K programu a politice, s nimiž spojí naděje většina
Vážení zahraniční hosté, neváhající vážit cestu z desítky zemí Evropy – a dokonce i jižního cípu Afriky,
soudružky a soudruzi z pražských obvodů - i desítek mimopražských okresů,
scházíme se už po čtyřiačtyřicáté. Na růžích ustláno nemáme. Už roky tu nastolujeme otázky, znějící leckomu nepříjemně. Stíhá je nepřízeň i prohibice. A nás, kdo je klademe – nadávky do senilních mozků, jimž prý ujel vlak.
Je to hloupá demagogie. To jí právě ujíždí vlak. Jarmark, vábící na sladké iluze, zavřel krám už s finanční a ekonomickou krizí. Teď jsou to „protestní hlasy“ – a ne ty, co natěšeně souhlasí – kdo vyhrává už i volby. To, čím se liší třetí od prvého čtení parlamentního lejstra, nebylo pupkem světa ani doposud. Tím méně jím bude v etapě, která už začala. Do centra politiky posouvá vůli po hluboké změně – a tedy i otázku skutečných alternativ. Ze šance, kterou to nabízí, však profitují politické novotvary Zato důvěra v naši politiku je nejslabší od roku 1921. Ztrácíme u všech generací – včetně té, co bývala naší oporou.
Příčinou není „stalinismus“ – ani jiný bubák, na něž to svádí politická bezradnost. Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.
Verdikt ve sporu, vlekoucím se řadu let, bije do očí. Budoucnost nemá politika, která se našich konferencí štítí. To ji mrzačí nostalgie, z níž padá naftalín. Nostalgie po blázinci 90. let - a po jeho bankrotářské předehře. Po zlatých časech kariér, kterým byl prominut test z toho, co je pro tváře komunistické strany rozhodujícím kritériem. Test z umění obhájit průlom lidskosti a pokroku, který je zásluhou našeho hnutí – a přesvědčivě doložit i to, že kapitalismus rodí nepoměrně větší lumpárny a zločiny, než z jakých viní nás. Ta maturita z toho, o čem je komunistická politika především, se dala odložit jen načas. Tím víc nás testuje teď – a tiskne vysvědčení, které si nedáme za rámeček. Budoucnost patří jen politice, která tou impotencí netrpí.
„Katastrojka“ nás podrazila pod hesly „jednoty a semknutosti“. Z pilíře našeho hnutí si upletla bič na komunisty, kteří ten švindl prohlédli a postavili se na odpor. A právě to se už nesmí opakovat! Právě to nás sem přivedlo i dnes. Komunisty všech generací, z nichž drtivou většinu politika neživí – a s klidem želvy se bez toho obejdou i nadále. Komunisty, co nosí kůži na trh, protože jim to velí svědomí – a nedopustí, aby se hnutí, za něž ti nejlepší cedili krev, propadlo do politické nicoty. Komunisty s přesně opačnou vůlí a cíli, než jaké jim připisují zmijí jazyky.
To pro nás marxismus není jen škraboškou, splácanou z pár mělkých frází. To my v něm hledáme podněty, živé tváří v tvář panoramatu XXI. století. Mimo prostor a čas o nich nebude řeč ani dnes. Bude o tom, co jim dlužíme „tady a teď“ – a námětech, jak to manko vyrovnat dřív, než bude pozdě.
Dokud bylo naše hnutí na vzestupu, otázky teorie byly v samém ohnisku jeho zájmu. Politiku to chránilo před slepotou a prázdnotou, teorii – před jalovým fantazírováním. Do debat a vášnivých sporů, rozvíjejících optiku marxismu, to znovu a znovu vtahovalo i naše předáky z dělnických řad. I „československou cestu k socialismu“ – originální aplikaci marxismu na zemi s rozvinutým průmyslem, prošlou i liberální demokracií – formulovali hlavně „karlínští kluci“. Většinou z chudého pytle - a s pár třídami základní školy.
Teď je v orgánech, formulujících politiku strany, dělníků jako šafránu. Teorie rozvíjená politickou poptávkou - a politika ukotvená v živé teorii – se tu však krčí jako panenka v koutě. Právě to, co komunistické levici dodává politickou suverenitu a ideovou převahu, chybí i v aparátu a dobrovolném aktivu strany. Tzv. odborné zázemí to dává najevo už svým názvem. Svou odbornost omezuje na komentáře k lejstrům, padajícím z cizích stolů. Ve skutečnosti je pouze tak či onak reprodukuje – a opatřuje pár vlastními „přístupy“, které zorné úhly státních institucí a politických soupeřů překračují jen mizivě. Jsou to dílka z pozice jakési „technokracie bez moci“. Rádoby učená alibi „státotvorného“ postoje, který na skutečně nezávislý pohled, hodný systémové opozice, rezignuje.
To málo, čím se k marxismu hlásíme veřejně, se tak omezuje na banality typu že to byl přece už Marx, kdo „předvídal globalizaci“, již proto musíme uznat za „objektivní proces“ i v jejím třídním zajetí – a to víc nálepkovat jako „nacionalistu“, ne-li „xenofoba“ každého, komu nechybí kuráž hájit aspoň ohrožené národní zájmy. Zazní-li tu a tam pár slov z Lenina, ba i Gottwalda, pak zpravidla jako „argument“ právě proti tomu, čemu ti dva zasvětili život – a prst zdvižený na ty, kdo si to ne a ne nechat rozmluvit dnes. Mnohem častěji slýcháme – a to i od docela vysokých funkcionářů - jiné výroky: „Co furt máte s tím marxismem?“ „Jděte s tím někam!“ „Voliče tím jenom odradíte.“ Já jsem postavu, vyrážející na předvolební mítink s Kapitálem či Komunistickým manifestem, jaktěživ neviděl. Těm, kdo nás tou mrákotou zkouší vyděsit, však vidím až do žaludku. Marxismu rozumí jako koza petrželi. Hlavně však právem tuší, že komunistu zavazuje k tomu, čím by se rozhodně řídit nechtěli.
