Zdeňka Varhulíková učila žít i bojovat
Jméno Zdeňky Varhulíkové (1914-1944) většině lidí nic neříká. Snad jen těm, kteří se zajímají o historii či jsou velkými pamětníky. Byla to obětavá učitelka, organizátorka dětských táborů a dětské tělovýchovy, žena, která dokázala zapalovat, protože sama hořela. Vše obětovala druhým, i svůj život. V červenci tomu bylo 70 let, co ji němečtí nacisté v Drážďanech popravili. Bylo jí pouhých 30 let. »Chodil jsem do hlavní školy na Kostelní náměstí. Tam k nám jednoho dne nastoupila učitelka Zdeňka Varhulíková, kterou jsem už znal z tábora Rudých průkopníků, který organizoval Svaz pro péči o proletářské dítě. V době, kdy výuka dějepisu byla redukována prakticky jen na biflování životopisu Hitlera v němčině a na dějiny tzv. Velkoněmecké říše, nám přednášela antiku a dějiny Říma. Přitažlivým způsobem! Vykládala to tak, že analogie byly zjevné. Žel, Zdeňka Varhulíková nás učila jen rok. Pak ji vzalo gestapo a byla popravena. Byla to skvělá žena, která mi poskytla i peněžní podporu.« Takto na tuto skromnou hrdinku antifašistického odboje vzpomíná pamětník Adolf Svoboda z Prahy, který ji zažil jako žák v době okupace a jako účastník dětských táborů těsně před ní. Zdeňka byla odbornou učitelkou měšťanských škol, členkou levicově orientované Učitelské unie (vznik 1934, zákaz 1939). V roce 1936 vstoupila do komunistické strany. V době nacistické okupace se zapojila do odbojové činnosti ilegální KSČ. Zatčena byla koncem ledna 1943 a 26. července 1944 popravena v Drážďanech. V podkladech Spolku pro vojenská pietní místa je zaznamenán její symbolický hrob (v němž jsou pohřbeni zřejmě její rodiče) na Bubenečském hřbitově v Praze. Je to jen malý kousek od náměstí Interbrigády, na kterém se vypíná socha osvoboditele Prahy od fašismu maršála Koněva. Jak symbolické... Ve stenozáznamech Národního shromáždění z roku 1959 je možné dohledat vystoupení někdejší poslankyně Boženy Procházkové, která hovořila na téma učitel a jeho všestranná činnost. Při té příležitosti zmínila i jméno učitelky Varhulíkové jako příklad vynikající, obětavé pedagožky. »Učitel a osvěta patřili vždy k sobě. Půjčil knihu, zazpíval, učil hrát na housle i štěpovat stromy, pěstovat včely, maloval kulisy i sám hrál, vodil loutky. Dělal mnoho věcí pro radost sobě i druhým. Odplatou mu byla jen láska lidí a vnitřní radost, že může být prospěšný. Takový učitel byl milován nejen dětmi, ale i dospělými. Proto zůstala v paměti Jarmily Glazarové její učitelka Marie Mašková, proto nosíte mnozí z vás v srdci vzpomínku na svého učitele. Jak nevzpomenout těch učitelů, kteří přinášeli novou osvětu, kteří učili lid nejen žít, ale i bojovat. Jména, která jsou hluboko zapsaná v srdcích lidí. Zdeněk Nejedlý, Josef Haken, Petr Jilemnický, ale i Sláva Horník a Zdeňka Varhulíková za všechny ostatní.« Čím více se vzdalujeme od druhé světové války, tím více ztrácíme přehled, i byť dílčí povědomost, o každodenních hrdinstvích »drobných« lidí, jako byla Zdeňka. Byli stateční, aniž museli. Je dobře, že je po ní pojmenována jedna z ulic v hlavním městě. Varhulíkové. Letos v březnu, devatenáctého, to bylo 100 let od jejího narození. Monika HOŘENÍ
