KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Příběhy těch, ke kterým se stát otočil zády

Vojtěch Filip, místopředseda sněmovny

Moje otázka zněla, jak jsou financované tzv. neziskovky a podle jakého klíče se rozhoduje, kolik a které dostanou peníze ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků. Moje otázka se netýkala dobrovolných hasičů, včelařů, zahrádkářů, kynologů, myslivců, fotbalistů, ochotníků ani členů pěveckých a podobných spolků. Sněmovna tuto skutečnost snad pochopila, a nevím, jestli jste to pochopil vy.

Vaše odpověď ukázala, že jste jako premiér pravděpodobně odtržený od reálného života v ČR, protože se mi nechce uvěřit, že byste chtěl sněmovně lhát. Nevím, která z možností by byla v případě premiéra horší. Vaše vystoupení bylo snůškou dat. Já jsem to nazval odpovědí účetního a nikoliv premiéra. Uvedl jste např., že veškerá lékařská péče v ČR je bezplatná, já to vnímám tak, že je hrazena pouze ze zdravotního pojištění a že vztah mezi pacientem a lékařem nemá být finanční. O to se má opravdu postarat zdravotní pojišťovna, která platí poskytovateli péče. Problém je v tom, že to není pravda. Myslel jsem, že špatně slyším a stal jsem se obětí halucinací. Když jsem si četl stenozáznam a připravoval se na dnešní vystoupení, tak jsem se uklidnil, že halucinacemi netrpím. Opravdu jste veřejně tvrdil, že veškerá zdravotní péče v ČR je hrazena ze zdravotního pojištění. Tomu tak možná je u některých vyvolených, možná ve vašem případě, a pro ostatní, nepremiéry naší země, je toto tvrzení spíše absurdní.

Uvedl jste, že ČR pomáhá a jak jste na to hrdý. Rád bych upozornil na zásadní fakt - prostředky, které používá ČR na humanitární rozvojovou zahraniční pomoc, jsou peníze českých daňových poplatníků a pomoc je spíše z peněz těch, kteří platí daně do rozpočtu ČR, ne že byste je mohli vlastnit jako vláda, vy jste jen správci takových prostředků.

Za čísly a statistikami jsou živí lidé

Můžeme mluvit o tom, kolik komu a za kolik jsme kde pomohli, zda vámi podporované charitativní organizace nejsou charitou zejména pro vlastní zaměstnance. Můžeme se bavit o systému různých agentur inkasujících peníze ze státního rozpočtu a dávat je distribuujícím spřáteleným neziskovkám na různé, promiňte mi, obskurní projekty. Můžeme počítat desítky, stovky milionů, i miliardy. Můžeme střílet čísly, fondy, statistikami, jsem však přesvědčen, že se nedobereme závěru. Budou to jenom čísla a statistiky.

Já bych rád hovořil o něčem jiném. Za čísly a statistikami jsou živí lidé a jejich mnohdy těžké a smutné životní příběhy, příběhy bolesti, smutku, ale i naděje. Příběhy, kdy potřebným a nešťastným bylo nabídnuto mnoho pomocných rukou, s jedinou výjimkou - pomocnou rukou státu. S několika takovými osudy vás seznámím. Nebudu mluvit o tom, komu jsme pomohli, ale o tom, komu jsme nepomohli, ačkoli bychom měli.