To vše zjevila nadoraz finanční a ekonomická krize, která propukla právě před deseti lety. Marxův Kapitál šel rázem na dračku i v Americe a Německu. A právě to, čím obnažil samu achilovku kapitalismu, přestalo být rázem tabu i pro buržoazní média a katedry. Naším jménem však zněla jen mělká klišé o „virtuální ekonomice, která se od té reálné příliš odtrhla“. Plytká je dodnes i reakce na kolosální švindl, jímž se viník krize balíkuje i tím, jak ji „řeší“. Hrozbě ještě ničivějšího kolapsu, který tím zakládá, se věnuje vlastně jen osvícenější teorie mimo naše hnutí. V ní ovšem za analýzou, často velmi podnětnou, zaostávají potřebné politické závěry. Trvalý pád naší obliby i volebních výsledků se datuje právě od chvíle, kdy jsme zklamali tváří v tvář krizi. Kritické nálady a „protestní hlasy“ sklízí jiné subjekty. Panující mýty sice boří, skutečné alternativy jsou však nad jejich síly.
Politice, zbavené kotvy v živé teorii, zbývá jen „tradeunionismus“ – přetahovaná o trochu větší díl koláče, tedy úkol odborů se členy všech světových názorů názorů. Dosáhne-li i na parlamentní křesla, ke hřišti, vykolíkovanému panující mocí, ji to přiková ještě víc. Bernstein se k tomu přiznal bez okolků. Razil však reformy, polidšťující kapitalismus aspoň zčásti. Následníci už vzdali i to. Provozují jen populismus – jalové sliby, na něž za kapitalismu nedojde. Právě tím prohrávají i se silami, od jejichž populismu se okázale distancují. Ty totiž svoje sliby umí i mnohem lépe prodat – a hlavně opřít o chytlavější kritiku poměrů i politických rivalů.
Traktát o „socialismu pro 21. století“ se píše už spoustu let. Osloví jen hrstku vrtichvostů. Ve straně většinu nezíská. Na drama, jež „bralo šturmem nebesa“, civí očima kibice. Z pravdy o všem, čím socialismus polidštil svět, trousí jen vyhýbavé drobky. Zákeřnou přesilovku, jíž musel odolat, bere shovívavou patičkou. Kritikou našich slabin se podbízí „pražské kavárně“. Svou ostudnou porážku socialismus jakoby si vlastně zasloužil, ba spěl k ní neodvratně už po desítky let předtím. Vize, stojící k němu zády, visí mimo prostor a čas. Zrušení zisku z cizí práce je to poslední, co mají v plánu.
Oč méně jsme opozicí dnes, tím víc se municí proti všem, kdo si zadali s pokrokem, stávají naše dějiny, mrzačené k nepoznání. Líčí nás jako gang pitomců a zločinců. Zločinům antikomunismu staví slavobrány. Klaní se i jaderným vyděračům a Hitlerovým sponzorům. Kolik mediálních tváří strany tomu umí čelit bez bázně a hany? Dokdy se budou trpět plivance do našich tváří zamlada – z úst poslance za KSČM? To stranu okrádá o statisíce voličů – a ne kordy, křížené s podlými lháři. Ročníky, jež braly rozum až za samoděržaví lži a nenávisti, nám to hrozí odcizit doživotně.
Z mlhovin zpátky na zem je nejvyšší čas vrátit i debatu o budoucím socialismu. O tom, jak na hlavolamy, které nás nemají kudy minout ani příště – a jak na vše, co bude naopak na pořadu poprvé. To téma má podle mne hlavně tři ohniska: Jak znásobit prostor pro podnikavou iniciativu, aniž to zvedne stavidla plíživé restauraci? Jak to, že socialismus znamená víc, a ne méně demokracie, promítnout i do nezpochybnitelných procedur – a zároveň spolehlivě zajistit, že si politiku nekoupí pimprlata cizích „neziskovek“ a „služeb“ v jejich zátylku. Z nových rébusů jde hlavně o následující: Jak zespolečenštit ekonomické zdroje, které jsou majetkem nadnárodního kapitálu - a tedy i produktem práce jeho „lidských zdrojů“ tam, kde má hlavní stan.
Tak daleko však nejsme. Teď teorie dluží odpověď na jinou otázku – socialismu jako jediného východiska z pastí kapitalismu. Z pastí kapitalismu našich dnů – a ne jenom těch, za nimiž se už zavřela voda. Jedině to totiž doloží - zcela nezvratně i srozumitelně lidem kolem nás - že být komunistou není nostalgickým trucem, ale tou nejmoudřejší a nejzodpovědnější volbou. Právě v rozboru všeho, v čem kapitalismus je i není jiný než dřív, však ustrnuly na místě oba póly uvnitř dnešního hnutí. Ten napravo vnímá jen změny vnější fazóny. A oproti dělnickým brlohům, popsaným v Marxově Kapitálu, je má za doklad nezlomné síly. Ten nalevo právem namítá, že třídní podstata kapitalismu se nemění, K poznání jeho podstatných změn si však zavírá brány. A tak je na stole vlastně jen soupis toho, co přehlédnout už nelze, poskládaný na vzájemně nesouvislou hromadu. Kde se to vzalo – kam to míří a co z toho plyne – neřeší ti napravo ani nalevo..
