Umění bez podpory chřadne
Právě skončený 19. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka (PDFNJ) naznačil, že dříve mimořádně úspěšná a výlučně prestižní akce ojedinělého významu se může vlivem nedostatečného finančního krytí dostat do určitých dramaturgicko-provozních problémů.
Skutečností se totiž letos oproti dřívějšku stal nejen zmenšující se počet kvalitních nabídek vrcholných hodnot, ale také méně působivá dramaturgická linie. Zatímco v minulosti jsme mohli na pražských scénách v rámci PDFNJ sledovat i umělecky špičkové - a provozně i finančně jistě velmi náročné - projekty, letošní ročník nabídl jen redukovanější množství titulů, navíc někdy s nižší realizační úrovní.
Festival se od svého založení roku 1996 - původně pod označením Německé divadlo v Praze – dlouhodobě vyznačoval osobitou vyhraněností i vysokými kvalitami. Působil coby pomyslný »maják« kvalit i invencí v našem leckdy stagnujícím, časem až odumírajícím »polistopadovém« jevištním dění. Hodnoty realizační i dramaturgické tudíž mohly být českému divadelnictví příkladným povzbuzujícím podnětem i vzorem. Kromě prestižních německých a rakouských scén se totiž na programu PDFNJ podílely také soubory ze Švýcarska a dalších zemí, kde němčina zaznívá zcela bezprostředně a autenticky. Akce tak získala významnou, až výlučnou pozici v hierarchii vývoje kulturních vztahů, a to nejen z hlediska pražského (resp. českého) kulturního dění, ale na širší bázi úrovně evropské.
Prvním citelným omezením akce se před lety stal neočekávaný odchod dramatika Pavla Kohouta z pozice představitele PDFNJ nejen oficiálního, ale i provozně programového. Naštěstí situaci svými aktivitami, snažením a novými trendy bezprostředně pokryla zkušená a aktivně činorodá ředitelka festivalu Jitka Jílková společně se svým dělným realizačním týmem. Nicméně letošní ročník se bohužel jevil v dosavadní devatenáctileté tradici PDFNJ jako snad až zcela nejslabší článek. Zavinil to zřejmě průběžný nedostatek finančního zabezpečení. Nechce se totiž věřit, že by snad v západoevropském německy hovořícím divadelnictví nastala tak výrazná proměna – bohužel k horšímu.
Festivalové otazníky
Například »lidově« se tvářící představení Dechovka tvůrčí dvojice Jiří Havelka - Karel F. Tománek v nepochybně poctivě snaživém provedení českého souboru Vosto5 Praha náleží spíše jen do sféry kultury převážně oddechového charakteru, tedy nikoliv na program přehlídky tak umělecky prestižní, obsahující dříve špičkové evropské artificiální nabídky. Asi jako kdybychom chtěli do repertoáru Národního divadla (ND) implantovat fiktivní hry o pomyslném Járovi (da) Cimrmanovi... Hra Dechovka sice v režijním pojetí spoluautora projektu Havelky působivě (místy i úsměvně) naznačila určité námětové trendy i z oblasti česko-německých vztahů minulosti a současnosti (i když historicky ne zcela dokonale a přesvědčivě!), ovšem v devatenáctiletém nápaditém a hodnotném programovém oblouku PDFNJ program působí poněkud rozpačitě.
Stejně tak to platí i o málem až šantánově pojatém představení Svatojánská noc, jež však se slavným dílem Shakespearovým nemá vůbec nic společného. Tuctovitě vnímaný - a místy až kupletově pojatý - titul lucemburského původu občas zel dramatickou prázdnotou, jevištní »vatou« a hodnotovou (pod)průměrností. Tolik kritizovaný a »proklínaný« někdejší televizní kabaret Ein Kessel Buntes proti tomu kdysi nabízel málem hotové skvosty - stejně jako scénky z někdejších našich televizních kabaretů. Lucemburské Les Théâtres de la Ville sice v režii Martina Englera představilo výrazně výrazově propracované herecké výkony Davida Greiga, Gordon McIntyreové i dalších dvou velmi schopných hudebníků. Ovšem pro reprezentativní pražskou mezinárodní divadelní přehlídku německého divadelnictví je to jen velmi málo. Vlastně toliko jakési oddechové představení pro chichotající se slečinky (post)pubertálního věku, pro něž nespočet sprostořekých vulgarismů v němčině i v českém překladu nebyl asi ničím cizím. Někteří návštěvníci dokonce během představení odcházeli!
Pak se ovšem lze jen velmi podivovat, proč současná pražská plytce smýšlející »kavárenská smetánka« tolik brojí proti jednomu kontroverzně pojatému i vnímanému rozhlasovému projevu současného prezidenta naší republiky, když nesrovnatelně horší rétoriku nejednou slýcháme z divadelních scén. Ostatně podobné silácky hrubé vyjadřování není občas ničím neobvyklým ani v naší »zlaté kapličce nad Vltavou«, tedy pražském Národním divadle. Doufejme, že s příchodem nového šéfa činohry ND nastane obrat k lepšímu.
Stravinskij zcela jinak
Velmi příjemným překvapením letošního ročníku PDFNJ se naopak stalo performerské představení mezinárodní skupiny She She Pop ve spojení s působivou hudbou klasika 20. století Igora Stravinského. Jeho slavné Svěcení jara si získalo mezinárodní pověst hned při prvním uvedení Ďagilevovým slavným Ruským baletem, tedy již před bezmála stoletím. Od té doby jsme byli také u nás svědky nespočtu vynikajících uvedení nejen koncertních, ale i baletních, resp. baletně pohybových.