Příběh první je o Alence nebo Ilonce, jak chcete, z Plzeňského kraje. Ve 23 letech byl do té doby zcela zdravé studentce filozofické fakulty diagnostikován zhoubný nádor v oblasti hlavy. Podstoupila operaci a následné ozařování. Léčba vypadala nadějně, stav nemocné se rychle zlepšoval. Po několika měsících však byla Alence diagnostikována postradiační myelitida, kdy nemocnému odumírají míšní nervové cesty a následkem toho dochází k postupnému ochrnutí. Lékaři doporučili léčbu, kterou kvůli finanční náročnosti odmítlo naše zdravotnictví hradit. Než se vše na příslušných místech projednalo a rodina byla informována o zamítavém stanovisku, její stav se natolik zhoršil, že již byla upoutána na lůžko a odkázána na pomoc ostatních. Na financování její léčby se začaly konat sbírky, koncerty i další akce. Spousta lidí se snažila dle svých možností upřímně pomoci, když se stát k Alence otočil zády. Tito lidé si zaslouží úctu a obdiv. Jsem hrdý na to, že jsem spoluobčanem lidí, kteří pomáhají, ale nemohu být hrdý na to, co udělalo české zdravotnictví. Ve svém vystoupení jste, pane premiére, zmínil, že jste hrdý na to, že se ČR podílí na financování zdravotní péče v uprchlických táborech v Jordánsku. Je podle vás v pořádku, že v rozpočtu ČR se najdou peníze na financování zdravotní péče v uprchlických táborech v Jordánsku, když se nenašly na zdravotní péči o slečnu Alenku? Jsou pro vás migranti v jordánských táborech z nějakého důvodu cennější než její případ? Dokázal byste vysvětlit jejím rodičům, že z jejich daní - protože oni daně platí - se platí péče někde jinde a na jejich dceru nezbylo?

Lidé pořádají sbírky, aby pomohli nemocným dětem

Příběh druhý je o Mirkovi nebo Hynkovi, jak chcete. Jde o tříletého kluka, který se shodou nešťastných náhod skoro utopil v bazénu. Přežil, po dvou měsících v bezvědomí se vrátil a je zatím zcela odkázán na pomoc nejbližších. Vzhledem k jeho věku je velká šance na návrat do plnohodnotného života. Je třeba zajistit intenzivní rehabilitaci, péči neurologa, logopeda, zdravotní pomůcky. Zatím podstoupil léčbu v Janských Lázních, terapii v hyperbarické komoře a intenzivně rehabilituje na neurorehabilitační klinice. Mirek potřebuje intenzivní každodenní terapii, kterou náš systém zdravotního pojištění nehradí. Terapie je finančně náročná, čtyři týdny vyjdou na zhruba 68 tisíc korun, jedná se ale o běh na velmi dlouhou trať. Podle paní primářky je před Mirkem několik let tvrdé práce. Na Mirkovu léčbu se pořádá sbírka, lidé se snaží pomoci, když se stát k jeho případu a k jeho rodičům otočil zády.

Ve svém vystoupení jste, pane premiére, zmínil, že jste hrdý na to, že se ČR podílí na financování integrované zdravotní péče o matku a dítě, podle těchto dokladů např. v Čadu. Mám několik otázek, formulovaných tak, že stačí odpovědět ano nebo ne. Je v pořádku, že v rozpočtu ČR jsou peníze na financování integrované zdravotní péče pro matku a dítě v Čadu a nenajdou se na financování léčby tříletého Mirka? Jsou pro vás z nějakých důvodů matky a děti v Čadu cennější než naše děti a naše matky? Dokázal byste to vysvětlit Mirkovým rodičům?

Třetí příběh je o devítileté Daniele nebo Michalce, chcete-li. Od narození má neznámou nemoc připomínající dětskou mozkovou obrnu, spojenou s centrální svalovou hypotonií. Ta má za následek celkové zhoršení hybnosti těla, znemožňuje běžný pohyb zdravého člověka a naprosto vylučuje samostatnou chůzi. Navzdory těžkému osudu se rodina snaží Daniele zajistit plnohodnotný život a zařadit ji do běžného dětského života. To se však neobejde bez speciálních pomůcek a rehabilitací. Nemoc se projevuje celkovou ochablostí svalstva, třesem rukou, zhoršenou koordinací těla a nulovým smyslem pro rovnováhu. Po zvýšené fyzické námaze je malá pacientka rychle unavená. Proto jsou důležitá cvičení, lázeňská rehabilitace a kompenzační pomůcky, které napomáhají soběstačnosti a zlepšují fyzický i psychický stav. Nutné kompenzační pomůcky a specializovaný léčebný program zdravotní systém ČR nehradí. Rodina se proto rozhodla zkusit peníze získat sbíráním víček. Sbírají se víčka od PET lahví, mléka, zákysů, ale také od kávy či aviváží, tekutých pracích prášků. Za kilo víček se dostane 6 Kč!