Teorie, která marxismu přestane dělat ostudu – a přinese živé podněty našemu hnutí – musí vyhovět hlavně dvěma nárokům: zachytit včas každý skutečně významný novotvar na těle kapitalismu – a proniknout až k jeho kořenům v samých základech kapitálového vztahu. Zrcadlem nové kvality, jíž nabývají jeho hybné rozpory, jsou především tři nové momenty.
Prvým je nevídaný rozsah i tempo proměny zisku v parazitní rentu, zbavenou už i každého rizika podnikání. Vrchní patra vertikály, do níž se kapitál šikuje napříč světem, už ovládá téměř kompletně. Teď z nich terorizuje výpalným i stále víc těch níž. Sahá od „zločinu bílých límečků“, rabujících svět z „finančních trhů“, přes podsvětí předražených veřejných zakázek a samoděržaví záporného úroku z našich úspor - až po koloniální „vnitropodnikové ceny“ mezi zahraničními koncerny a jejich tuzemskými „dcerami“ či třeba vydřiduchy „duševního vlastnictví“, neváhající upřít i léky statisícům těch, komu by zachránily život. Podíl skrznaskrz parazitní renty však rychle narůstá i na trhu bydlení – ze strany těch, kdo restituovali činžovní domy očištěné od hypotéčních břemen svých předků, nezřídka ze „čtvrtého kolena“, ale i jejich zahraničních a domácích překupníků, také však mafií, které si mastí kapsy předraženým nájemným z někdejších státních bytů, převedených zdarma na města a obce. Ty jsou navíc i příkladem novotvaru, v němž parazitní renta dosahuje vrcholu – lukulských výnosů, ždímaných přímo z veřejných statků a financí. Na špici celé pyramidy stojí „banksteři“ – jak se křížencům bankéřů a gangsterů říká v Americe. Ti totiž svá vlastní děsivá manka, nakupená „morálním hazardem“ s „penězi jiných lidí“, umí proměnit v - „suverénní dluh“. Aby se obratem stali sami jeho věřiteli - a z moci úřední pak oškubávali daňové poplatníky i s úroky.
Salóny Marie Antoinetty blednou závistí. „Refeudalizace“ je pojmem nemarxistické sociologie. Její kvalt právě napříč „euroamerickou civilizací“ už děsí i spousty katedrových liberálů. Tím plastičtěji musíme chapadla renty, která svá rizika „znárodňuje“, zmapovat právě my. Tím jasnější světlo to vnese do otázky legitimity systému, světícího zisk jako odměnu za vlastní riziko. Kasta rozmazlených rentiérů dusí i stále víc těch, kdo podnikáním na tržním severáku riskují i vlastní střechu nad hlavou. Nám, až to téma uchopíme jaksepatří, to otevře cestu ke spojenectvím, jaká tu ještě nebyla. Zvlášť přestaneme-li chodit po špičkách i kolem toho, jak otázku postavil už Lenin. Kapitalismus v monopolním stádiu, doložil už před více než sto lety, bude už stále víc „parazitní a zahnívající“. Nejeden moula se tomu nadutě tlemil i ve vysokoškolských kursech marxismu. Kapitalismus našich dnů sráží víc, než kdy dřív, hřebínek i těmto remcalům – v podobě skandálních sociálních zpáteček a patologií, ale i umělých bariér ekonomického rozvoje a uplatnění převratných know-how a technologií.
Zvlášť povedeným příkladem jsou tzv. bullshit jobs – česky řekněme práce na ho..no (ba hovězího původu). Knížku nazvanou Bullshist Jobs. Theory, která ji fenomenálně analyzuje, právě vydal David Graeber, profesor věhlasné London School of Economics (a autor jiné skvělé publikace Dluh. Prvních 5.000 let, která už vyšla i česky). jeho poslední titul je jednak o lidském jmelí v podobě roztodivných „manažerů, konzultantů, telemarketérů“ a jiných zcela „nesmyslných profesí“, které si kapitál hýčká a korumpuje často až astronomickými příjmy. Pokud by se zítra úplně všechny kamsi vytratily, běžný občan by to ani nezaznamenal - na rozdíl od od lékařů, instalatérů, řidičů veřejné dopravy či učitelů a spousty jiných užitečných povolání. Zato ty „nesmyslné profese“ jsou přednostně vyhrazeny pro mazánky, kteří se „za vodou“ už narodili – a k získání svých sinekur mají tzv. sociální kapitál jak díky konexím vlastních rodičů, tak spolužáků z prestižních vysokých škol ze stejně zazobané líhně.
Zmíněných „bullshit jobs“ však raketovým tempem přibývá i v nižších příjmových patrech, hlavně v tzv. terciárním a kvartálním sektorech. Souvisí to především s rostoucí mocí, kterou má nad výrobou a obchodem finanční oligarchie, obrůstající stále početnějšími a spletitějšími aparáty. Ve Spojených státech, Británii i jiných západních metropolích, jejichž kapitál vyváží výrobu ve velkém za co nejlevnější prací ve „třetím světě“, už podíl „zbytečné práce“ činí přinejmenším kolem poloviny všech pracovních míst. A dává tak za pravdu myšlence, kterou po Marxovi rozvinul i John Maynard Keynes už před téměř 90 lety - a sice že technologický pokrok umožní už někdy kolem konce XX. století zkrátit pracovní týden na zhruba 15 hodin. Píše se však už rok 2018 a délka pracovního týdne se - v evropských zemích a USA - nezměnila už padesát i více let.
