KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Moje téma se týká globální ekonomiky a projektů velmocí. Mohli bychom velmi stručně říci, že stav globální ekonomiky není úplně dobrý, ale takováto jednoduchá charakteristika nás asi úplně neuspokojí. Jaké tendence pozorujeme? Především tendence ke stagnaci ekonomiky.

Vidíme, že tam, kde vznikla krize, tedy v zemích Západu, konkrétně ve Spojených státech, jsou až příliš často citována slova o křehkém oživení. O vývoji v eurozóně ani nemluvě. Vidíme tendence deflační, které jsou vždy spjaty s ekonomickými problémy, to znamená velmi nízký růst cen. Vzpomeňme, že je to právě rok, co provedla ČNB intervenci s odůvodněním deflačního nebezpečí.

Samozřejmě celý tzv. vyspělý svět trápí velké sociální problémy. Není to pouze nezaměstnanost. V tomto čísle, které se dá různým způsobem upravovat a modifikovat, se dávno neodrážejí sociální vztahy. Musíme se dívat na jiné kategorie, které bohužel přišly do vyspělého světa z rozvojových zemí, na pracující chudobu, která se intenzivně dostává i k nám, na situaci, kdy se lidé neuživí ze své práce, a na obrovskou nerovnost, o které už dokonce informují i relativně konzervativnější instituce jako OECD, které počítají, že nerovnost se dnes blíží k roku 1820, že nerovnost, která je dnes ve Spojených státech - jaké překvapení - je podobnou nerovností, jaká byla zaznamenána těsně před velkou depresí.

Nebudu hovořit o tom, jakým způsobem se může kapitál dnes prosazovat na úkor práce – má k tomu velmi mnoho různých sofistikovaných nástrojů a samozřejmě k tomu má také z velké části zaplacenou a oddanou politickou služební elitu, protože ona velmi často už je pouze v pozici toho, kdo slouží kapitálu, ne toho, kdo vytváří ideje, myšlenky.

Ekonomika jako mocenský nástroj

Celkově pozorujeme v ekonomice velký nárůst napětí, které se do ní přenáší z úrovně geopolitické. Ekonomika začíná být stále intenzivněji používána jako geopolitický nástroj.

Sankce. Sankce jsou extrémním ekonomickým nástrojem. Mohou způsobit mnoho bolesti, ale fungují pro cíle v mezinárodních vztazích? Ne, nefungují, a máme na to řadu empirických analýz, o které očividně není žádný zájem. Koneckonců by na to možná stačilo použít zdravý rozum, nebylo by potřeba číst komplikované empirické studie. Nicméně tento trend tu je a posiluje.

Znovu se dostáváme do situace, kdy ropa je používána jako zbraň. Podívejme se na současnou politiku Saúdské Arábie, která záměrně sráží cenu ropy někam k 80 dolarům za barel. Komu to ublíží? Samozřejmě zemím, jako je Írán, ale třeba i Sýrii, ale také Rusku a možná částečně i Spojeným státům, které při technologicky náročné těžbě nemohou jít příliš pod tuto cenu 80 dolarů za barel. Ekonomika je používána jako zbraň pro dosažení nějakých jiných cílů. V této souvislosti musíme vždycky připomenout, že jedním z těch nástrojů je i válka, konflikty, to, co živí vojensko-průmyslový komplex. A zase, podíváme-li se na ekonomickou strukturu USA, tak vojensko-průmyslový komplex je páteří, protože příliš mnoho průmyslových kapacit bylo přestěhováno do jiných zemí, ať je to Mexiko nebo oblasti jihovýchodní Asie.

Tohle jsou bezesporu tendence, které nepůsobí příliš pozitivně a příliš optimismu nám nedodávají. Ale naštěstí se objevují i malé střípky různých radikálnějších úvah, a dokonce i radikálnějších návrhů, co s globálním ekonomickým systémem udělat. Já bych alespoň pár z nich uvedla, protože bohužel v českém prostředí se jedná o témata téměř neznámá, i když diskuse na západ od nás začíná probíhat.