Když jste ve svém vystoupení zmínil, jak jste hrdý na to, kde všude pomáháme a např. jak je financována podpora obyvatel ohrožených suchem v Etiopii, mám opět několik otázek a zase stačí odpovědět ano - ne. Je podle vás v pořádku, že se v rozpočtu ČR najdou peníze na financování podpory obyvatel ohroženým suchem v Etiopii a nenajdou se na financování léčby a rehabilitace devítileté Daniely? Co je pro nás cennější - naši občané nebo obyvatelé jiného státu, kterému pomáháme? K čemu slouží státní rozpočet? Dokážete to vysvětlit rodičům Daniely?

Pane premiére, jak to vysvětlíte rodičům našich dětí

Čtvrtý příběh je o Anně, tříleté holčičce ze severní Moravy, trpí mozkovou obrnou. Jedinou šancí na zlepšení jejího zdravotního stavu je speciální rehabilitace. Zdravotní systém ČR tuto rehabilitaci nehradí a rodiče Anny si léčbu nemohou dovolit. Osud Aničky vyvolal nebývalou vlnu solidarity v místě jejího bydliště a okolí, na její léčbu se skládají známí rodiny, ale i úplně cizí lidé, od malých školáků až po seniory v domovech důchodců. Pořádají se koncerty místního dětského sboru, lidé prodávají na farmářských trzích vlastní výrobky, zapojují se dobrovolní hasiči a organizátoři sportovních akcí. Výtěžek z aktivit jde na léčbu holčičky. Její rodiče chtějí udělat vše pro to, aby dceři pomohli jakýmkoli způsobem. Kombinace mozkové obrny, epilepsie a výživových problémů je velmi těžká. Cílem léčby je pokusit se zlepšit zdravotní stav Aničky natolik, aby dokázala sama sedět a pohybovat se na vozíku. První vlna sbírky skončila na 40 000 Kč a pokračuje. Léčba je nákladná a dlouhodobá.

Mám zase otázku. Když jste hrdý, pane premiére, na to, jak umíme financovat zdravotní péči o obyvatele Středoafrické republiky, je podle vás v pořádku, že v rozpočtu ČR se na financování zdravotní péče Aničky nenajdou peníze a najdou se peníze na léčení jinde? Jsou pro vás z nějakých důvodů obyvatelé Středoafrické republiky cennější, než naše Anička? A dokážete to vysvětlit Aniččiným rodičům?

Poslední je příběh čtyřletého Adama. Narodil se jako zcela zdravé dítě. Protože se rodičům zdál jeho vývoj nepřirozeně pomalý, nechali ho vyšetřit na neurologii a genetice v Brně. Zároveň začal docházet na speciální cvičení. Po devítiměsíčním čekání na výsledky genetických testů byla stanovena diagnóza Merosin deficitní kongenitální svalová dystrofie. Prognóza u dětí s touto diagnózou je dle neurologů elektrický vozík do konce života. Existuje však malé procento těch, kteří se naučí chodit a být soběstačnými. Pro rodiče Adama je to naděje, proto boj s onemocněním nevzdávají. Hledají možnosti, jak synovi ulevit od problémů a posunout ho dál na cestě k samostatnosti. Současně se jeví nadějnou léčba kmenovými buňkami. Tento postup je však nákladný a zdravotní systém ČR ho nehradí. Rodiče Adama nemají jinou možnost, než se pokusit peníze na léčbu a kompenzační pomůcky pro své dítě získat pomocí sbírky. Uvedu položky, na které se vybrané prostředky použijí. Léčba kmenovými buňkami 1 600 000 Kč, intenzivní terapeutický pobyt 24 000 Kč, dětský invalidní vozík 25 000 Kč, vertikalizátor Medico 42 562 Kč, kurz plavání 3500 Kč, rehabilitace, akupunktura 7000 Kč. Tyto položky uvádím proto, že jste ve svém vystoupení mj. zpochybňoval účel podobných sbírek. To však pokládám za vrchol nevkusu, neúcty a arogance vůči rodičům těžce nemocných dětí a vůči všem, kteří se snaží nezištně pomáhat.