Pokud by „nesmyslné profese“ byly zrušeny – a úkoly těch užitečných rozděleny mezi populaci v ekonomicky aktivním věku – mělo by to nevídaně příznivé sociální, kulturní a zdravotní, ale i ekologické důsledky. Uvolnit prostor rozvoji bytostně lidských sil ve volném čase je však – ví i Graeber, žádný to marxista – tím posledním, co vyhovuje dnešním ekonomickým a politickým „elitám“. A tady je slabým slovem i Leninovo „zahnívání“, jemuž se kdejaký trouba poškleboval. Co je - a co naopak není - užitečnou profesí, už některé seriózní zdroje dokonce kvantifikovaly. Například jedna britská nadace, analyzující „společenskou návratnost investic“. Přínos zdravotní sestry, uvádí se v její nedávné studii, je sedminásobně větší než její příjem, u dělníka recyklujícího odpad je to dvanáctinásobek a u nemocniční uklízečky desetinásobek. Průměrný roční příjem bankéře z londýnské City (kolem 5 miliónů liber) je naopak přinejmenším sedmkrát větší, než cokoli lze považovat za jeho přínos i s hodně zamhouřenýma očima. Reálná hodnota, přidaná „reklamním manažera“, je 11,5 krát menší než jeho příjem (v průměru kolem půl miliónu liber).
Dneska je v módě kvákat, že lidem se vlastně daří, tak jako nikdy. Libuje si v tom i nejeden náš funkcionář. Je to bohapustý nesmysl – a z našich řad trapná výmluva. Jedinců i celých rodin, držených v bludišti existenční pasti či na jejím okraji, jsou mraky. A to, čemu se říká „sociální deprivace“ – tedy vztek na nadutý mamon, za nímž není žádný adekvátní výkon – sílí i v miliónech lidí, kterým nic bezprostředně nehrozí. Právě na téma „parazitismu a zahnívání“, bujících dnešní společenskou tkání, lze lze oslovit i ty, kdo nesou na trh kůži podnikatelského rizika. Tím víc by se mělo oknem, které za kulisy panujících poměrů rozevřeme velké většině - i jedním z „nejslabších článků řetězu“, proti němuž se o ni opřeme už za stávající mocenské přesilovky.
Druhou z klíčových a trestuhodně ignorovaných otázek je změna v povaze ekonomických krizí – tedy právě toho, v čem se rozpor akumulace kapitálu jeví v celé své misantropické a destruktivní nahotě. Právě „krizemi z nadvýroby“, jak je dešifroval už Marx – a ne snad jen děrami v regulaci a paragrafech – jsou ty dnešní ještě víc, než kdy dřív. Tedy krizemi z „nadvýroby kapitálu“, který si vlastní nenažraností zmenšuje koupěschopnou poptávku, bez níž se nemá jak dál reálně zhodnotit. Krize se kapitalismu vrací už skoro dvě stě let, Kosívaly i milióny životů, měly však i svůj konec – a srážely masu kapitálu na úroveň, adekvátní kupní síle těch, kdo za své peníze pořizují hmatatelné statky a služby. A právě to už neplatí a platit nebude. Světová krize, která vypukla před deseti lety, totiž nůžky mezi penězi, lačnými zase jen „dělat peníze“ – a zdroji plebejské většiny – rozevřela do úhlu ještě většího než ten, který ji způsobil. Kasta parazitních rentiérů, z jejichž vůle se tak děje, tak krizi z nadvýroby změnila v chronickou diagnózu. Přesněji v nádor, jehož rozměry a agresívní metastázy už budou jen dál růst. A bujet jak úměrně mase kapitálu, zhodnocované jen zcela fiktivně, protože skořápkářským švindlem, tak střemhlavému pádu do dluhové pasti, který ten švindl dál zrychluje. Jedno i druhé má však svou mez. Až na ni narazí, bude jinak úplně vše. Kdo jiný má to panorama podrobit všestranné analýze a objevit lidem, než právě my? Kdo jiný jim má ukázat, čím vším hrozí – i v povaze politické moci a soupeření velmocí? Čas, který na to zbývá, se rychle krátí. Brzký kolaps, mnohonásobně větší než ten poslední, věští i analytici světových bank. Nás postaví na rozcestí dlouho nevídaných šancí a rizik. Přípravy musí začít neprodleně – programové i organizační, personální i směrem k podstatně širšímu okruhu spojenců. Pokud je zanedbáme, vymaže nás to z politické mapy – a může ohrozit i víc, než „jen“ existenčně.
Nové kvality nabývá i další tektonický pohyb – nerovnoměrný rozvoj kapitalismu, jehož povahu, příčiny i důsledky odhalil už Lenin. Přitroublí mudrci, kádrující Říjnovou revoluci jako „předčasnou“, vykastrovali naši teorii i v tomto směru. Ve snaze upřít 7. listopadu legitimitu hodili do sběru i téma, jehož váha trvale roste a už jen poroste. Linie, dělící metropole a periférie, už neleží jen mezi kontinenty. Cizí kapitál mění v kolonie i země v srdci Evropy. Své kořisti drancuje pokaždé, dřív je však otevíral i civilizačnímu pokroku. V srdci Evropy z nich naopak profituje tím víc, oč vyšší vzdělanost, kvalifikace a průmyslová kultura mu tu spadly do klína. Naší zemi, jež byla strojírenskou velmocí a suverénním hráčem na trhu investičních celků a mnoha jiných artiklů, srazil na zadní dvorek montoven, logistických hangárů a rumišť dováženého odpadu. Téměř desetina našeho HDP mizí rok co rok v cizině jen na dividendách. O další stovky miliard nás zkracuje „reexport“ do Číny i jiných našich tradičních trhů hlavně přes Německo - a už zmíněné „vnitropodnikové ceny“, jimiž své české filiálky rabují jejich cizokrajné „matky“. Ve sféře zahraniční a bezpečnostní politiky je naše suverenita už jenom ponižující atrapou.
