Voda je problém, který trh nevyřeší
Bývalý šéf Fedu Alan Greenspan tvrdil, že trhy se nikdy nemýlí a že mají schopnost samoregulace. Byl i proti záměrům regulovat trhy s finančními deriváty. Když se odvážil jako matematický a ekonomický analytik tuto tezi zpochybnit Raghuram Rajan, Ind usedlý v USA (bylo to na slavnostním zasedání finančních odborníků k jubileu Alana Greenspana), vylíčil své pocity tak, že kdyby pohledy mohly zabíjet, už by nežil. Nadvládě tržních principů mělo podléhat vše, ale krize zuřící od roku 2008 snad veřejnost z tržní posedlosti vyléčila. Velkou část ekonomů ne. Před nějakým časem jsem na ruském internetu našel úžasný film o vodě. Různí odborníci tam mluvili o překvapivých vlastnostech vody, o její paměťové dispozici, o schopnosti reagovat na lidské emoce, slovo i na hudbu. O tom, jak je planetární souvislost všeho živého spojena s vodou. Představuje tak komplexní záležitost, že regulátor trhu podle mne na to nestačí a ani stačit nemůže, aby byl vztah vody a člověka vyvážený. Slušné dědictví Uvedu příklad, který snad bude všem lidem srozumitelný. Když jsem pracoval na Prognostickém ústavu ČSAV, psal jsem první verzi Ekonomiky pro člověka. Zaujaly mne i problémy s vodou. Hladiny spodních vod procházely krizí (v devadesátých letech se situace zlepšila, nyní opět začínají potíže), v ČSSR bylo 800 obcí, kde byly problémy se zásobováním vodou a přitom velká vodní díla skýtala vody dost, asi 70 procent vody už dávaly povrchové zdroje, složitě přiváděné do měst a tam zpracovávané. Teprve jako obyvatel Bruselu jsem pochopil, jak vynikající byla a je naše nabídka vody z českých sítí a jaké nesmysly ze sebe soukal v této záležitosti Václav Havel. Ztrácelo se ovšem až 20 % vody z řadů, protože velkorysé investice do nich se plánovaly až na devadesátá léta. Spotřeba vody byla neúměrně vysoká, 384 litry na osobu a den. To byl až dvojnásobek proti některým srovnatelným zemím. Voda ale stála jen 60-70 haléřů na kubický metr. Kde je zákon nabídky a poptávky? Čas trh oponou a u nás proběhla tržní revoluce, z níž vzešla i liberalizace trhu s vodou. Společnosti jako Anglian Water nebo Veolia tu našly své uplatnění. A voda je více než stonásobně dražší, tedy v průměru. Je to podle různých měst, jak vím z vlastní zkušenosti, 70 až 100 korun za kubík za takzvané vodné a stočné. Spotřeba vody přitom klesla na méně než 200 litrů za den. Je tedy poloviční. A cena? Stonásobná! Kde je zákon nabídky a poptávky? Nebo zde působí princip takzvaných přirozených monopolů? Mým dlouhodobým přesvědčením je, že o kvalitě života v moderní společnosti rozhoduje úroveň správy veřejných statků. Podstata veřejného statku je ta, že je pro všechny. Čistý vzduch nelze v náležité kvalitě zajistit jen pro vybrané. Musí tu být pro všechny. Podobně kvalitní zákony. Musí být pro všechny. Vzdělání, má-li fungovat jako celospolečenský zdroj, nemůže být jen pro některé. Sem patří i voda. Trh se prokazuje jako nedostatečný nástroj. Přes milion podpisů za dostupnost vody Proč o tom píši jako europoslanec? Protože Lisabonská smlouva nám dala možnost využívat institutu evropské petice. Vznikla evropská petice o potřebě zajistit dostupnost vody. Je řada míst v Evropě, kde je voda opravdu těžký problém. Je tu více než milion podpisů pod celoevropskou peticí a jako jeden z těch, kteří ji podporovali, mám radost, že je to první případ, kdy se komise takovou peticí musí zabývat. Protože právě voda je problém, který vyžaduje celoevropskou součinnost. Mimochodem, 55 % všech světových zásob pitné vody je na území Ruské federace. Neměl by být i to důvod, abychom se přenesli přes minulé předsudky? Miloslav RANSDORF, poslanec Evropského parlamentu
ILUSTRAČNÍ FOTO - topsrovnani.cz