Ve svém vystoupení jste zmínil, pane premiére, že jste hrdý na to, jak se podílíme na financování potravinové bezpečnosti obyvatel Jižního Súdánu. Je podle vás v pořádku, že v rozpočtu ČR se najdou peníze na zajištění potravinové bezpečnosti obyvatel Jižního Súdánu a nenajdou se finanční prostředky na léčbu a rehabilitaci malého Adama? Jsou pro vás obyvatelé Jižního Súdánu cennější, než Adam? A dokážete to vysvětlit Adamovým rodičům?

To je pět namátkou vybraných příkladů a pět stránek našeho rozpočtu humanitární pomoci. Tyto rodiny mají právo očekávat plnou podporu naší společnosti. Podobných příběhů jsou u nás stovky, možná i tisíce. Jsou to příběhy těch, kterým jsme nepomohli, ačkoliv jsme jim pomoci měli a mohli. Jsou to příběhy těch, ke kterým se otočil stát zády.

Úkolem ČR musí být zajišťování potřeb vlastních občanů

Místo toho prostřednictvím různých organizací, ale z rozpočtu ČR, děláme úplně něco jiného. Možná, že někde elektrifikujeme, někoho učíme demokracii, a na vlastní lidi nezbývá. Na lidi, kteří platí daně, budují ČR jako svůj domov. Vaše vystoupení ukázalo, že jste úplně odtržen od reality. V plné nahotě ukazuje uvažování člověka, který se zcela odcizil vlastním lidem a možná si může poplácávat po ramenou v Bruselu s jinými, kteří myslí, že tak to má být.

Úkolem státu, tedy ČR, musí být zajišťování potřeb vlastních obyvatel. Proto státy vznikly a proto si je také občané prostřednictvím daní platí. Myslím si, že uvedené životní příběhy jsou dostatečně výmluvné, stejně jako jsou dostatečně jasné otázky, které jsem v souvislosti s tím položil. Vážený pane premiére, doufám, že na jasné otázky od vás dostanu jasnou odpověď. Byl bych rád, abychom se neutápěli v účetnictví a v odůvodňování toho, že rozhodnutí, která činíme za naše občany, za jejich peníze, jsou opravdu v jejich prospěch.

Stát by se neměl podílet na růstu darebáků za veřejné finance

Stanislav Mackovík, člen výboru pro zdravotnictví

Premiér se nedávno v médiích nechal citovat, že ministerstvo zdravotnictví uhradí zásahy Letecké záchranné služby, které uhradit nechtělo. Dodnes k tomu nedošlo a ministerstvo opět vyšetřuje další případ, kdy vrtulník letěl pro pacienta po ministersky úředně stanovené letové době.

Pane premiére, mnohé z neziskovek, které fungují v ČR, parazitují na systému, fungují jen účelově proto, aby měly peníze na sama sebe, na zaplacení svých odměn, svých platů a pro stát nedělají nic. Za státní peníze možná dělají billboardy proti vládě, poslancům, zákonům. Je třeba se rozhodnout, kdo ČR bude vládnout a bude nastavovat parametry hry. Mnoho neziskovek se tu vžilo do role soudců státních zástupců, na ně navázaná média je pak citují a ovlivňují veřejné mínění. To je špatně, disproporce mezi tím, kdo má pravdu a tím, kdo lže, by měla být jasně stanovena a stát by se neměl podílet na tom, že různí darebáci za veřejné finance porostou a budou ovlivňovat veřejné mínění. Peníze patří především slabým, nemocným, ne těm, kteří na tom pouze parazitují a bohatnou. Systém je třeba změnit. Když se podíváte na internet, kolik neziskovek je financováno z veřejných financí a co ve skutečnosti dělají, je to katastrofa. Kdyby tyto peníze vláda rozdala jinam, bylo by to lepší pro všechny občany ČR. Proto nemůžu souhlasit s tím, že vše je v pořádku. Kdy už začne fungovat ministerstvo zdravotnictví ve prospěch pacientů?