Tím zranitelnější jsme tváří v tvář „čtvrté průmyslové revoluci“. Vzdálenost mezi metropolemi a periférií zvětší o celý řád. Oč víc smetany zůstane těm prvním, tím hůř dopadnou jejich koloniální poddaní. Jsme monokulturou odvětví, v nichž technika vytlačí i přes polovinu živé práce. Čím ji nahradí země, změněná v dojnou krávu cizího kapitálu? Jak vyplní děsivou díru ve zdrojích starobních důchodů a sociálních programů? Vytáhne nás z té bryndy domácí kapitál? Má to snad v plánu? Je snad to ještě v jeho silách? Pokud s tím přijde – a bude loudit o státní dotace – kývne mu na to leda zkorumpovaný trouba. Výkon ekonomiky v rukou českého kapitálu je na zhruba stejné výši už čtvrt století. Na cizích žralocích je závislejší než za c. a k. monarchie. Sám už většinou produkuje jen dílčí subalterní vstupy. Ty trpké a veřejně tutlané pravdy stojí i v nedávné interní analýze, kterou si objednala vláda. Opičí láska k trhu a „konkrétnímu vlastníkovi“ dostaly ránu z milosti. Technologické, investiční a komerční průlomy, jimiž před hrozící pastí unikneme dopředu, jsou už jen v silách a moci státu. Kdo jiný má tak akutní národní zájem razit energičtěji, než právě my? A ne mlčky přihlížet i k tomu, jak se i české lithium a ještě hodnotnější průvodní nerosty vracejí oklikou tam, kam je zašantročilo už skandální „memorandum o porozumění“ s pofidérní cizí firmou, podepsané už před rokem.
Právě k tomu, v čem degeneruje sama anatomie kapitalismu, vede pupeční šňůra všech jeho selhání v otázkách, s nimiž dřív takový problém neměl. Jen to je drobnohled, schopný obnažit celou pravdu o epidemii „pracující chudoby“ i tam, kde si i mnohý dělník zakládal na tom, že uživí ženu a děti sám, ba leckdy najímal i služku už před půl stoletím; o desítkách procent mladých lidí, kterým už dochází, že dopadnou hůř než jejich rodiče, i v západních zemích, do nichž proudí největší díl parazitní renty; o „stěhování národů“, větším než na rozvalinách II. světové války a importujícím pohromy „třetího světa“ do Evropy; o krvavé stopě teroru, křižující i naším kontinentem, s níž prohrávají jak všudypřítomné detektory každého telefonátu, dopisu a kroku, tak zbraně poslední generace – a spousta dalších bezprecedentních zjevení. Doba, kdy kapitalismus své vady v lecčem i zmírňoval, se s popravou jeho reálné alternativy uzavřela. Novotvary, které mu naskakují teď, jsou známkou narůstající impotence. Hnutí, které chce svět měnit, a ne jen ležérně okecávat, musí mít jasno hlavně v tom, co kapitalismus už neumí a umět nebude. Jen tak jeho krédo nikdy nezastará – a stane se naopak stále přitažlivějším magnetem i materiální silou.
Teď pár slov na téma strategie. Tady doslova zamrazí, padne-li už ta nejzákladnější otázka: kdy jsme se tím, o čem má naše strategie být doopravdy, zabývali naposled? Kdy v samotné KSČM - a kdy na půdě našeho mezinárodního hnutí? Narodil se snad – za dlouhé tři desítky let – byť jediný návrh skutečné „cestovní mapy“ k cíli? Tou nikdy nebyl a tím spíš není dnes program strany z prahu 90. let, vymezující se navíc hlavně vůči době před převratem. Podaří-li se jeho aktualizaci omezit na pár okrajových dodatků, jak se tím cílem někteří netají, bude to zelená programové kapitulaci. Té se nedopustí jen zbrusu nový dokument, reagující na všechna darebáctví a rizika, o nichž v tom stávajícím není ani zmínka. Jen program, který to vše nazve pravým jménem – a představí reálná, humánní, trvale udržitelná východiska i azimut, který k nim vede.
Na téma aktuální strategie tak začínáme od nuly. Nemá-li zůstat jen vlastní karikaturou, musí se vyrovnat hlavně se dvěma mrákotami. Podléhá jim i nejeden mudrc, řečnící naším jménem. Prvá si pád kapitalismu vysnila jako globální domino, spuštěné z jeho nejzazobanějších metropolí. A hrozí věčným prokletím každému, kdo si nepočká, až komunista vyhraje prezidentské volby v USA. Druhá z těch mrákot zase míní, že k socialismu vyrazí většina voličů, zmámených jeho papírovou „vizí“ natolik, že už jí prostě neodolali. Je to groteskní galimatyáš. Imponuje jen lidem, kteří pro náš cíl nehodlají pohnout ani malíčkem.
Šance na změnu rodí selhání stávajícího systému – a ne žádná lejstra o socialismu mimo prostor a čas. Ta selhání však musí někdo přesně pojmenovat – a udeřit na ně požadavky, které je lidem zjeví v celé nahotě. Konfrontovat to, co kapitalismus už nezvládá, řešením, dostupným až za jeho horizontem. Dávkovat ty údery tak, aby se od většinového poznání neurvaly příliš dopředu – a byly tak pokaždé tím, co lze odmítnout jen za cenu vlastního znevěrohodnění. Umět je stupňovat „tahem na branku“, který převezme iniciativu a už si ji nenechá vzít. Tahem, který její cíle dokáže konkretizovat i na míru každého masového zájmu a sociální skupiny, jimž ubližují velkokapitál i jeho státní a globální moc. Srozumitelně pojmenovat i to, co je spojuje – a nabídnout jim i společnou platformu. A krok za krokem tak budovat i většinový politický blok, jejž bude stále obtížnější ignorovat.
