidla měla údajně problémy. Jiným zase došly pohonné hmoty. Zkrátka komedie se vším všudy… Této vojenské techniky se má někdo bát? To je úsměvné a spíše ostudou, ne však naší. Vítat¨, či nevítat konvoj měl každý občan právo. Snad jen ony »vítací delegace a naorganizované průvody či nadšené řady pracujících a mládeže« (proč chyběli pionýři?) kolem trasy konvoje mi připadaly až příliš poníženě servilní. To je ale můj pohled.
Český lid je však vtipný a umí na každou situaci zareagovat. Proto se mi líbí názor, že možná ti samí lidé budou třeba za několik let stejně nadšeně vítat jiné ozbrojence! Konečně František Ringo Čech na toto téma před časem namaloval obraz nazvaný »Občané a zvířátka nadšeně vítají čínskou osvobozeneckou armádu«. Vtipné, udeřil hřebík na hlavičku.
A v úterý 31. března se v areálu ruzyňských kasáren v Praze konal koncert pro americký vojenský konvoj - podle Hospodářských novin nazvaný »Ahoj, kluci americký«. To mne pobavilo a říkal jsem si, zda pro »americké hrdiny« nebudou vystupovat titíž umělci, kteří 28. ledna 1977 v Národním divadle podepisovali Antichartu a odsuzovali snahy imperialistů rozvracet socialismus. Bylo by to legrační. Jenže americkým vojákům se v programu skutečně představili kumštýři, kteří jsou signatáři Anticharty. Například Petr Janda, Jiří Suchý, jen Pavlína Filipovská, která Antichartu podepsala mezi prvními, tentokrát chyběla…
Na seznamu umělců, kteří podepsali Antichartu, jenž je volně přístupný na internetu, například nechybějí Zdeněk Svěrák, Jan Tříska, Dagmar Veškrnová či Eva Pilarová. A mohl bych pokračovat. Inu, ti, kteří vystoupili v děkovném koncertě americké armádě a přitom podepsali Antichartu a třeba vystupovali před rokem 1989 na slavnostech míru a přátelství se Sovětským svazem, zřejmě ztrácejí paměť.
Zde platí trvalá moudrost Jana Wericha. Kdysi řekl, že někteří kumštýři (on řekl komedianti) jsou jak prodejné děvky. A jsou ochotní, aby se zalíbili, sloužit a posluhovat každému, kdo je právě u moci a občas jim od bohaté hostiny hodí ohlodanou kost.
Jiří KOŠŤÁK