Když houby po dešti dojí stát

Jan Klán, člen výboru pro veřejnou správu

Dovolte mi, abych trošku rozvinul skutečnou praxi, jak se věci mají ve vztahu registr smluv - neziskové organizace, nátlaková skupina Rekonstrukce státu a další. Abychom si uvědomili, jak je vše provázané a zda tu někdo podléhá nebo nepodléhá tlaku neziskovek. Zaměřím se na registr smluv a toho, kdo podlehl tlaku v Senátu a bál se Rekonstrukce státu. Je mi líto, že i senátoři ČSSD hlasovali pro sněmovní verzi registru smluv, když jsme vyjímali všechny státní a polostátní podniky, abychom je uchránili před drtivou globalizací a tlaky, které je chtějí zlikvidovat. Potom přiznali, že se báli Rekonstrukce státu. Řada poslanců se nebála, a doufám, že se nebude bát, až se bude registr smluv projednávat, Rekonstrukce státu ani jiných lidí, kteří se posadí na galerii a budou si nás fotit a koukat na nás různými brýlemi. Doufám, že podpoříme sněmovní verzi a vyjmeme státní podniky.

Budu mluvit o provázanosti neziskových organizací. V dnešní době globalizace je trend, vznikají různé nevládní neziskové organizace jako houby po dešti. A dost často účelově dojí stát. To jsou tzv. dojiči. Stát vysávají. Pořád o něco žádají a v registru smluv být nemají? To je prapodivné. Místo, aby odkryly, kam peníze přesně jdou, budou říkat: my to radši dělat nebudeme, co kdyby se přišlo na to, kam přesně jdou. Vzpomínám si, když se tady registr smluv projednával, kolega Jan Farský (TOP 09) prohlásil, že neziskovky tam být mají, protože jsou příjemci veřejných peněz. To je pravda. Na tom se snad shodneme. Jediný problém prý byl v tom, za jaké rozhodné období mají smlouvy uveřejňovat, zda za loňský, za letošní nebo za budoucí rok?

A říkal to tu i kolega Vondráček. On říká: »Podali jste ten pozměňovací návrh?« A já říkám, že tu byl podán poslancem Foldynou (ČSSD). Já jsem pro něj hlasoval. A on furt říká: »Ale tam jsou takové divné chyby, ono to nějak nejde hlasovat, nastaly by různé zmatky, a jestli jsme to podali v Senátu«. Já jsem říkal, proč bych to tam podával já, když tady říkáte vy, že tam neziskovky patří, ale ruku jste pro to nezvedl. Ještě úsměvnější bylo, že jak je kolega nějak provázán s Rekonstrukcí státu, dost často jí volá, jak se má hlasovat, a pak se do všeho zamotává. I Rekonstrukce státu je určitě takovou »hlásnou troubou« některého politického hnutí. Může to být i hlásná trouba.

Neziskové organizace chtějí nahradit stát

Teď se pojďme podívat na to, jak je Rekonstrukce státu placená. Na svém profilu o mně píší, že jsem kouzelník a nějaký šaman poloprofesionál, nevím, co tam všechno o mně mají, ani mě to netrápí. Jak jsou tedy placeni? Jsou placeni samozřejmě hodně tzv. donátory, což jsou často soukromé korporace, které je platí, aby účelově oslabovali pozici státu. V budoucnu, až bude stát oslaben, nevládní neziskové organizace ho chtějí nahradit. To je globalizační trend. Mrzí mě, že nejen Parlament ČR, ale i řada jiných států podléhá tlaku neziskových organizací. To je celosvětový trend. Čím víc tomu budeme podléhat, tím více nás neziskové organizace budou nahrazovat. Co má dělat neziskový sektor? Ten má pouze doplňovat stát v sektorech, kde sám nějakým způsobem selhává, nebo mu nestačí síly, aby to tam dokázal nějakým způsobem pořádně řešit, ať je to třeba péče o seniory, taky jsme to tady řešili. V tom nějakým způsobem trošičku ten stát selhává a tam ho má neziskový sektor doplňovat. Tomu plně rozumím. Ale nerozumím tomu, proč by neziskové organizace měly účelově oslabovat stát a poté ho nahrazovat. Jsou, a může to být pravda a nemusí, placeny jednak soukromým kapitálem a jednak i penězi daňových poplatníků. Mohou žádat o dotace. Tvrzení, že nejsou příjemci veřejných peněz, je naprosto liché. Jsou příjemci veřejných peněz, o peníze žádají.

Kdo všechno platí Rekonstrukci státu?