Stranám našeho typu patří budoucnost, jen stanou-li se znovu stranami budoucnosti. Dokáží-li zbořit čínskou zeď, dělící naše cíle od politiky pro „tady a teď“. Obnoví-li svou schopnost opřít o to, co je reálné až za branami kapitalismu, už svá dnešní hesla, návrhy a požadavky. Právě o tom – a ničem menším - je strategická páteř komunistické politiky. Právě tomuto nároku, směrodatnému a rozhodujícímu i pro vše ostatní, však dlužíme víc než kdykoli v minulosti.
Zhruba tak – řečeno v lakonické zkratce – se nemohou neubírat úvahy každého, kdo si strategii neplete s tím, že tu a tam utrousí i slovo socialismus, nebo dokonce s volebními programy. Co bude zlomovým tématem, které nabídne průlom za hranice zisku z cizí práce, lze dnes hádat jen z křišťálové koule. Marx, Engels, Lenin i pozdější velké postavy našeho hnutí se takovým spekulacím vyhýbali z principu. Tím pečlivěji znovu a znovu promýšleli, v čem už tkví „nejslabší článek řetězu“. A právě to je i naším hlavním úkolem.
Těch otázek je víc. Jejich rozbor by vydal na samostatný a ještě delší referát. Proto mi dovolte pár slov aspoň k té z nich, zásadní nejen v koncepčním, i ale bezprostředně praktickém smyslu, Mám na mysli vše to, čím do politiky a boje o veřejné mínění vstupuje tématika Evropské unie versus zájmy České republiky a hlavně jejích dolních deseti miliónů. Důvěra v EU poklesla od chvíle, kdy do ní vlezla po kolenou i naše země, dramaticky a klesá dál. My však tu šanci odevzdáváme bez boje natolik, až to právě to stále víc zpochybňuje, zda jsme ještě vůbec opoziční stranou.
Juncker, Tusk a jejich mamutí aparáty si peprná slova, jimiž je lidé častují, plně zaslouží. Ano, to monstrum to leckdy schytá i za jiné. Máme mu ale dělat přičinlivé advokáty právě my? Pravým obsahem averze k EU je nadílka, již lidem uštědřuje sám kapitalismus. A Brusel je tak fackovacím panákem pro masu, které ta nadílka vadí stále víc, avšak víry, že její sny naplní kapitalismus, se zatím drží jako veš kožichu.
Je-li to dotěrná bruselská buzerace, co jako antagonismus už vnímá většinová veřejnost, pak tyto nálady radikalizujme v antikapitalistickém smyslu, který je jejich nevědomým obsahem. Nasviťme ostrým kuželem vše, čím krize Evropské unie obnažuje selhání a degeneraci panujícího systému, a ne jen impotenci pár „eurokratů“. Vytěžme z úhlu, který už většina nemá za svatokrádež, maximum tváří v tvář nejvážnějším rizikům.
Především propadu země do ještě bezvýchodnější koloniální pasti, jejíž důsledky drasticky vyhrotí příští dějství krize, nezačne-li se neprodleně pracovat na obnově naší ekonomické suverenity – a zločinného spolčení, které pašuje do Evropy pohromy i teror „třetího světa“, padající na vrub jejich vlastního válečného i ekonomického terorismu. Co když je opravdu cílem taková pandemie „No Go zón“, která kapitálu umožní nastolit totalitní režim? Takže i jeho kamerám a zbraním na každém rohu budou lidé za to, že si jakžtakž bezpečně dojdou pro chleba, vděční natolik, že panstvu odpustí i odpis jeho bankrotářských dluhů za cenu drastického znehodnocení vlastních úspor? Migrační tsunami je z pastí, z nichž se kapitalismus už nemá kudy přijatelně vyhrabat. A právě tlak na dovoz „No Go zón“ i do Evropy, kde kapitalismus už nebyl, dost možná nabídne šanci, jak se vymanit aspoň z pout predátorské integrace. Co když to otevře prostor pro změnu k lepšímu i v mnohém jiném?
Buď vše, co migrační krize a úpadek Evropské unie obnažují nadoraz, skutečně čapneme za rohy - a pak to naši pozici a vliv znásobí. Anebo se vedle nás budou jevit jako Zoro Mstitel nejenom Tomio Okamura, ale už i Václav Klaus syn a dokonce i otec.. Bude snad americká nomenklatura v Bruselu – „naslouchat občanům“? Dá právě tahle partička, co by tak nerada přišla o pohádkový džob, šanci jedinému ze vzdušných zámků, jež lidem slibuje text, aspirující na náš program pro volby do EP? Co na tom změní jeho levicová frakce GUE/NGL – tahají-li marxismus i zdravý rozum za kratší konec i v ní?
Přestaňme lidi tahat za nos. Nás za to pokaždé vytrestají ze všech nejvíc. Tím hlavním, co od komunistů v EP čeká levicová veřejnost, je celá pravda o tom, co „eurokracie“ páchá proti nám a Evropě - a co má teprve za lubem. Tak, aby položila základ včasných a úderných stanovisek celé strany – i jejího klubu v domácí Poslanecké sněmovně. A lidé nás znovu vnímali jako ty, na něž je proti vnějším intrikám a tlakům spolehnutí ze všech největší. Střetem o „protestní hlasy“ byly už krajské, sněmovní i komunální volby. Ty v květnu do Evropského parlamentu jím budou o to víc. Mají-li sestupnou křivku našich výsledků zvrátit opačným směrem, jen lajdácky opsat to, co očividně vyhořelo, si už dovolit nemůžeme.
