V duchu jsem s tátou rozprávěla
V duchu jsem s tátou rozprávěla
Desátého listopadu jsme vzpomněli 70 let od smrti národního hrdiny, poslance a komunistického novináře Jana Švermy (1901-1944). Šverma byl velmi citlivým a milujícím otcem své jediné dcery Jiřiny, kterou v dopisech z Paříže a Moskvy oslovoval Jurenko, Jůro–Kanimůro, moje milá dceruško, Jurečko, Jurko moje zlatá... Jiřina Kopoldová-Švermová (1923-2009) dopisy uspořádala do knížečky Jan Šverma: Dopisy dceři (Orego 2004) a opatřila průvodním slovem.
Přinášíme ukázky, jak Jiřina prožívala s otcem válečný čas v Moskvě a především pak roky následující bez něho:
Za těch několik měsíců, co jsme s tátou společně hospodařili, jsem si uvědomila, kolik toho má otec, který byl tehdy jediným zástupcem vedení KSČ v Moskvě, na starosti a kolik práce dokázal udělat. Kromě této činnosti spolupracoval i s představiteli Rudé armády. Jezdil s nimi do zajateckých táborů a získával informace od zajatců českého původu nebo od sudetských Němců, později i od slovenských vojáků, přeběhlých na stranu Sovětů, o situaci u nás doma. Současně mezi nimi vyhledával antifašisty, kteří pak byli zařazováni do zvláštních antifašistických škol, pro které otec připravoval učební programy a sám jezdil často přednášet. Mnozí z absolventů těchto škol byli pak posláni jako parašutisté domů, aby zde organizovali ozbrojené partyzánské skupiny. S mnohými se pak otec sešel ve slovenských horách za povstání.
Zajímal se i o práci našich soudruhů, kteří bojovali v řadách čs. vojenské jednotky v SSSR. Mnozí z nich k nám přicházeli, když byli služebně v Moskvě nebo když se vraceli po vyléčeném zranění zpět k jednotce. Vyprávěli nám o prvním bojovém nasazení naší jednotky u Sokolova i o tom, jak statečně se v tomto prvním boji chovala naše děvčata. A právě tehdy jsem se rozhodla, že se přihlásím do jednotky i já. Byla jsem přesvědčena, že právě tam, na frontě, se bude rozhodovat o tom, kdy bude fašismus s konečnou platností poražen a kdy se budeme moci vrátit domů a uskutečňovat všechny naše plány, o kterých jsme si s tátou vyprávěli.
Počítala každý kilometr
... Když jsme společně s vojáky Rudé armády přešli Karpaty a probíjeli se Slovenskem, byla jsem přesvědčena, že se s otcem co nevidět setkám a že si všechno už povíme ústně. Věděla jsem, že byl poslán do Banské Bystřice na pomoc slovenskému povstání, a tak jsem počítala každý kilometr, který jsme postoupili na západ a který mne přibližoval k tátovi. Těšila jsem se, že se brzy sejdeme a budeme si vyprávět, co jsme každý z nás prožil..., a že o tom napíšeme mamince společný dopis.
... Místo společného dopisu jsem však mamince napsala dopis sama. O tátově smrti, o které jsem se dozvěděla až v únoru 1945, když se spojili slovenští partyzáni s naší jednotkou a s konečnou platností se potvrdila ta strašná zpráva, že otec v horách zahynul.
... Náš čs. armádní sbor osvobodil po těžkých a krvavých bojích severní Slovensko, probil se přes skalnatý vrchol Velké a Malé Fatry a zdolal soutěsku u Strečna. Postupovali jsme pak přes západní Slovensko na Moravu až do Čech, kde nás zastihl konec války.
... I já jsem často vzpomínala na tátu, na jeho touhu vrátit se do svobodné republiky, i na jeho plány do mírového života. I na jeho otcovské rady, kterým se ani on nevyhnul ve svých dopisech. V duchu jsem s ním rozprávěla a říkala si: tak vidíš, tatoušku, že jsem si nakonec tvá ponaučení vzala k srdci a postupně je naplňovala. Dokončila jsem vysokoškolská studia, zapojila se do práce v mládeži i v Radě žen. Porodila jsem syna, kterému jsme dali jméno Jan. Jak jinak by se také mohl vnuk Jana Švermy jmenovat?
Nebylo snadné se probíjet životem
... Život se rozbíhal nadějně a perspektivně. Maminka se stala poslankyní za Mladoboleslavsko a snažila se řešit problémy rodného kraje Jana Švermy – tak, jak by to asi dělal otec. Počátkem padesátých let se však všechno pro nás změnilo. Byla zatčena moje matka a můj manžel, voják Svobodovy armády. I já jsem byla internována – s malým synkem Honzíkem a starou hospodyní. Druhé vnouče Jana Švermy se v těchto pro mne strašných chvílích narodilo pod dohledem příslušnice StB.
Bylo to období otřesných veřejných kampaní proti lidem mně nejbližším, o kterých jsem věděla, že jsou nevinní. Nemohla jsem pochopit, co se vlastně děje. S bolestí jsem si připomínala tátovy a maminčiny spolupracovníky, jichž si oba vážili a pokládali je za své přátele. Ti všichni se odvrátili. Nedokázali se vzepřít a zabránit tak strašlivým vykonstruovaným obviněním. Podlehli ovzduší strachu, který sami pomáhali vyvolávat. Nebylo snadné se probíjet životem jako dcera a manželka odsouzených na dlouhá léta vězení.
Až teprve v šedesátých letech, kdy byla zahájena jejich rehabilitace a podobně postižených, jsem mohla v duchu tátovi ohlásit, že snad už bude lépe. A že se podobná příkoří způsobená zneužitím nekontrolovatelné moci nebudou opakovat. Pochopila jsem, že zárukou toho budou ve všech systémech lidé: čestní, nezištní, obětaví a osobně stateční, kteří se dokážou postavit proti jakékoli nespravedlnosti.
Myslím, že Jan Šverma by k takovým lidem patřil.