Podíval jsem se na jejich slavný transparentní účet. Nejštědřejší je Student Agency. Už jsme o tom také hovořili, když se projednával registr smluv. Student Agency, jmenovitě pan Jančura, co se týče tohoto měsíce, poslal na jejich účet něco přes čtvrt miliónu korun. Zajímavá částka. Jenom za tenhle měsíc. Tam je 100 tisíc, 250 tisíc a takovéto částky. Vám nepřijde divné, že podporuje Rekonstrukci státu, která má stát rekonstruovat podle jejich logiky? Říká: »Vy budete hlasovat tak, jak chceme, my chceme mít takhle nastavený registr smluv, jinak vás někde očerníme«. Vám to nepřijde divné? Mně ano a ještě navíc, když právě Student Agency jako dopravce, který má vlaky a autobusy, získává peníze ze Státního fondu dopravní infrastruktury. Vám nepřijde divné, že peníze tečou i k němu a on to potom může takhle rozesílat? Vždyť je to všechno provázané. Když se podívám na ten účet, dost často tam figuruje např. společnost Y Soft Corporation, soukromá korporace, která podporuje Rekonstrukci státu, která účelově bude oslabovat různé sektory státu. Necháme si to líbit? Buď hájíme stát jako celek a hájíme státní instituce, nebo budeme podléhat čím dál většímu globalizačnímu tlaku soukromého kapitálu. Je to smutné. Nebudu podléhat tlaku. Nikdy jsem to neudělal a neudělám to ani teď.

Když se podíváme na další provázanost, je zajímavé, že výhradními donátory jsou obchodní komory. Ty chtějí vidět, jak stát hospodaří, respektive jak hospodaří jeho státní podniky. Chtějí vidět, s kým jste uzavřeli smlouvu, s kým co máte. Když jsem se ptal na zásadní otázku, jak občan pozná nevýhodně uzavřenou smlouvu z registru smluv, dostal jsem odpověď: »Víte, pane poslanče, naprosto jednoduše - podle ceny.« Ale nejlevnější přece neznamená, že je to nejlepší. To je první věc. Jak to poznáme my, občané? To nejde poznat, nikdy to ani nepůjde. To poznají opravdu jen soukromé korporace, které si platí nejlepší právníky a ekonomy. Občan, se kterým se operuje v registru smluv a se kterým se operuje i v boji proti korupci, to nikdy nepozná.

Registr smluv je protiústavní

Podle mě je registr smluv protiústavní, protože jedno vlastnictví, státní, snižuje na úkor soukromého. Je tam logický rozpor. A my si to necháváme líbit, když řekneme, že je třeba uveřejňovat veškeré smlouvy, které uzavírají státní podniky. Jen tak to tam dáme, stát to bude uveřejňovat a soukromý kapitál bude nahlížet do registru smluv a bude z toho čerpat informace, které potřebuje. A když mi tady někdo tvrdí: Obchodní tajemství bude začerněno. Dámy a pánové, žijeme v době globalizace. A globalizační tlaky jsou silné, tzn. jakákoli konkurence ze smlouvy, i kde bude začerněno kvůli obchodnímu tajemství, dokáže vyčíst takové věci, aby oslabila pozici daného národního státu nebo daného státního podniku. Vždycky tam něco vyčte, ať to byl příklad budějovického Budvaru, na který si brousí zuby Anheuser Bush, který chodil jako mlsný pes, už byl v Plzni a pak se dostal do křížku s Budvarem, když se soudili o značku. A poté najednou došlo k tomu, že Budvar uveřejnil, že nějaké sklenice bude posílat někam na Balkán a Rekonstrukce státu z toho měla těžkou legraci, ale mohl z toho být velký problém. A oni to svedli na to, že Budvar ani nevěděl, co v registru má zveřejňovat, tak tam raději zveřejnil pro jistotu všechno. Opravdu se chceme dostávat do tlaku neziskových organizací, které nejsou v registru smluv? Já to nechci dělat a budu vždycky chránit státní zájmy a státní podniky. Už jen proto, že je konkurence chce zlikvidovat a můžeme si o tom říkat možné a nemožné.