Řešení existují

Málo se ví, že existují už propracované návrhy na to, jak změnit tvorbu peněz. Dokonce i Martin Wolf, který je hlavním komentátorem Financial Times, a skutečně ho nebudeme podezírat z inklinace k socialismu nebo něčemu podobnému, říká, že komerční banky už nesmějí mít právo tvořit peníze. Tohle kdyby se uskutečnilo, tak se bude jednat o obrovskou, neuvěřitelnou ekonomickou revoluci. Přesto je u nás »ticho po pěšině«. Podobně i takzvaná teorie MMT, přeloženo do češtiny moderní měnová teorie, říká, že je potřeba využít centrální banky k tomu, aby daly suverenitu zpět státu, aby pomohly řešit dluhové břemeno. A zase je to teorie, která se velmi intenzivně diskutuje například i ve Spojených státech, zase by to byla obrovská změna, která nutně reaguje na to, že dluhy, které jsou dnes akumulovány jenom u států - podívejme se na Spojené státy, ale i na eurozónu, na Japonsko s dluhem nějakých 230 procent HDP - jsou samozřejmě naprosto nesplatitelné. Vedly by pouze k trvalé stagnaci ekonomiky.

OSN hovoří o zkrácení pracovního času

Nemělo by ani projít bez povšimnutí, že OSN už otevřeně hovoří o tom, že musíme zkrátit pracovní týden. Není přece možné, abychom měli čím dál modernější technologie a pracovali čím dál více. Od čeho ty technologie máme? Aby nám poskytovaly volný čas. Proč je volný čas nebezpečný? Lidé s volným časem jsou nebezpeční, mohli by myslet. To je vždycky nebezpečné.

Tohle je téma, které přece musí být levicí uchopeno. Otázka práce, volného času a využívání technologií, ne jejich zneužívání pro zotročení člověka a pro tlak na to, aby faktor práce byl ještě více udusán, než je tomu dneska.

A stejně tak najdeme i významné teoretické příspěvky. Pikettyho kniha Kapitál v 21. století jasně udává, že s tímto systémem, kterému říkáme kapitalismus, je jednoznačně spjatá, je v něm zakořeněná obrovská nerovnost, která je samozřejmě zvýrazněná tím, že čím dál méně můžeme v současné ekonomice hovořit o zisku a čím dál více budeme hovořit o rentě, o rentiérské vrstvě, která samozřejmě tu nerovnost intenzivně zvyšuje. Piketty tam navrhuje určitou globální daň z kapitálu, ale už jenom to, že se tato kniha stala bestsellerem a že se o ní hodně diskutuje, ukazuje, že zkrátka a dobře je poptávka nejen po těch vysvětleních, ale i po návrzích řešení, byť se nám v tuto chvíli mohou zdát netradiční, radikální, ale my jsme v situaci, kdy jiná řešení než netradiční a radikální nemají vůbec žádný smysl.

Hra s čísly

Pokud budeme chtít zůstat v mainstreamové ekonomii, jako bohužel v ní zůstává řada sociálnědemokratických stran, pak tady můžeme rozhořet vášnivou debatu o tom, zda má být DPH pět, šest nebo devět procent. Ano, jistě to má dopady na život nás všech, ale to není řešení problémů, které s sebou přináší globální kapitalismus.

V krizi ale není jen globální ekonomika ve smyslu čísel - mimochodem všimněte si, jak poslední dobou roste poptávka po tom měnit statistické metody. Mě to docela baví, když vidím, jakým způsobem se mění výpočet HDP, co se do něj zahrnuje, nezahrnuje, jakými způsoby se do něj dává dokonce černá ekonomika, aby se vykázal nějaký ten růst, když už dokonce ani dluhovými nástroji to nejde. Dluhový instrument je do určité míry z tohoto hlediska vyčerpán.