Také na komunistickou taktiku se vztahují principiálně odlišná kritéria než na postup stran, které kapitalismu upsaly duši. Ty sice předstírají i víru v roztodivné „hodnoty“, o poslanecké mandáty však soupeří jako o koryta, schopná podojit veřejnou kasu. Komunistickou stranu podezření, že běží hlavně tyto dostihy, zbavuje důvěry. Víc škod než užitku jí přinese už to, když podřídí vše ostatní volbám a parlamentní agendě. Dokud se systém nezkompromitoval tak, že leží na ulici i politická moc, o jeho porážce ve volbách sní jen pomatený fantasta. Parlament, ovládaný nominanty kapitálu, dokáže vykleštit i to, co prvotně mířilo proti němu. Upne-li se k jeho agendě i systémová opozice, rezignuje právě na to, co od ní levicový volič čeká. Oč víc propadne parlamentní rutině, tím víc ztrácí i parlamentních mandátů.
To nehrozí jedině taktice, opřené o jasnou strategii. Politice suverénní po všech stránkách, která tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná. Protože razí právě ty otázky a zorné úhly, o nichž se mlčí, mlží nebo lže. Tak aby jimi šla naproti právě tomu, co už znepokojuje a štve milióny. A uměla se i zastat všech, po kom se vozí asociální zvůle. Být na samém hrotu každého střetu, jímž se jí už odhodlali postavit. A právě k tomu všemu co možná využít i parlamentní arénu. Změnit ji v tribunu boje o většinu, která nic neukradla – a rozhodné obhajoby obětí dnešního režimu.
Zní to jako z jiného světa? Tím rychleji to musíme vrátit do toho „tady a teď“. Přes noc to nepůjde. V cestě nám stojí překážky, nastavěné i naší dosavadní praxí. Prvou je generační struktura strany. Lidé v aktivním věku, schopní vyhovět dnešním nárokům politické práce, v ní představují stále menší díl. Tisíce těch, kdo straně vrátí potřebnou energii a důraz, tak musíme teprve získat. Tím rychleji to vyžaduje změnit obraz KSČM v očích levicové veřejnosti. Vrátit mu bojovný obsah a svěží tvar. Jedině tak lze straně získat mladou krev, bez níž nemá budoucnost. Jak tu, která členství ve straně unese existenčně, tak tu, které by zablokovalo profesionální růst, z nějž bude těžit i naše poznání a praxe. Vytvořit subjekty obecně demokratické povahy, na jejichž půdě se mohou angažovat i tito lidé, je nejvyšší čas.
Víra v marketingová hejblata nás nespasí. Peněz na ně budeme vždycky mnohem méně. A agentury, inzerující voňavky a prací prášky, za nás komunistické argumenty nevymyslí. Podmínkou našeho úspěchu je umět každému, koho si kapitál a jeho stát nepřeplácí proti všem ostatním, objevit jeho skutečné místo na sociální mapě. Hesla o obecné „podpoře“ – seniorů či mladých rodin, samoživitelek nebo živnostníků atd. atp. – lidem nic neříkají a splývají se slogany politických soupeřů. Naším úkolem je seniorům - i mladým rodinám, samoživitelkám či živnostníkům atd. atp. – odhalit, „kdo za to může“. Obnažit až na dřeň, čím vším, jak a nakolik jejich zájem dusí panující ekonomická a politická moc. Ne snad sáhodlouhými výklady, plnými abstrakcí, ale zcela konkrétními, přesně cílenými požadavky, které žábu na prameni vytáhnou na světlo denní o to víc, čím víc se jim bude stavět na zadní. I tohle vše z naší politiky ovšem vymizelo téměř úplně.
Vědomí společného, neřku-li třídního zájmu se utváří komplikovaněji, než kdy dřív, i následkem rozpadu pracovních kolektivů se sdílenou sociální zkušeností. Mrzet nás to může, k samomluvě, která osloví málokoho, nás to však neopravňuje. Dnešní politice vládne optika lidských práv. Tím větší inciativu to chce právě na jejich půdě. Ne „účastí v liberálním diskursu“, v němž přestaneme být k rozeznání, jak nám to bulíkují rádoby moderní mudrci. Nýbrž argumentací a politikou, která liberální svátosti obrátí proti dnešní ekonomické a politické moci. Hlavně tu z nich, co na jejich oltářích visí nejvýš – že každé právo končí tam, kde omezuje svobodu kohokoli jiného. Z tohoto zorného úhlu lze pravdu o kapitalismu demaskovat i miliónům těch, kdo mají k pojmům „vykořisťování“ či „třídy“ nepřekonatelnou averzi. A proti každé zvůli „práva silnějšího“ aktivizovat i mnohonásobně širší odpor, než naším obvyklým slovníkem.
Ty tam jsou i časy stran se statisíci členů. Tím víc se politický střet přesouvá do médií, na internet a do sociálních sítí. To ovšem vyžaduje naprosto zásadní přeskupení našich sil – a ne proměnu našich webů a profilů na FB, Twitteru či Instagramu v nástěnky pár tváří, jedněch a těch samých už dlouhé roky. Rozhodujícím úkolem je drtit a zbavovat důvěryhodnosti mýty, „vyrábějící souhlas“ s panující mocí, jak se tomu říká v USA. Využít k tomu všech přesvědčivých zdrojů, domácích i z celého světa – od brilantních marxistů až po veličiny z opačného politického pólu, zpochybňují-li klíčová alibi dnešních poměrů. A právě o toto zázemí opírat vlastní ofenzívní argumentaci i prezentaci politiky strany. Kde jinde to chce soustředit naše špičkové kádry i materiální zdroje, než právě na úseku, který tu údernou munici poskytne aktivu a celé členské základně strany? Co jiného, než kuráž a schopnost vyhrávat politické souboje v médiích, se musí stát určujícím kritériem volby viditelných tváří strany?