Příklad se Student Agency už říkal v Senátu senátor Radko Martínek, brilantně to celé popsal, že jde o to oslabit českého národního dopravce České dráhy, aby ho někdy v budoucnu mohl nahradit Student Agency. Proto má levné jízdenky a další věci. Něco podobného se stalo v USA, kdy společnost Walmark účelově snižovala ceny, aby likvidovala konkurenci. Proto nerozumím tomu, proč ČR má mít registr smluv, má ho ještě Slovensko, abych jim nekřivdil, ale tam ho mnohokrát upravovali a raději by ho neměli, protože došlo k různým problémům… My se však bavíme o tom, že když nějaký státní podnik zveřejní tu smlouvu, v tu chvíli už je oslabován před soukromým kapitálem. A ten bude vždycky hledat kličky. A ono se říká, že za rok se nic nestalo. Všechny státní podniky fungují. To si myslíte, že konkurence bude ničit další konkurenci ze dne na den? Tomu nevěřte. To je dlouhodobý proces. Například dva tři roky bude sledovat daný konkurent, jak se věci mají a poté zaútočí, účelově ho oslabí. To není proces, že bychom za týden zlikvidovali nějakou firmu, to je opravdu dlouhodobý proces. V USA to se společností Walmark trvalo pět až šest let. K tomu dojde, pokud v registru smluv zůstanou státní podniky. A já pod tím nechci být podepsán, protože chráním zájmy ČR.

HateFree kritizovala i velká vysílací rada

Zdeněk Ondráček, člen ústavně právního výboru

Kolegyně Hnyková (Úsvit) říkala, že jsme za poslední roky pro transparentnost a zjištění, jak fungují některé neziskové organizace, nic neudělali. To úplně pravda není. Já můžu ukázat interpelace, které jsem dával panu premiérovi, popř. ministrovi vnitra, ohledně jedné neziskové organizace. V květnu 2016 jsem interpeloval premiéra a zároveň ministra vnitra kolem neziskové organizace HateFree Culture, která působí zde a na svých webových stránkách má napsáno: HateFree Culture je iniciativou lidí, kteří usilují o život bez násilí a nenávisti. Protože jsme si vědomi složitosti vzájemného soužití, respektu a tolerance, jsme přesvědčeni o existenci rozumných, kreativních a inovativních cest, jak je zlepšit. Život ve strachu a nenávisti nic pozitivního nepřináší. HateFree Culture vám nabízí možnost nahlížet na věci z různých úhlů pohledu, hledat řešení s ostatními a především tvořit a sdílet to, na čem záleží. Na webových stránkách dále najdete, že HateFree se chlubí tím, že má silné zázemí na Úřadu vlády a odbornost agentury pro sociální začleňování.

Já jsem se pana premiéra v květnu 2016 na tento projekt a na tuto spolupráci Úřadu vlády s touto organizací dotázal. Premiér mi odpověděl, že rozpočet celého projektu kampaně proti násilí je bez jedné koruny 39 750 korun. Rozpočet projektové aktivity pod názvem celostátní mediální kampaň HateFree Culture, která je jednou ze sedmi aktivit projektu, je 7630 korun a pro šíření výstupů mediální kampaně je využívána také kapitola publicity ve výši 9880 korun. Tyto nemalé finanční prostředky jsou vynakládány na nákup vysílacích časů, pronájem reklamních ploch, výlep letáků, reklamu a inzerci na internetu, reklamu v tisku a veřejné promo akce a prezentace, projekce filmů, výstavy, festivaly. To odpovídá premiér.

Ve své interpelaci jsem zmínil, že za nepatřičné zdůrazňování produktů HateFree byla slyšet i kritika od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která uvedla, že HateFree má koupený reklamní balíček vysílacích časů, do kterého patří i product placement např. v rámci seriálu Ulice. Pan premiér následně rozepisoval, kolik úvazků, kolik hodin atd., kdo z těch činností dělá. Dlouhodobě se zabývám bezpečností, proto mě zajímalo, proč je uzavřena spolupráce mezi ministerstvem vnitra - a bylo uzavřeno memorandum o vzájemné spolupráci mezi ČR a Agenturou pro sociální začleňování - a proč dochází ke školení specialistů policistů. Znám docela dobře struktury policie. Máme mnoho specializovaných útvarů, mezi nimi i útvary, které se zabývají extremismem, terorismem a jsou v nich špičkoví pracovníci, kteří školí své kolegy na nižších článcích struktur policie, ať krajská nebo okresní ředitelství. Dotazoval jsem se pana ministra, kolik je školeno policistů pod záštitou HateFree Culture a kolik jich bylo v roce 2015, 2016, kde školení probíhala, kdo je zajišťoval, jaké finanční prostředky na to byly vynaloženy a zda si ministr vnitra nemyslí, že bychom to byli schopni zařídit v rámci pracovníků Policie ČR či pedagogů ze středních policejních škol nebo Policejní akademie ČR. Ministr odpověděl, že příslušníci policie jsou v problematikách, jako je rasismus, xenofobie, násilí z nenávisti apod. vzděláváni dlouhodobě a kontinuálně. Zřejmě si myslel, že to nevím.