Instituce mají také problémy. Ať je to Mezinárodní měnový fond, který je pod palbou kritiky i kvůli lidem, jako je Joseph Stiglitz nebo skupina Světové banky, ale tato kritika nestačí. Právě tento rok, a zase u nás téměř »ticho po pěšině«, se velmi odlišným pěti zemím podařilo dosáhnout shody na tom, postavit určité alternativní struktury proti Mezinárodnímu měnovému fondu a proti Světové bance, kde mimochodem Spojené státy stále mají právo veta a nechtějí se tohoto práva vzdát. To je vlastně snaha o udržení si hegemonie, i když celosvětový poměr sil už tomu neodpovídá. Skupina zemí BRICS byla schopna dosáhnout velmi významného průlomu, dohodnout se na sestavení společných institucí, společné rozvojové banky, společného rezervního fondu - ano, je malý, ale je to něco, na čem se dá stavět.

Nicméně chci hovořit o Světové obchodní organizaci a jejích problémech. Nebudu tady otravovat s tím, jak funguje nebo nefunguje WTO. Nefunguje příliš dobře, protože multilaterální systém se ocitl ve velké krizi, je to především otázka zemědělství, i když ne jenom, ale důležitější je, že v reakci na velkou recesi v roce 2008 a v reakci na to, jak nefunkční je ten multilaterální systém, začaly velmoci přicházet s projekty, které se na první pohled tváří jako ekonomické, obchodní a investiční, ale ve skutečnosti v sobě skrývají velmi silně geopolitické zájmy.

Evropské vazalství

Americké projekty jsou dva: je to transatlantická smlouva (TTIP) a transpacifická smlouva (TTP). Všimněte si, jak Spojené státy se velmi chytře rozprostírají po obou stranách svých vodních hranic. Pozemní už mají zajištěné, důvodem je nafta. O TTIP i TTP se u nás hovoří velice málo, často se říká: no, další zóna volného obchodu, proč by ne. Jenže kdyby se TTIP opravdu uskutečnila, tak to bude největší obchodní a investiční partnerství světa.

Uvědomme si, že to byly Spojené státy, které zahájily tato jednání, takže v tom mají bezesporu nějaký zájem. Jak málo se u nás hovoří o doložce investor-stát. Je to doložka, která se bohužel šíří do celého světa, umožňuje nadnárodním korporacím žalovat státy za politiku, která se jim prostě zdá nevhodná třeba v oblasti sociální ochrany nebo životního prostředí. Soukromé arbitráže mají řešit spor mezi suverénním státem a mezi nadnárodními korporacemi, které mají samozřejmě dost peněz na to, aby si zaplatily výsledek, o který stojí. Máme už dost příkladů z celého světa, které by mohly sloužit jako velké varování.

Možná už někteří tuší, že se angažuji v platformě proti TTIP v České republice a už jsme o tom hovořili s některými představiteli, i s některými představiteli ČSSD. Co jsme se doslechli? Že doložka investor–stát není moc pěkná, ale my teď máme tak hroznou doložku s USA, že jakákoliv jiná bude vlastně zlepšením. Skvělý argument. A to je, prosím, oficiální postoj sociální demokracie.

Anebo co je TTIP v otázce geopolitické? Je to včlenění Evropské unie pod americké zájmy ještě více a intenzivněji než dnes. Je to prostě institucionalizované evropské vazalství. A my se doslechneme od představitelů sociální demokracie, že to je důležitá transatlantická vazba.

Já považuji obě smlouvy, TTIP i TTP, za velkou hrozbu nejen pro standardy, které si naši předkové vybojovali v oblasti sociální, ekologické a obecné důstojnosti života, ale samozřejmě i z hlediska geopolitiky. Pokud jde o TTP, když se podíváte na mapku zemí, které vyjednávají se Spojenými státy – uvidíte Austrálii, Japonsko a další země, uvidíte přesně, že je to kruh obkličující Čínu. O co jde těmto dohodám? Nejen o zájmy korporací, to samozřejmě také. Nejenom o to, udělat si vlastní pravidla hry. Všimněte si, že pravidla hry už nestanovují státy, ale korporace. Důležitější důvod ale je, odstřihnout Evropu od Ruska a zbrzdit vývoj Číny. To je geopolitický důvod těchto dvou dohod.