Řídnoucím zlomkem toho, co budeme potřebovat už jen stále víc, je naše ideově-teoretické zázemí. Místo marxistických analýz klíčových trendů a otázek dneška už v podstatě jen registruje a letmo glosuje výstupy jiných zdrojů. Hanička Kráčmarová nás už opustila navždy. Komu svěříme profesionálně zpracované dějiny strany u příležitosti jejího stoletého jubilea? Komu ucelený výklad marxistické filozofie, až přestane být v silách Františka Ledviny? Jsme na tom snad lépe v jiných oborech marxistické teorie? Která z viditelnějších tváří strany, jíž netáhne aspoň na pět křížků, je v marxismu doma aspoň na úrovni provinčního VUMLu? Smí strana našeho typu riskovat, že ji už brzy stihne ideová a programová slepota? Co důležitějšího máme na práci, než tomu ještě zkusit předejít?
Naléhavěji, než po desítky let, stojí i otázka politických spojenců. Co možná širokých a vlivných aliancí za národní i sociální zájmy, ohrožené jak politikou USA, NATO a „eurokracie“, tak sílící degenerací kapitalismu. Aktivním hráčem, a ne jen pozorovatelem, se musíme stát i tváří v tvář krizi sociální demokracie - a všemu ostatnímu, co překresluje politickou scénu. SPaS sdružuje subjekty, naladěné na velmi blízkou notu. Většinu podnětů tu iniciují naši partneři, a ne my. Podstatně větší iniciativu to chce i tady. Dnes ale nemůže jít jen o jakousi miniaturu někdejší Národní fronty. Například Piráty vyneslo do politiky téma, jehož povahu i rostoucí váhu odhalil právě Marx – téma vydřidušské privatizace nových průlomů poznání a umění, které jsou společenské už tím, že nezačínají od nuly, ale navazují na celý rodokmen svých předchůdců. To téma je oknem do samé podstaty kapitalismu očima generace, vychovávané v zajetí jeho kánonů. My však ty, kdo to téma otevřeli, nechali napospas fondům George Sorose - kmotra Palerma finančních trhů a frontmana „rytířů pláště a dýky“ z USA.
Když přijal Evropský parlament rezoluci, vyhrožující Maďarsku odnětím hlasovacích práv za to, že odmítlo otevřít brány migračnímu chaosu a teroristickým buňkám, na mítinku před jeho pražským velvyslanectvím jsme se u mikrofonu střídali i s Václavem Klausem mladším, Tomiem Okamurou, Ladislavem Jáklem i dalšími politiky, s nimiž jsme jinak tvrdými rivaly. Tady se ale „u Budapešti bojovalo i za Prahu“ – a stranou šlo i vše, co nás dělí od kréda Viktora Orbána. Bylo to bojovná demonstrace. Na podporu skutečných zájmů naší země a celé Evropy i nebývale početná. Komunisté v ní netvořili ani desetinu. Nám s Jardou Kohlíčkem, co jsme si vzali slovo jejich jménem, dalo publikum za pravdu víc, než většině ostatních řečníků. Právě tu jsme KSČM vrátili do role mluvčího protestních hlasů, z níž se stále víc vytrácí. Tudy vede cesta. Na obranu klíčových českých a evropských zájmů napříč co nejširším spektrem.
Ofenzívní taktika nemůže nemít i mezinárodní rozměr. Síla i charakter našich zahraničních partnerů se však zásadně změnily. Panorama sil, stojících nalevo od sociální demokracie, je minimálně tak pestré a nesourodé, jako I. internacionála. Tím víc to vyžaduje postup, který v ní uplatňovali Marx a Engels. Tedy práci na co nejširší akční jednotě za akutní priority „tady a teď“ – a programovou součinnost se subjekty, jejichž krédem je marxismus, a ne pomatený galimatyáš. Mám to za sebou na půdě světového hnutí akademické mládeže – i mezinárodní „lidové diplomacie“ v řadě jiných sfér. S komunisty, kteří tu představovali zpravidla jen kapičku v moři, jsme se scházeli na samostatných poradách, precizujících společný program. A tím pak iniciovali širokou akční jednotu – mezinárodní souhru praktických kroků, a ne jenom schůzí za zavřenými dveřmi, vydávaných za akční jednotu dnes. Znásobit naši iniciativu v obou těchto směrech – a její vzájemnou provázanost – je naším úkolem i teď.
Dnes máme na pořadu rozsochaté téma. Čas, vymezený úvodnímu slovu, by snadno vyplnila každá z jeho součástí. Co jsem o všech čtyřech nestačil zmínit, jistě doplní diskuse –včetně vystoupení našich zahraničních přátel. Mým cílem bylo podtrhnout i organickou spojitost úkolů, které před námi stojí z pohledu marxistické teorie – a programu, strategie i taktiky našeho hnutí.
Říkanku o „konci dějin“ stáhli z pořadu už před lety. Zdánlivý klid věští brzkou bouři. Co konkrétně ji spustí, se dopředu nevědělo ani nikdy v minulosti. Přes čáru, zvládnutelnou za dnešních poměrů, toho však míří stále víc. Tentokrát půjde o domino, nemající srovnání. To co je uvede do pohybu, vyhrotí i ostatní systémová selhání. Tím ostřeji vyvstane otázka, kdo se chopí iniciativy. Bude to hnutí, mířící za horizont kapitalismu – anebo jeho ochranka, které se na takovém rozcestí toleruje i totalitní zvůle a teror?
Nárokům, jimž nás to vystaví, dlužíme, kam oko dohlédne. To manko je mnohem větší, než pod mračny 30. let. Zkusme je vyrovnat, dřív než bude pozdě. Jinak skončíme na bidýlku – a první na ráně budeme i tam. Litovat nás nikdo nebude. Proklejí nás i příští generace.