Je to pouze pračka na peníze

Školení v rámci mnou uvedené kampaně je doplněním pouze tohoto procesu s akcentem na některé aspekty policejní práce, např. práce s oběťmi trestné činnosti… Za prvé máme specialisty, kteří pomáhají obětem trestné činnosti. Každé policejní ředitelství i policejní prezídium má odbor psychologické intervence a pomoci, kde pomáháme obětem trestné činnosti. Je to na každém krajském ředitelství a Policie ČR velmi těsně spolupracuje nejen s Bílým kruhem bezpečí, ale i s dalšími organizacemi, které jsou sice také neziskové, ale nejsou to ty pijavice na státním rozpočtu, jako tato společnost. Pan ministr mně řekl, že deklarovaná spolupráce jsou vzdělávací aktivity pro policii v Ústeckém a Moravskoslezském kraji, příprava metodiky, realizace seminářů, reprezentačních akcí, instruktážních videí pro policii, dobrovolný didaktický materiál a instruktáže SPOD oběti násilí z nenávisti. K mým otázkám odpověděl, že se jednalo v roce 2015 o šest dvoudenních, tři jednodenní a jedno půldenní školení, kterých se zúčastnilo 81 policistů služby pořádkové policie, 113 příslušníků služby kriminální policie, a stálo to šest nebo sedm miliónů. V případě Ústeckého kraje proběhla školení v prostorách školicího policejního střediska Ústeckého kraje a v případě Moravskoslezského kraje pak na obdobném zařízení Městského ředitelství policie v Ostravě. Policie při realizaci těchto školení nevynakládala žádné finanční prostředky, jen zajistila vhodné školicí prostory a ostatní náklady nesl realizátor projektu…

Pokud to shrnu, pro ministerstvo vnitra je v kapitole Kampaň proti násilí vyčleněna částka 3 522 818 Kč. Věřte, že policie má dostatek svých odborníků a kvalitních lidí, kteří můžou školit terorismus, extremismus, rasovou nesnášenlivost a cokoli jiného. Toto je pouze pračka na peníze. Kdybych byl orgán činný v trestním řízení, určitě bych si uměl poradit, kam ty peníze tečou. Já tuším, kam tečou. Bohužel nemůžu to dokázat.

Máme dva druhy neziskovek…

Miroslav Opálka, místopředseda sociálního výboru sněmovny

Chtěl bych upozornit, že máme minimálně dva typy neziskových organizací. Ty, které dobře žijí z veřejných peněz, a ty, které často složitě na ty peníze dosahují, které dělají sociální služby.

Taková neziskovka, která nemá VIP podporu státu, vlastně začíná rok tím, že ještě nemá uzavřenou výroční zprávu, musí se hlásit o granty a dotace a kolikrát první čtvrtletí nového roku zajišťuje z komerčního úvěru, za který ručí jednatel společnosti svým majetkem. Takže neziskový sektor musíme vidět minimálně z dvou pohledů. A ta neziskovka potom ani neví, jestli získá aspoň peníze, co získala v minulosti, jestli udrží projekty, u kterých má udržitelnost, a jestli tedy bude mít na platy všech zaměstnanců a udrží si klienty nebo bude muset některé pustit. Ty složitosti jsou velice vážné a možná by bylo dobré, kdyby vedení státu diskutovalo o tom, jak přesměrovat peníze od neziskovek, které nepřinášejí žádný dobrý užitek, k těm, které užitek prokazatelně mají.

Marie KUDRNOVSKÁ