V tomto případě se však jedná o zajímavé propojení hudební složky s ryze dramatickým (spíše performersky autentickým) pojetím v podání činoherců. Přestože nejde o tradiční jevištní dějově postupně se vyvíjející pointování, ba naopak spíše o subjektivizující kaskádovitě vystavěné pohybové etudy se společným tematickým směřováním, lze se s novým výkladem inscenátorské skupiny ztotožnit.
Odkazuje, že specificky pojaté jevištní představení Svěcení jara - Jarní oběti se zabývá otázkou ženské oběti v rodině a ve společnosti novými působivými prostředky, navíc s jasně cíleným koncepčním směřováním. Interpretující čtveřice – tři ženy a muž, všichni mladší a střední generace - zde záměrně přenášejí téma náboženské rituální lidské obětiny z hudebního Svěcení jara především na oblast eticky obsahového směřování. Tedy při hledání osobního odříkání ve vztahu mezi ženami a muži, mezi matkami a dcerami (resp. i synem), nadto s freudovskou balancí mezi vědomím, podvědomím a hledačskou touhou po poznávání.
Princip Laterny magiky
Performérky z mezinárodní skupiny She She Pop uvádějí ryze vlastní a osobité pojetí pochopení těchto vztahů s ideou vazeb se známými skutečnostmi, nadto v autenticky svébytné linii jevištního typu. Intenzitu prožitku podtrhuje propojení herecké akčnosti na scéně spjaté s dějově vyprofilovanými filmovými projekcemi na pozadí. Jde tedy o formu často užívanou zejména pražskou Laternou magikou, ale nejedná se tu o pouhou kopii tohoto principu. Patrný je totiž výrazný technicko umělecký posun v duchu tematiky a s využitím moderních realizačních technik. Autorem kvalitně provedených filmových vizualizací je Benjamin Krieg.
O sebezříkání
Pohybově verbální performance Jarní oběti podle děje Stravinského orchestrální suity Svěcení jara téma rituální lidské oběti pojímá zcela v souladu s hudebním obsahem jednotlivých částí díla. Hudba i pohyb a hlasový projev jsou organicky nedělitelnými cennými prvky výstavby celého svébytně pojatého představení. Ženská oběť v rodině a ve společnosti však není vnímána jen z obvyklých pregnantně feministických tendencí. Spíše se skupina ohlíží na etickou otázku osobního odříkání ve vztahu mezi ženami a muži, mezi matkami a dcerami. Současný důraz na seberealizaci, vlastní individualitu a osobní svobodu totiž všechny akty sebezříkání a oddanosti (či poddajnosti) poněkud zpochybňuje. Představení tyto skutečnosti akceptuje nejen v rovině vizuálně auditivního projevu čtveřice vystupujících, ale i prostřednictvím filmových dotáček s výkony čtyř stárnoucích žen na projekčních plátnech, jež však nejsou jen statickou součástí, ale nabízejí tvořivý proces večera. Jde vlastně o jakési halasovské zpodobení časoprostorového vývoje života (srv. básnické sbírky Mladé ženy, Staré ženy), kdy archaická jarní oběť symbolizuje jistotu, že každé společenství oběť vlastně vyžaduje. Ba dokonce teprve na jejím základě vzniká. Vytváří to přírodně zákonitý koloběh života.
Již letošní dubnová hamburská premiéra projektu měla výrazný úspěch. Pozitivní zájem o představení následně projevilo publikum v Berlíně, Frankfurtu nad Mohanem či Stuttgartu, také v Paříži, ve švýcarské Bazileji či Lausanne, v létě rovněž během festivalu experimentálního divadelnictví v japonském Kjótu a jinde. Po pražském uvedení se s koprodukčním mezinárodním nastudováním osobitého projektu seznámí také vídeňské publikum.
Názor
»Nikdo nás neučil režijní a herecké techniky, vše jsme se naučily samy a hodně jsme se musely věnovat i svému studiu a pohybu po teoretickém terénu, což nám ovšem také pomohlo. Naše spolupráce je relativně prostá. Za ta léta víme, co kdo dokáže. A když se někde objeví volné místo, víme, kdo a jak jej může zaplnit. Nikdo však nevede ostatní,« uvedla členka ženské skupiny She She Pop, herečka a performerka Ilia Papatheodorou. »Hodně jsme se naučily při práci na projektu s Barbarou Mundelovou, kde jsme si hlavně vyzkoušely, co to znamená být jednolitě vnímající tým. Skočily jsme do toho rovnýma nohama. Nikdo nás neučil režijní a herecké techniky, vše jsme se naučily samy. Hodně jsme se musely věnovat i svému studiu a pohybu po teoretickém terénu, což nám také pomohlo. Naše spolupráce je relativně prostá. Za ta léta víme, co kdo dokáže - a když se někde objeví volné místo, víme, kdo a jak jej může zaplnit. Nikdo však nevede ostatní. Jen jsme se dříve více definovaly jako skupina - nyní naopak raději užíváme s plným rozhodnutím slovo kolektiv. Pracujeme možná vědoměji, známe své rituály a návyky a dokážeme předjímat, co se může dít. Naše inscenace jsou propracovanější, strukturovanější. Při práci na Svěcení jara jsme si myslely, že budeme i zpívat anebo na něco hrát, to by ale dopadlo celé nešťastně, i když zpěv na scéně místy nechybí. Teď už víme, nakolik nám Stravinského skladba pomáhá. Rozhodly jsme se vyzkoušet i neverbální, neartikulované, vizuální a rituální pohybové divadlo. Chtěly jsme ukázat věci, o nichž se totiž nemluví...«
(dokončení příští sobotu)
Tomáš HEJZLAR