Iniciativní Východ

Jsou tu ale i jiné projekty, které ještě stručně zmíním. Bezesporu jste informováni o ruském projektu Euroasijského ekonomického svazu, ale jak málo už se ví a jak málo se hovořilo o tom, že v roce 2010 tehdy premiér Vladimir Putin navštívil Německo a navrhl tzv. harmonické společenství sahající od Lisabonu po Vladivostok, společenství, ve kterém by se komplementárně doplňovaly přednosti a nedostatky jak Ruské federace, tak Evropské unie. Asi tušíte, že tento projekt byl Evropskou unií - ehdy přesněji kancléřkou Merkelovou - odmítnut. Myslím, že to nebylo úplně moudré rozhodnutí, ale taková jsou fakta.

A nakonec vzpomeňme i Čínu, která samozřejmě také reaguje na to, že se v jejím okolí něco děje, a rozhodla se minulý rok oživit svůj projekt Hedvábné stezky, a to jak pozemní, tak i té po moři, která by propojovala cestu od západní Číny až ke střední Asii a do Evropy. Všimněte si jedné věci: Evropská unie je v tomto ohledu pasivní. Je to taková kořist, která čeká, kdo ji shrábne. Bylo by velmi vhodné o tom nejen hovořit, ale samozřejmě i vypracovat k tomu taková stanoviska, která by odpovídala zájmům České republiky. Nebýt kořist a nebýt ani nárazníková zóna.

Víte, já čtu řadu zahraničních zdrojů, statistik a pak to konfrontuji s tím, co se píše v českém tisku a je mi z toho vždycky hodně smutno, jak obtížně se k nám dostává to, co už je na Západě běžné, protože tam se vedou debaty o tom, jak má vypadat kapitalismus, a občas se dostávají i do hlavního proudu. Vím, že diskuse není totéž, co akce, ale přesto je to velká změna oproti tomu, jak vypadá situace u nás. Zkuste u nás používat intenzivněji slovo kapitalismus - pro jistotu, jak o tom hovořil výstižně Ivan David, se používá tržní ekonomika, aby náhodou nevyplul na povrch pravý stav věci.

Na periferii

Jsme bohužel v situaci, kdy jsme se dostali na pozici periferie. Jsme periferií v oblasti ekonomické a nebudu rozebírat, kolik stovek miliard dividend a úroků nám utíká každý rok z této republiky, v jakém postavení jsou české firmy, tedy takzvaně české, které musí vést otevřené účetnictví vůči svým zahraničním matkám, takže jim je vidět přímo do střev, abych tak řekla. Jaká je u nás přidaná hodnota a že samozřejmě není nejmenší zájem na tom, aby se zvyšovala, protože tu přidanou hodnotu si matky drží u sebe, nebudou ji přece dávat někomu, koho můžou velmi lehce ovládat. Tohle všechno jsou samozřejmě příznaky, které se nutně projevují i na úrovni politické a bohužel i na úrovni intelektuální. Myslím si, že pokud se chceme dostat z úrovně periferie, musíme začít právě u těch myšlenek, idejí, diskusí, koncepcí, tezí. Pokud nevíme, co se kolem nás děje, nejsme schopni na to reagovat, nejsme schopni vymyslet alternativu - ani globální, to asi od nás nikdo nečeká, ale ani alternativu sami pro sebe. Někdy tomu říkám, že potřebujeme nové národní obrození, které vyburcuje intelektuální zdroje k nějakému kvasu.

Vím, že většina médií nám v tomhle ohledu příliš nepomáhá. Mě někdy ta mediální ostrakizace až trošku baví, protože když už i na Západě reflektují to, že systém má závažné problémy, tak známkou oné periferie je právě to, že to nechce vnímat, že uzavírá tuhle debatu.